Elio de Angelis, poslední gentleman ve formuli 1, by oslavil 55 let

Ve světě formule 1 se najde jen málo jezdců, o kterých by se bez obtíží dalo říci, že byli takřka všemi oblíbeni. Elio di Angelis, muž mnoha talentů, k těmto výjimkám bezesporu patřil.
Elio de Angelis, poslední gentleman ve formuli 1, by oslavil 55 let

„Jasně, cestu do formule 1 si můžete koupit. Ale jakmile je váš zadek v kokpitu, existuje jediná osoba, která vám může pomoci, a tou jste vy.“

Naditá peněženka není na škodu v žádné době. Elio de Angelis, narozený 26. března 1958 v Římě, peníze měl. Jeho otec Giulio vlastní velice úspěšnou stavební firmu (sám si toho v byznysu prožil opravdu hodně, nevyhnul se mu ani únos a varovné ustřižení části boltce). Říci ovšem, že jeho syn Elio byl jen „dalším platičem“ ve formuli 1, by byl omyl. A pořádný. K závodění měl Eliův táta velice blízko, velké renomé si získal nesčetnými vítězstvími v závodních člunech. Není proto divu, že netrvalo dlouho, a všichni tři Giuliovi synové začali závodit na motokárách (Elio v nich dokonce získal titul mistra Evropy a vicemistra světa). De Angelis se nijak netajil tím, jak velkým vzorem pro něho otec byl, a že rodina pro něho znamenala vše. Do ženění se svou německou přítelkyní Ute se však příliš nehrnul (byť později sám přiznal, že si svou životní lásku hodlá vzít a založit s ní vlastní rodinu):

„Vždycky jsme byli velice otevření a nebáli jsme se spolu komunikovat. Chodíval jsem se na tátu dívat, jak závodí v rychlostních člunech. Pamatuji si, že jsem ho pozoroval velice pečlivě. Právě díky němu jsem se naučil, jak se mám chovat, potká-li mě nějaké zklamání. Díky němu jsem i pochopil důležitost trpělivosti. S mými bratry mám dobrý vztah. Jsou zároveň mými fanoušky, kteří dobře rozumí, o čem tento sport je. V dětství jsme všichni závodili na motokárách, ovšem nakonec jsem jediný, kdo u závodění zůstal. Manželství? To nijak neplánuji. Jsem nezávislý a velice často potřebuji být sám, přestože často létám do Frankfurtu, abych se mohl vidět s Ute,“ nechal se Elio slyšet v roce 1983.

Po motokárách následoval rapidní přestup do formulových sérií. V devatenácti vyhrál italskou formuli 3. Následoval přestup do formule 2 (1978, tým Minardi). Ve stejném roce dokázal vyhrát závod formule 3 v Monaku a vyzkoušel si také závod na Brands Hatch v sérii British Formula One. Nadějného Itala si všiml Enzo Ferrari, který mu dal příležitost vyzkoušet si ve Fioranu monopost 312 T3. Na stole se u de Angelise objevilo několik nabídek z formule 1 – od týmů Brabham, Tyrrell, Shadow a Surtees. Elio zvolil mýty opředenou stáj Shadow.

De Angelis si musel vyslechnout pochybovačné hlasy, že si sedačku ve formuli 1 koupil. Mladý Říman tak chtěl za každou cenu dokázat, že není jen zbohatlíkem, který se z rozmaru rozhodl zazávodit si v nejrychlejších vozech světa, ale že se do nejvyšší motoristické kategorie propracoval díky vlastnímu talentu. Sezona 1979 nebyla nejsnazší, Shadow byl v úpadku, a tak byla bodovaná umístění obrovským úspěchem. Zadařilo se až v posledním závodě ročníku, kterým byla Velká cena Spojených států, konaná na okruhu Watkins Glen. De Angelis zde dojel na čtvrtém místě. Mimo to však byl pobyt u Shadow naplněn zklamáním, poruchami a zejména nedostatečnou rychlostí vozu. Elio to vyřešil pragmaticky – dohodl se s Lotusem. Tím se ovšem musel vypořádat s žalobou týmu Shadow kvůli porušení kontraktu.

