Graham Hill – gentleman se třemi korunami

Norman Graham Hill se narodil 15. února 1929 v londýnské čtvrti Hampstead. Jeho cesta k profesi automobilového závodníka nebyla zrovna přímočará. Vyrůstal ve válkou zmítaném městě, ve své kapele hrál na bicí a studoval na průmyslovce. Jako teenager si koupil motocykl. Když se na něm jedné mlhavé noci projížděl, nestihl si dostatečně rychle všimnout vozu zaparkovaného podél silnice a ve vysoké rychlosti do něho narazil. Zlomil si stehenní kost a musel se smířit s tím, že do konce života bude mít levou nohu kratší. V mládí byl vynikajícím veslařem. Jak později uvedl ve své autobiografii, právě tento sport mu v pozdější kariéře velice pomohl.  Závodil za London Rowing Club, jehož barvy ctil na své helmě – byla tmavě modrá s bílými vertikálními proužky reprezentujícími pádla. Služba v královském námořnictvu pro něho byla nesnesitelnou řeholí. Snad z protestu proti regulím nosil krátce střižený knírek, který se stal jeho neoddělitelnou součástí. Ve třiadvaceti se seznámil se svou budoucí ženou Bette.

Jak už bylo naznačeno, Hill se závoděním v motorsportu nezačal brzy. Právě naopak, známým faktem zůstává, že za volant normálního osobního vozu poprvé usedl ve čtyřiadvaceti letech (a bylo to ve voze, kterému nefungovaly brzdy) – pro srovnání, ve stejném věku byl takový Sebastian Vettel již dvojnásobným mistrem světa! V padesátých letech byla norma poněkud jinde než dnes, nicméně Hill byl i ve své éře v porovnání s vrstevníky trochu pozadu. Doháněl ale, co se dalo. Prakticky ve stejné době si přečetl reklamu, která upozorňovala na akci, která všem zájemcům slibovala možnost vyzkoušet si závodní vůz za pět šilinků na kolo. Díky tomu si Graham vyzkoušel vůz formule 3 patřící závodnické škole na okruhu Brands Hatch. A byla to láska na první pohled. Ve společnosti Smiths Industries dal brzy výpověď a rozhodl se věnovat rychlým kolům naplno. Potýkal se ovšem se dvěma vcelku závažnými problémy – měl minimální zkušenosti i s jízdou na běžných silnicích, natož pak na závodní dráze. Navíc motorsport je velmi nákladný koníček. Pořídil si obstarožní vůz značky Morris a rozhodl se, že se s ním naučí řídit. Získal řidičský průkaz a také práci v závodnické škole, kde nejprve pracoval jako mechanik a později přesedlal na pozici instruktora. Dokonce si díky tomu mohl splnit svůj sen a zúčastnit se několika závodů.

Po jedné z takovýchto akcí poprosil o odvoz domů do Londýna dalšího z účastníků. Byl jím Colin Chapman, který v té době rozjížděl vlastní ambiciózní projekt, jenž pojmenoval Lotus. Hill začal pro Lotus pracovat jako mechanik s gáží jedné libry na den. Hillovy pohnutky ovšem byly naprosto jasné – doufal, že mu Chapman dá možnost závodit v některém ze svých vozů. To se dlouho nedařilo, Hill dokonce na chvíli Lotus opustil, nicméně nakonec se mu přeci jen podařilo Chapmana uprosit. Stal se dokonce jezdcem na plný úvazek. V roce 1958 Lotus debutoval ve formuli 1. Prvním závodem jak Lotusu, tak i Grahama Hilla, byla Velká cena Monaka. Ačkoliv vůz Lotus 12 nepatřil k nejrychlejším, Hill se v závodě pohyboval na čtvrtém místě (chvíli dokonce vedl), ovšem nakonec odstoupil poté, co monopostu upadlo jedno z kol.

