Sympatický Američan je jedním z těch, kteří za své nadšení pro jízdu v rychlých vozech zaplatili cenu nejvyšší. Nebýt osudné havárie, mohl tento týden oslavit pětasedmdesáté narozeniny.
Rodák z New Jersey se ve
formuli 1 objevil pouze ve třech sezonách, ve kterých díru do světa rozhodně
neudělal. Jeho další sportovní výsledky v jiných závodních sérií
z něj ale dělají velmi úspěšného jezdce.
Raketový nástup
Donohue, jenž se mohl pyšnit
bakalářským titulem v oboru mechanického inženýrství, poprvé přičichl
k závodění, když mu bylo dvaadvacet let. S vozem Chevrolet Corvette se
zúčastnil několika menších i větších závodů do vrchu. V letech 1960 a 1961
ovládl celkové hodnocení šampionátu sportovních vozů pod záštitou Amerického
klubu sportovních vozů (SCCA). Netrvalo dlouho a jeho talentu si všiml přední
automobilový závodník Walt Hansgen. Ten Donohueho přesvědčil, aby přestoupil
k týmu Mecom Racing a závodil po jeho boku. Posléze obdržel pozvánku do
továrního týmu Fordu a společně s Hansgenem vybojovali v roce 1966
třetí místo ve slavném čtyřiadvacetihodinovém závodě v Daytoně. Bohužel,
Donohueho přítel Walt Hansgen přišel ještě téhož roku o život při testování
v Indianapolis. To Američana pochopitelně velmi zarmoutilo, o ukončení
kariéry ale nepřemýšlel.
Přišel, viděl, zvítězil
Místo toho podepsal smlouvu s týmem
Penske, v jehož barvách vstoupil do série CanAm. Výsledkem byla konečná
druhá příčka za bývalým mistrem světa F1 Johnem Surteesem. Roger Penske
rozpoznal v rodákovi z New Jersey velký potenciál a rozhodl
s ním spojit budoucnost své stáje. Za to se mu Donohue náležitě odvděčil.
V sezoně 1967 kraloval prestižnímu šampionátu USRRC a v následujících
dvou letech se stal mistrem série TransAm. K tomu přidal ještě vítězství
v Daytoně a sedmé místo v 500 mil Indianapolis, ve kterém byl také vyhlášen
nováčkem roku. Ve dvaatřiceti letech se Donohue nacházel na vrcholu své
kariéry. V USA byste na přelomu desetiletí jen stěží našli úspěšnějšího jezdce.
Amerika byla zemí zaslíbenou
V ročníku 1971 se tento
jezdec poprvé objevil ve formuli 1. Stalo se tak v rámci Velké ceny Kanady,
jak jinak než v týmu Rogera Penskeho, jenž mu poskytl vůz McLaren.
V kvalifikaci se Donohue blýskl osmým nejlepším časem a v samotném
závodě si ještě o pět příček polepšil. Při svém debutu tedy ihned stanul na
stupních vítězů. I přes tento vynikající úspěch se Američan vrátil zpět domů a
na nějaký čas vypustil formuli 1 z hlavy. Svého rozhodnutí určitě
nelitoval, neboť znovu ovládl sérii TransAm. Životní úspěch jej ale teprve
čekal. V roce 1972 stanul Mark Donohue na motoristickém Olympu. Triumfem
v závodě 500 mil Indianapolis se zapsal mezi nesmrtelné. Skvělou sezonu
ale poznamenala ošklivě vypadající nehoda během jednoho z podniků
šampionátu CanAm, při níž si Donohue zlomil nohu. Zbytek ročníku byl tak nucen vynechat. Když se plně zotavil, ihned se vrátil do závodní stopy a navázal na
své předešlé úspěchy. Sérii CanAm si v sezoně 1973 zcela podmanil poté, co s vozem Porsche 917 zvítězil v šesti závodech a dojel si pro další
titul. O to větší bylo pro všechny překvapení, když americký jezdec oznámil, že
si v roce 1974 od závodění dá pauzu, aby se mohl soustředit na dopsání své
knihy 'The unfair advantage'. Ta je dodnes považována za jednu
z nejlepších biografií, které byly kdy napsány.
Zpět v královně motorsportu
Roger Penske udělal
z Donohueho manažera týmu, ale po vstupu do formule 1 jej přesvědčil, aby
znovu usedl za volant. Američan se objevil na startu Velkých cen Kanady a USA,
body v nich ale nezískal. To se povedlo až následující sezonu ve Švédsku,
kde po nepříliš vydařené kvalifikaci, ve které byl šestnáctý, získal dva body
za páté místo v cíli. Téměř stejný počin se mu povedl i na Silverstonu, to
už ale závodil ve voze March, který nahradil PC1.
Předčasný odchod
O měsíc později přišla osudná
Velká cena Rakouska. V ranním warm-upu mu praskla zadní pneumatika, Američan
se svým monopostem narazil do betonové bariéry a následně spadl ze svahu. Během této tragédie přišel o život jeden z traťových maršálů, ale Donohueho zdravotní
stav se nezdál být zprvu tak vážný. Byl při vědomí a komunikoval s lékaři. Poté
se však ukázalo, že při nárazu utrpěl těžká poranění mozku, kterým 19. srpna
v nemocnici ve Štýrském Hradci podlehl.