Přestup k týmu Colina Chapmana nicméně vyšel. Spojení de Angelise s Lotusem se ukázalo být velice produktivním. Hned ve druhém závodě, který se konal v Brazílii, se téměř stal tehdy vůbec nejmladším vítězem závodu formule 1, bylo mu jedenadvacet let (zvítězil René Arnoux). De Angelis prokázal svůj talent i díky tomu, že se mu hned v první sezoně u Lotusu podařilo porazit velezkušeného Maria Andrettiho, se kterým rychle navázal přátelství. Andretti si šikovného „krajana“ oblíbil a stal se jeho mentorem. V konečném pořadí ročníku 1980 de Angelis skončil sedmý. Vůz Lotus 81 začal rychle stárnout. Colin Chapman plánoval pro sezonu 1981 nasadit revoluční vůz Lotus 88, který by uměl vynikajícím způsobem využívat tzv. ground effect. Mezinárodní automobilová federace však nedovolila tento monopost pustit na trať. Lotus se tak musel spokojit s vozem nesoucím označení 87.

V roce 1981 byl Eliovým týmovým kolegou Nigel Mansell (který ve formuli 1 debutoval s Lotusem předcházející rok jako třetí pilot týmu, v sezoně 1980 odjel tři závody). De Angelis si v porovnání s budoucím mistrem světa nevedl špatně. Se stávající technikou se nedaly čekat zázraky, nicméně i přesto zvládl nasbírat čtrnáct bodů (Mansell osm), což stačilo na celkové osmé místo.

Sezona 1982 byla pro de Angelise přelomová. Vozy Williamsu, Ferrari, Renaultu, Brabhamu či McLarenu byly rychlejší, nicméně Elio dokázal zvítězit ve Velké ceně Rakouska, která se jela na superrychlém a supernebezpečném okruhu Österreichring. Tento závod fanouškům utkvěl v hlavě zejména díky velice těsnému finiši – už už to vypadalo, že de Angelis podlehne tlaku ze strany Kekeho Rosberga, nicméně cílovou čáru proťal jako první – s náskokem 0,050 sekundy! Elio bilance byla v roce 1982 následující – 1 vítězství, šest bodovaných umístění, 23 bodů a celkové deváté místo. Na konci téhož roku však tým Lotus i de Angelise postihla tragédie – na infarkt zemřel Colin Chapman, kterého s de Angelisem pojilo blízké přátelství.

Tato ztráta jako by dolehla také na výsledky týmu. Lotus pro rok 1983 přesedlal ze stařičkého a legendárního motoru Cosworth DFV na turbomotor od Renaultu. Výsledky sezony 1983 byly velkým zklamáním. Nedařilo se ani vozu Lotus 91, ani Lotusu 93T a Lotus 94T na tom rovněž nebyl nejlépe. Jediné bodované umístění v sezoně de Angelis získal na domácí půdě, která se jela 11. září 1983 na Monze. De Angelis byl na svou vlast náležitě hrdý a rád říkal, že Velká cena Itálie pro něho bývá svátkem.

„Není o tom pochyb, závodění u nás doma miluji. Diváci na tribunách s vámi cítí, a to vás pohání dopředu.“

De Angelisovi se téhož roku podařil husarský kousek na trati Brands Hatch, kde získal svou první pole position ve formuli 1. Nijak se nemusel rozmýšlet nad tím, komu byl za tento úspěch nejvíce vděčen: „Tuto pole position věnuji památce Colina Chapmana, muže, který mi dal první příležitost usednout do rychlého vozu.“ Slibně rozjetý víkend se ovšem nepodařilo dotáhnout do šťastného konce, po dvanácti kolech závodu musel odstoupit pro poruchu přívodu paliva.

Eliův vztah s Nigelem Mansellem rozhodně nebyl tak harmonický, jako tomu bylo v případě Maria Andrettiho. Nelíbily se mu Mansellovo chování na trati, což uměl dát výrazně najevo, byť je pravda, že později Brita se slušností sobě vlastní poprosil o prominutí. Sám odmítal názory těch, kteří tvrdili, že rozdílné povahy obou pilotů nedělají v Lotusu dobrotu. „Myslím, že si lidé rádi všímají rozdílů mezi mnou a Nigelem. Věřte mi ale, že za volantem žádné rozdíly nenajdete – je jedno, jste-li bohatý, nebo chudý. Nezáleží na tom. Asi nikdo nemůže úplně porozumět, jakou motivaci piloti mají. Každý má navíc svou vlastní, a to bez ohledu na poměry, ze kterých pochází,“ řekl Elio na Mansellovu adresu.

