V našem seriálu o vozech mistrů světa si tentokrát připomínáme Mercedes W196. Závodil dva roky a Juanu Manuelu Fangiovi pomohl k titulům mistra světa v letech 1954 a 1955.
Mercedes-Benz se chtěl po druhé světové válce co nejdříve vrátit k závodům. Ze silného předválečného týmu zůstala řada techniků v čele s Fritzem Nallingerem i šéf závodního oddělení Alfred Neubauer. První poválečné úspěchy přišly se sportovním vozem 300 SL, pro formuli 1 připravili ve Stuttgartu v roce 1954 monopost W196.
Motor a palivo
V té době byl objem motoru stanoven na 2,5 litru. Mercedes-Benz zvolil řadový osmiválec o objemu 2496 ccm. Aby předešel torzním kmitům a rezonanci klikové hřídele, byla hřídel rozdělena na dvě části a točivý moment přenášený přes jednokotoučovou suchou spojku se odebíral uprostřed. Pro dokonalé plnění válců čerstvou směsí byl motor vybaven přímým vstřikováním a desmodromickým ventilovým rozvodem. V každém válci byly kvůli prostoru jen dva ventily. Jejich otvírání i zavírání bylo ovládáno vačkami bez pružin, což umožňovalo jejich větší zrychlení i delší plné otevření a eliminovalo rezonanci i vlastní kmity. Rozvod fungoval do 10 000 otáček za minutu. Motor označený M196 měl vrtání 76 mm, zdvih 68,8 mm a výkon 214 kW (290 k) při 8500 otáčkách za minutu. Pro snížení těžiště vozu byl agregát nakloněn o třicet stupňů doprava. Převodovka s pěti nepřímými synchronizovanými stupni byla umístěna až za osou zadních kol.
Palivo, tehdy ještě alkoholová směs s vysokým oktanovým číslem, bylo nízkotlakou pumpou přivedeno z nádrže přes filtr do vstřikovacího čerpadla. Nespálená směs byla odváděna zpět do nádrže. Vstřikovací tryska ústila do válce. Palivová nádrž o objemu 220 až 250 litrů se nacházela až v nejzazší části vozu. V její blízkosti byla i nádrž na 40 litrů oleje. Po levé straně od jezdce byle ještě nechráněná nádrž přídavná.
Dvě verze
Rám z trubek o malém průměru byl velmi tuhý při torzi. Přední náprava byla lichoběžníková s trojúhelníkovými rameny. Brzdové bubny s velkým průměrem 380 mm a šířkou čelistí 140 mm se nevešly do kol, se kterými je spojovaly hřídele se dvěma klouby. Zadní náprava byla kyvadlová se sníženým závěsným bodem a měkkým odpružením s přídavnou pružinou, kterou bylo možné nastavit z kokpitu a regulovat tak změny hmotnosti způsobené úbytkem paliva. Průměr zadních brzd činil 330 mm, šířka čelistí 120 mm. Vůz používal šestnáctipalcová kola Rudge-Whitworth s drátěným výpletem a centrální rychloupínací maticí obutá do pneumatik Continental.
Rozvor vozu činil 2350 mm, rozchod kol vpředu 1330 mm a vzadu 1358 mm. Hmotnost na obě nápravy byla rozdělena v poměru 45:55 %. Šasi bylo pro rychlé okruhy vybavené hliníkovou karoserií zakrývající všechna kola. Tým vycházel z předválečných vozů konstruovaných za účelem rychlostního rekordu a model W196 v měřítku 1:5 testoval v aerodynamickém tunelu. Jezdci preferovali variantu bez krytých kol, nasazovanou na okruzích s větším počtem zatáček. Odkrytá varianta sice vážila o 30 kg méně než původních 680 kg, ale měla o 20 až 28 procent vyšší odpor vzduchu. V Monze či Remeši byly kapotované vozy rychlejší až o 15 %.
Dominance na trati
Vůz byl dokončen až pro Velkou cenu Francie roku 1954 v Remeši. Juan Manuel Fangio a debutant Karl Kling obsadili na startu i v cíli první dvě místa, ostatní soupeře porazili o celý okruh, nejrychlejší kolo zajel Hans Herrmann. Fangio během sezony triumfoval ještě třikrát a s přispěním dvou výher z úvodu sezony v barvách Maserati s přehledem získal titul mistra světa. Kling byl celkově pátý a Herrmann sedmý. Na Nürburgringu se svezl i Herrmann Lang, předválečná hvězda Mercedesu, ale po hodinách nedokončil. Roku 1955 tým angažoval Stirlinga Mosse. Opět suverénní Fangio zaznamenal čtyři výhry a jedno druhé místo, pouze v Monaku nedokončil a získal druhý titul. Moss mu zdatně sekundoval a stal se vicemistrem. Největšího triumfu dosáhla stáj v britském Aintree, kde v pořadí Moss, Fangio, Kling a Piero Taruffi obsadila první čtyři místa.
Zatímco v F1 se "Stříbrným šípům" vážné nehody, s výjimkou Herrmanna v Monaku, vyhýbaly, tragédie přišla v Le Mans, kde při havárii Pierra Levegha zahynulo 82 diváků. Na konci sezony 1955 proto Mercedes závodní aktivity ukončil. Během dvanácti velkých cen si monoposty W196 připsaly devět výher, osm pole position a osm nejrychlejších kol.