Bývalý závodník formule 1, CART, Indycar a sportovních vozů se v posledních letech věnuje zejména míchání elektronické hudby a patří mezi nejoblíbenější brazilské diskžokeje. Včera oslavil 55. narozeniny.
Snový začátek
Raul de Mesquita Boesel se narodil 4. prosince 1957 v Curitibě, odkud pocházejí i jeho následníci ve formuli 1 Enrique Bernoldi či Tarso Marques. Boesel pochází ze zámožné rodiny a původně se věnoval jezdectví, konkrétně exhibičním skokům. Roku 1974 přesedlal z koní na motokáry, odtud roku 1979 skočil rovnou do brazilského šampionátu Stock Cars, kde se hned stal nováčkem roku. Kvůli závodění dokonce zanechal vysoké školy a vydal se do Evropy. Jeho vzorem byl Emerson Fittipaldi, v pozdějších letech také Niki Lauda. Přestože Boesel nikdy předtím neřídil monopost, neznal tratě a neuměl příliš dobře anglicky, hned při své první sezoně v britské formuli Ford 1600 roku 1980 vyhrál plnou třetinu ze svých 27 startů a skončil celkově druhý. Následovala britská formule 3, ve které byl díky třem výhrám a dvanácti pódiím celkově třetí. Šampionát sponzorovalo Marlboro, které dalo prvním třem jezdcům celkového pořadí možnost testovat v Silverstone vůz formule 1 McLaren. "Bylo to úžasné. Nemohl jsem uvěřit, jak rychlé to auto bylo. Díky rychlosti a vibracím jsem dokonce nemohl vidět signalizační tabuli. Po patnácti kolech jsem se uklidnil a začal si to užívat. Pak jsem se víc cítil jako závodní jezdec a věřil si," vzpomínal Brazilec před časem v rozhovoru pro australský motoristický server Richard´s F1.
Rychlý pád
Boesel při testech zaujal a pro rok 1982 získal angažmá u týmu March, jehož vozy tehdy konstruoval Adrian Reynard. "S šéfem týmu Johnem MacDonaldem jsme měli dobrý vztah. Měl skvělý smysl pro humor. Ale problém byl, že auto nebylo vůbec dobré," uvedl Boesel. V úvodu sezony sice závody dojížděl, obsadil například osmé místo v Zolderu a deváté v Long Beach, ale pak následovala vlna odstoupení a nekvalifikování se do závodu, kterou jen lehce vylepšil na závěr sezony třináctým místem v Las Vegas. S těžkým vozem se mu nedařilo, například v Silverstone byl o 1,5 sekundy pomalejší, než když zde bez zkušeností z F1 testoval mclaren. March po neúspěšně sezoně formuli 1 na čas opustil. Raulovi se podařilo zakotvit u Ligieru, kde řídil experimentální monopost JS21. "To bylo hrozné! Dali mi spoustu slibů, ale nic se nedělo. Nejlepší pneumatiky Michelin dostával Jean-Pierre Jarier. V Silverstone jsem byl po zastávce najednou o dvě sekundy na kolo rychlejší. Měl jsem skvělou bitvu s Michelem Alboretem. Důvod? Jarier odstoupil a dali mi jeho pneumatiky," vysvětloval politiku týmu. Nejlépe dojel na sedmém místě v Long Beach. Po sezoně se rozhodl z Evropy odejít. Jeho kariéra ve formuli 1 se tak zastavila na 23 závodech bez jediného získaného bodu. "Hodně jsem se naučil a pomohlo mi to ve zbytku mé kariéry," zhodnotil své působení v F1 zpětně.
Kariéra v CART a titul ve sportovních vozech
Po ročním působení v jihoamerické formuli 2 Boesel sehnal angažmá v CART u Dicka Simona, u kterého strávil dvě sezony. Rychle si zvykl i na ovály a závodění na nich si začal užívat. Začal pravidelně dojíždět v první destíce. Přesto se nechal roku 1987 zlákat Tomem Walkinshawem do týmu Silk Cut Jaguar pro mistrovstí světa sportovních vozů. Rozhodně udělal dobře. Díky pěti výhrám se stal s Jaguarem XJR-8LM šampiónem. V témže roce navíc obsadil s Eddiem Cheeverem a Janem Lammersem páté místo ve 24 hodinách Le Mans. V závěru pak ještě stihl dva závody CART. I přes úspěch s jaguarem se rozhodl vrátit na další sezonu právě do CART a v barvách týmu Shierson Racing skončil osmý. Nezanevřel ani na příležitostné starty s jaguarem, dokonce spolu s Lammersem, Martinem Brundlem a Johnem Nielsenem vyhrál prestižních 24 hodin Daytony, Le Mans tentokrát v hvězdné posádce s Johnem Watsonem a Henrim Pescarolem nedokončil. V celkovém hodnocení CART se v letech 1989 a 1990 umístil těsně za první desítkou, přičemž roku 1989 dokonce skončil třetí v 500 mil Indianapolis. Roku 1991 se ještě jednou rozhodl pro Walkinshawův tým. S jaguarem skončil šestý v Poháru IMSA a společně s Davym Jonesem a Michelem Fertém skončil druhý v Le Mans.
