Alfa Romeo 158 z dílny Gioacchina Colomba vznikla ještě před válkou na popud Enza Ferrariho. V úvodních dvou sezonách dominovala formuli 1, ale právě tito dva muži ji svými novými vozy poslali do muzea.
Historie monopostu, který dominoval při zrodu mistrovství světa formule 1, sahá do roku 1937. Na tratích vládly německé vozy Mercedes-Benz a Auto Union a Alfa Romeo se svým ředitelem závodního oddělení Enzem Ferrarim se rozhodla zaměřit na nižší kategorii Voiturette. Konstruktér Gioacchino Colombo navrhl ve spolupráci s šéfdesignérem milánské automobilky Oraziem Sattou Tipo 158.
Technické vlastnosti
Monopost s nezávislým zavěšením byl osazen řadovým osmiválcovým (odtud v názvu číslo 8) přeplňovaným motorem o objemu 1479 ccm (při zaokrouhlení odtud číslo 15) s dvěma ventily na válec. Zpočátku dosahoval výkonu 140 kW (190 koní) při 6500 otáčkách za minutu, ale výkon byl v průběhu let různými úpravami navýšen až na 244 kW (350 koní) při 8500 otáčkách za minutu. Čtyřstupňová převodovka tvořící blok s diferenciálem byla umístěna u zadní nápravy odpružené příčným svazkem pružin s pěti listy s využitím hydraulických a třecích tlumičů. Závěsy byly tvořeny krátkými trojúhelníkovými rameny. Přední náprava měla dvě podélné kliky a byla odpružena pomocí listových pružin. Svými malými rozměry (rozvor 2500 mm, rozchod kol vpředu i vzadu 1207 mm) získal vůz přezdívku Alfetta.
Motor byl odvozen od původně chystaného třílitrového šestnáctiválce, se kterým měl společné vrtání a zdvih (58 x 77 mm), a vybaven jednostupňovým kompresorem Roots s tlakem 120 kPa. Ten byl později nahrazen dvoustupňovým kompresorem se třemi spádovými karburátory a přetlakem 220 kPa. Rozvod DOHC byl hnán dvojicí vačkových hřídelí umístěných mezi čtvrtým a pátým válcem. Blok motoru byl složen ze dvou samostatných hliníkových odlitků spojených do jednoho celku s hlavou motoru. Později byla vyvinuta z jednoho kusu odlitá snímatelná hliníková hlava se sedly ventilů usnadňujícími chlazení. Olejová vana a kliková skříň byly z lehké slitiny. Kliková hřídel vybavená nejdříve kluznými a později valivými ložisky byla z chrom-niklové oceli. Motor vážil jen 165 kilogramů.
Úspěchy na trati
Vůz začal závodit roku 1938. Emilio Villoresi i Giuseppe Farina s ním dosáhli několika vítězství. Válku tři vozy přečkaly v továrně na sýry v severní Itálii. V září roku 1946 znovu vyjely a předválečná hvězda Achille Varzi vyhrála nemistrovský závod formule 1 v Turíně. Ital bohužel o dva roky později tragicky zahynul při Velké ceně Švýcarska. Naopak další triumfy přidali Carlo Felice Trossi, Jean-Pierre Wimille a Giuseppe Farina. Wimille se poté zabil v Jižní Africe a Trossi zemřel na rakovinu. Alfa Romeo proto k Farinovi angažovala další předválečnou hvězdu Luigiho Fagioliho a Juana Manuela Fangia.
Nebylo překvapením, že při vůbec první velké ceně formule 1 roku 1950 v Silverstone tovární jezdci Alfy Romeo opanovali první čtyři místa na startovním roštu a v pořadí Farina, Fagioli a Reg Parnell kompletně obsadili stupně vítězů, Fangio nedokončil pro poruchu. Ostatní zaostali o dvě kola. Hegemonii 3F, jak se pilotům Alfy říkalo, narušil, nepočítáme-li 500 mil Indianapolis, až José Froilán González roku 1951 v Silverstone s ferrari.
Nástupce Tipo 159
Tehdy milánská automobilka nasazovala Tipo 159 s novým řešením zadní nápravy a motorem. Výkon vzrostl na 314 kW (430 koní) při 9600 otáčkách za minutu a vůz dosahoval rychlosti 310 km/h. Kvůli přehřívání musel být upraven jeho chod. Kvůli ochlazení procházelo válci i nespálené palivo. Spotřeba tak narostla na 170 litrů/100 kilometrů, což vyžadovalo větší palivové nádrže. I tak museli jezdci během závodu absolvovat dvě až tři zastávky v boxech. Naopak vozy Ferrari s atmosférickými motory o objemu 4,5 litru nemusely stavět vůbec. Plných 58 kW (80 k) z výkonu (!) sloužilo k pohonu kompresoru. Fangio ještě dokázal v posledním závodě sezony 1951 vybojovat svůj titul, ale Alfa Romeo pochopila, že koncepce Alfetty dosáhla svého maxima. Na zcela nový vůz konkurující Ferrari automobilka neměla a ze šampionátu odstoupila. Tím skončila éra vozu, který si při 99 startech v 35 závodech připsal 31 výher, 19 druhých a 15 třetích míst.