Tony Brooks patřil do silné generace anglických jezdců konce padesátých let. Vyhrál šest závodů a roku 1959 byl vicemistrem. Nedávno oslavil osmdesáté narozeniny.
Charles Anthony Standish Brooks možná není tak slavný jako jeho krajané Mike Hawthorn či Stirling Moss, ale svými výkony k nim rozhodně patřil. Z osmatřiceti startů stál desetkrát na pódiu, z toho šestkrát vyhrál. Roku 1958 byl v konečné klasifikaci třetí, o rok později dokonce druhý. Moss o něm prohlásil, že je "nejlepším neznámým jezdcem, jaký kdy v F1 závodil". Kdyby prý Sir Stirling vedl tým a mohl si vybrat jakékoliv jezdce z historie, angažoval by Jima Clarka a právě Brookse.
Počátky kariéry
Tony se narodil 25. února 1932 v anglickém Dukinfield. Závodit začal roku 1952 na klubové úrovni s vozem Healey. Roku 1955 jel v Crystal Palace s vozem Connaught poprvé závod formule 2. Dojel čtvrtý za třemi vozy F1 a získal angažmá u Aston Martinu ve sportovních vozech. Koncem sezony se svezl při nemistrovské Velké ceně Syrakus, kam si odběhl z přípravy na státnice, a za volantem vozu Connaught vyhrál. Stal se prvním britským vítězem za volantem britského vozu na evropské pevnině od roku 1924. Příležitost ve formuli 1 na sebe nenechala dlouho čekat. Ve Velké ceně Monaka 1956 měl startovat s BRM, ale kvůli problémům s ventily nemohl do závodu nastoupit. Debutoval až v Silverstone. Při havárii zaviněné zaseklým plynovým pedálem vypadl z vozu a zlomil si čelist.
Nejlepší léta
Zlom v Brooksově kariéře nastal v roce 1957, kdy závodil pro Vanwall. Hned v Monaku dojel druhý a společně s Mossem vyhrál v Aintree, když týmovému kolegovi přenechal svůj monopost. Jednalo se o vůbec první výhru britského vozu v F1. Na nejvyšším stupni tehdy stáli oba a usmívali se. "Bylo fantastické, že dva britští chlápci dokázali s britským vozem společně vyhrát britskou velkou cenu," vzpomínal Moss. Brooks ještě zajel nejrychlejší kolo v Monze. Tyto výsledky mu zajistily celkové páté místo a angažmá u Vanwallu na celou další sezonu.
Ta nezačala moc dobře. Do Argentiny tým tradičně necestoval, v Monaku sice Brooks startoval z prvního místa, ale odstoupil s poruchou motoru, v Nizozemsku ho zradila poloosa a Indy 500 Vanwall stejně jako většina stájí vynechal. Pak přišly výhry v Belgii, Německu a Itálii, což pomohlo Brooksovi na celkové třetí místo za Mosse a šampióna Hawthorna. Společně s Mossem a Stuartem Lewis-Evansem tak pomohl týmu k zisku poprvé vypsaného Poháru konstruktérů. Lewis-Evans ale při posledním závodě sezony v Maroku tragicky zahynul a Tony Vandervell se svou stájí formuli 1 opustil.
Brooks roku 1959 zamířil k Ferrari, pouze v Aintree startoval s vanwallem. Zaznamenal nejlepší sezonu kariéry, až do posledního závodu byl ve hře o titul. Skončil druhý v Monaku, vyhrál ve Francii a v Německu a sezonu zakončil třetím místem v USA. Jacka Brabhama, který řídil revoluční cooper s motorem vzadu, sice v závodě porazil a dostal se tak celkově na druhé místo před Mosse, ale titul udržel Australan.
Slabší vozy
Sen o angažmá u Lotusu se Brooksovi nesplnil. Nakonec závodil se soukromým cooperem týmu Yeoman Credit Racing a ve Francii startoval se starším vanwallem. Během sezony bodoval třikrát, ale nedostal se na stupně vítězů a v konečné klasifikaci šampionátu se nevešel do první desítky. Ve formuli 1 se rozloučil tam, kde začal, za volantem BRM. V nevydařené sezoně 1961 zajel alespoň nejrychlejší kolo v Aintree, byl pátý v Monze a na závěr kariéry díky třetímu místu v USA po dvou letech stanul na pódiu. V celkovém hodnocení uzavřel první desítku.
V pouhých devětadvaceti letech se Brooks rozhodl skončit. "Cítil jsem morální odpovědnost pečovat lépe o svůj život," komentoval své rozhodnutí. Po smrti Wolfganga von Tripse měl pocit, že vozy i okruhy nejsou bezpečné. Tony Brooks odjel 38 závodů, šest vyhrál, třikrát zajel pole position a třikrát nejrychlejší kolo. Získal 75 bodů. Zajímavostí je, že všechny závody, ve kterých vedl, nakonec vyhrál. Přestože byl stejně jako jeho otec vystudovaným zubařem, zůstal u automobilů. Ve Weybridge nedaleko legendární tratě Brooklands dlouhá léta provozoval vlastní opravnu, která nese jeho jméno dodnes. Roku 2011 byl uveden do Síně slávy prestižního časopisu Motor Sport.