Páté místo v CART
Pak už se Boesel definitivně vrátil k monopostům. Od roku 1992 strávil tři sezony znovu u Dicka Simona. Za tu dobu dosáhl na šest pódií a nejlépe mu vyšla sezona 1993, ve které skončil celkově pátý. Jeho výkonů si všiml Bobby Rahal, který ho angažoval do svého týmu, ale tam mu sezona vůbec nevyšla. Díky podpoře pivovaru Brahma získal pro rok 1996 angažmá v Teamu Green, kde nahradil šampióna Jacquese Villeneuva. Dokonce závodil se startovním číslem 1, ale to mu moc štěstí nepřineslo. Tým přes zimu změnil dodavatelé motorů z vítězné Hondy na tehdy problémový Ford a výsledkem bylo dvanáct poruch v sedmnácti závodech. Raul bodoval jen třikrát a celkově se nevešel ani do první dvacítky. Částečnou satisfakcí pro něj byl přestup do týmu Pata Patricka, v jehož barvách znovu zajížděl konzistentní výsledky. V Portlandu dojel třetí se ztrátou 0,055 sekundy na vítěze, jedná se o nejtěsnější finiš prvních tří jezdců v historii Indycar. Sice znovu nedosáhl kýženého vítězství, ale po třech letech se vrátil alespoň do elitní trojky. Celkově obsadil desáté místo.
IRL a poslední první řada v Indy 500
V roce 1998 se rozhodl změnit šampionát a přestoupil do konkurenční Indy Racing League (IRL), která se v té době jezdila jen na oválech. Vydržel zde necelé dvě sezony a výrazněji se neprosadil, jeho nejlepším výsledkem bylo páté místo. Roku 1999 ještě třikrát zaskočil v CART, kde tak nakonec odjel celkem 171 závodů, a v následujících třech letech se ještě v rámci IRL objevoval v 500 mil Indianapolis. Při svém posledním startu, půl roku poté, co seděl naposledy v monopostu, a jen po dvou dnech tréninku, se ve Staré cihelně kvalifikoval potřetí v kariéře do první řady, ale do bojů o vítězství nakonec nepromluvil. Vzhledem k tomu, že se mu dařilo i po takové závodní pauze, rozhodl se alespoň dokončit sezonu. Vyrovnal své páté místo a dokonce díky solidním výsledkům zajel svůj nejlepší celkový výsledek v šampionátu, devatenáctou příčku.
Ze závodníka diskžokej
V dalších letech jezdil brazilskou sérii V8, kde to roku 2004 dotáhl na páté místo. Svezl se i ve sportovních vozech kategorií GT2 a GT3, oficiálně svou závodní kariéru ukončil roku 2005, ale naposledy se objevil za volantem závodního vozu ještě o čtyři roky později v brazilském šampionátu třídy GT3. Mezitím zkoušel závodění s motorovými čluny, ale po těžké nehodě se raději rozhodl dále neriskovat. Od roku 2007 se věnuje kariéře diskžokeje. A to velmi úspěšně. V Brazílii patří mezi špičku a už se staral o hudební program i na párty při příležitosti závodu formule 1. "Vždy jsem měl rád elektronickou hudbu. Když jsem se rozhodl skončit se závoděním, bylo to proto, že jsem za volantem čím dál víc myslel na hudbu. Proto jsem se rozhodl opustit sport a věnovat se své druhé vášni - stát se diskžokejem," vysvětlil Boesel svou přeměnu. Stejné profesi se příležitostně věnují i Sakon Jamamoto a Jaime Alguersuari, kteří momentálně nemají angažmá v F1. A zkušenější Boesel jejich počínání rovněž pochválil. Sám tvrdí, že elektronická hudba je jeho vášní už dlouho.
Boesel, který má z manželství s Verou syna Raula a dceru Gabrielu, je čestným občanem své rodné Curitiby, kde je po něm pojmenován i místní závodní okruh. "Patřím mezi lidi, kteří se vždycky snažili dostat ze sebe maximum. Jsem velmi šťastný, že jsem mohl dělat něco, co miluji, a přežil to. Teď se věnuji další ze svých vášní. Ne mnoho lidí má podobné štěstí, velmi si toho vážím," uzavřel Brazilec jeden ze svých zatím posledních rozhovorů s motoristickou tématikou.