První dva roky v královně motorsportu nebyly pro Hilla procházkou růžovou zahradou. Lotus sice měl potenciál, ale začátky byly krušné. Vozy Lotus 12 a 16 nestačily po stránce rychlosti a navíc byly sužovány četnými technickými problémy. V roce 1960 proto zkusil štěstí u jiného britského týmu – BRM, který v té době nesl název Owen Racing Organisation. Ani v novém působišti se úspěchy nedostavily hned a Hill častěji odstupoval, než viděl šachovnicové vlajky, nicméně hned v prvním roce u BRM se Hillovi podařilo dojet na stupních vítězů – v Zandvoortu dojel třetí. Byly to jeho první body ve formuli 1 a jediné bodované umístění v daném ročníku. V sezoně 1961 již bojoval dvakrát (šesté a páté místo). Velký průlom ale přišel o rok později. Hillovi se podařilo BRM vybičovat k dříve nevídaným výkonům. Tehdy třiatřicetiletý populární pilot zvítězil v Holandsku, Německu, Itálii a Jihoafrické republice a stal se mistrem světa. Také následující roky byly velice úspěšné. V letech 1963, 1964 a 1965 se stal vicemistrem (nejprve mu porážku oplatil Jim Clark, poté se radoval John Surtees a nakonec znovu Clark). Rok 1966 byl poznamenán častými mechanickými závadami vozů BRM.                                                         

Lotus, který se v šedesátých letech vypracoval na jeden z nejúspěšnějších týmů, pro rok 1967 sestavil supertým – ponechal si nesmírně talentovaného Jima Clarka a zpět do svých řad přilákal i Grahama Hilla. Na titul to v daný rok sice nebylo, nicméně na konci sezony již byl revoluční motor Cosworth DFV hotov. Bylo zaděláno na novou dominanci Lotusu. Ta se projevila v následujícím roce, která však byla poznamenána tragédií. Jim Clark opanoval úvodní velkou cenu, Graham Hill dojel druhý. 7. dubna ovšem Clark přišel o život v nemistrovském závodě formule 2, a tak se naděje Colina Chapmana upínaly ke schopnostem zkušeného Hilla. Ten jeho důvěru nezklamal a získal svůj druhý titul v kariéře (vicemistrem byl Jackie Stewart). Rok 1969 byl pro Hilla velmi smolný. Získal jediné vítězství (poslední výhra v kariéře a zároveň již pátý triumf ve Velké ceně Monaka – rekord, který se podařilo překonat až Ayrtonu Sennovi) a při Velké ceně USA ve Watkins Glen si zlomil obě nohy. Jistou dobu musel strávit na vozíku. Podařilo se mu zotavit, avšak léta největší slávy byla nenávratně pryč. Hill ve formuli 1 působil až do roku 1975, přičemž závodil v barvách Rob Walker Racing Team (1970), Brabhamu (1971-1972) a Embassy Hill (1973-1975, byla to stáj, jíž byl Hill zakladatelem).

Jelikož je Hill jediným držitelem Triple Crown of Motorsport (vítězství v Indy 500, Le Mans a Velké ceny Monaka/šampionátu F1), znamená to, že byl závodníkem vskutku všestranným. Závod 500 mil Indianapolis vyhrál v roce 1966 (což byla doba, kdy Britové brali tento nejslavnější americký podnik doslova útokem, velice rychlí byli i třeba Clark a Stewart). Čtyřiadvacetihodinovku Le Mans k výčtu svých triumfů připsal v roce 1972. Jeho kolegou byl Henri Pescarolo.

Graham Hill se oženil roku 1955. V té době byl Hill finančně tak na dně (veškeré jeho úspory spolklo závodění), že náklady na svatbu musela uhradit Betty. Měli spolu tři děti, dcery Brigitte a Samanthu a syna Damona (*1960). Ten se vydal v otcových šlépějích a v roce 1996 se stal mistrem světa. Hillovi jsou tak v celé historii královny motorsportu výjimkou, žádné jiné dvojici otec-syn se nic podobného dosud nepodařilo. Graham Hill byl charismatický i vtipný zároveň. Média ho milovala a on sám se ve světle reflektorů cítil jako ryba ve vodě. Kolem trati se však z jinak milého muže stal pedant a puntičkář, který za velkou část svých úspěchů vděčí dřině a úsilí. Zřejmě ne nadarmo se o něm říká, že to, co mu do Clarka či Stewarta chybělo po stránce talentu, doháněl svým nasazením.

Grahamovi nebylo přáno radovat se z úspěchů svého syna. 29. listopadu 1975 pilotoval svůj soukromý letoun Piper; letěl domů z okruhu Paula Ricarda, kde tým Embassy Hill testoval. Na palubě byli i další členové stáje, včetně talentovaného pilota Tonyho Brise, ze kterého chtěl Hill vychovat budoucího šampiona. Hill se pokoušel v mlze přistát poblíž golfového hřiště Arkley v severní části Londýna, ovšem manévr nezvládl. Všichni pasažéři včetně Hilla přišli o život. Na uctění památky svého otce Damon Hill závodil s takřka totožným designem přilby.