Rok 1984 byl vůbec nejúspěšnějším v Eliově kariéře. Bylo sice jasné, že o titul se poperou piloti McLarenu (Niki Lauda a Alain Prost), ze „zbytku světa“ však byl nejlepší právě de Angelis. Umístění na stupních vítězů nebyla ničím šokujícím (3. místo v Brazílii, San Marinu a Dallasu, 2. místo v Detroitu). Výsledkem bylo sympatických čtyřiatřicet bodů.

Pro rok 1985 se Nigel Mansell přesunul k Williamsu. Uvolněnou pozici ve stáji Lotus po něm převzal Ayrton Senna. Ambiciózní Brazilec Eliovu naturelu příliš nesedl. De Angelis dokonce o Sennovi prohlásil, že jezdí zbytečně nebezpečně a nebyl přesvědčen ani o Sennově charakteru – byl prý neupřímný a neměl daleko k zákulisním intrikám. Ať již bylo Sennovo chování mimo závodní dráhu jakékoliv, vyplácelo se – de Angelis začal ztrácet. Nikoliv výrazně, nicméně ztrácel. V Imole získal své druhé a poslední vítězství v kariéře a na konci sezony měl na kontě 33 bodů. Skončil celkově pátý, hned za Sennou, který nasbíral 38 bodů. Jeho pozice lídra týmu byla ta tam. Senna měl být týmem pro rok 1986 jmenován nezpochybnitelnou jedničkou, a tak se de Angelis po šesti letech v týmu z Norfolku rozhodl přesunout jinam.

Vybral si opět tým s velkou minulostí a nejasnou budoucností, a to Brabham (tehdy v majetku Bernieho Ecclestona). De Angelis velice obdivoval umění známého designéra Gordona Murrayho i pracovitost brabhamských mechaniků. V barvách Brabhamu však de Angelis stihl odjet pouze čtyři závody. Testování nepatřilo k věcem, které by Elio zbožňoval – tento handicap mu ostatně zavřel dveře k sedačce u Ferrari, jehož jezdci museli na soukromé trati ve Fioranu absolvovat stovky a stovky kol. Ironií osudu je, že Elio de Angelis přišel o život právě při testování na trati Paula Ricarda. Na voze Brabham BT55 selhalo zadní křídlo a de Angelis havaroval v superrychlé sekci Verriere. Jeho vůz skončil vzhůru nohama. Celá událost je ještě tragičtější, že při nárazu samotném si de Angelis pouze zlomil klíční kost. Zemřel na následky inhalace kouře ze vzniklého požáru – traťáci byli na místě nehody příliš pozdě…

Formule 1 tak přišla o jednoho z nejpopulárnějších závodníků té doby. Fanoušci i kolegové si Elia oblíbili díky jeho vybranému chování a inteligentnímu a příjemnému vystupování – snad až příliš kultivovaného na to, aby se mohl stát mistrem světa. Elio de Angelis byl vlastně renesančním člověkem. Sport zbožňoval, byl zručným tenistou, fotbalistou i lyžařem. Rád si zaběhal. Velice známým se stal i díky svému hudebnímu nadání. Dokonce plánoval, že až skončí se závoděním, rád by se stal profesionálním hudebním skladatelem a využil tak i svého talentu pro hru na klavír. Nebylo mu však přáno a svět opustil v pouhých osmadvaceti letech…

Diskuze (36) Další článek: Vettela kritizují také Villeneuve s Buttonem
20:16 | Renault už prý vyřešil problém s mechanismem DRS.
12:35 | Také helmy Arai už prošly crash testy a mohou se používat.
8:15 | Sestřih druhého dne testů odkaz
19. února | Nikolov sedačka jako taková. Magnussen měl dnes problém s opěrkou hlavy. Byla příliš vysunutá dopředu. Tým věří, že to do čtvrtku vyřeší.