Vznik F1CA
V listopadu 1964 byla koalicí britských konstruktérů Lotusu, BRM (British Racing Motors), MRD (Motor Racing Developments neboli Brabham) a Cooperu vytvořena organizace, která měla jako jednotný celek lépe vyjednávat o startovném, prize money nebo o nákladech na dopravu – F1CA (Formula 1 Constructors Association). Organizaci zprvu řídil manažer Lotusu Andrew Ferguson. F1CA postupem času nabývala na síle, spolupracovala s GPDA (Grand Prix Driver’s Association; založena 1961; obdobná organizace, která sdružovala jezdce a jejímž cílem bylo zlepšení bezpečnostních standardů; pozn. autora), podávala různé protesty proti rozhodnutím pořadatelů závodů a postupně se začala v určitých případech ohrazovat i proti CSI (Commission Sportive Internationale; od roku 1922 sportovní odnož FIA, která se zabývala čistě automobilovými závody; pozn. autora) a jejímu prosazování pravidel.
V roce 1972 koupil závodní stáj Brabham Bernie Ecclestone. Stal se tak členem F1CA a jako zkušený obchodník okamžitě rozpoznal lukrativní příležitost, která se mu přímo nabízela. V roce 1972 si každý tým stále dojednával podmínky účasti na závodech s pořadateli sám. Prize money nikdy nepřekročily částku 10 000 dolarů a jenom Enzo Ferrari byl v takové pozici, že mohl poplatek za start svých vozů neustále zvyšovat. Britské týmy se tak ocitly na pokraji bankrotu. V březnu 1972 přišel Ecclestone na setkání F1CA s nabídkou, že namísto toho, aby každý tým vyjednával sám za sebe, by F1CA měla jmenovat svého zástupce, který by podmínky dojednával jménem celé F1CA. Vidina okamžitých zisků zástupce týmů přesvědčila a v čele organizace vystřídal Fergusona Ecclestonův chráněnec Peter Macintosh, reálnou moc ale získal Ecclestone.
Růst Ecclestonovy moci
Ecclestone začal postupem času požadovat po okruzích vyšší částky, pomalými krůčky přebíral kontrolu nad formulí 1 a neustále zvyšoval moc F1CA, což se samozřejmě nelíbilo jak organizátorům závodů, tak CSI. První střet s organizátory přišel o dva měsíce později v Monaku 1972. Týmy si odsouhlasily startovní pole o šíři 25 vozů, mluvčí F1CA Max Mosley (jeden ze čtyř zakladatelů týmu March, právní poradce F1CA a Ecclestonova pravá ruka, pozn. autora) se na tom dohodl s prezidentem tamního automobilového klubu ACM (Automobile Club de Monaco) Michelem Boerim.
Ten ale změnil názor a před závodním víkendem se dovolával pravidel CSI, která stanovovala počet startujících vozů v knížectví na 20 a argumentoval, že jenom CSI může změnit pravidla. Týmy F1CA ale do Monaka dorazily v očekávání, že do závodu bude připuštěno 25 aut a Ecclestone odmítl závodit, pokud Boeri neustoupí. Nakonec se Boeri i prezident FFSA (Fédération Française du Sport Automobile) Jacques Banchet, který v Monaku zastupoval CSI, museli stáhnout a souhlasit s požadavkem F1CA. Z celého „incidentu“ vyšli jednoznačně jako poražení a F1CA jenom dokázala, že se s jejím vlivem bude muset do budoucna počítat. Porážka stála brzy místo Jacquese Bancheta, kterého v čele FFSA vystřídal Jean-Marie Balestre.
Po závodě v Monaku vytvořily organizátorské kluby organizaci GPI (Grand Prix International), aby napravily nerovnováhu sil mezi jednotlivými národními kluby. GPI měla nově působit jako zástupce při jednání s F1CA o podmínkách závodů. Její představitel Henri Treu se pokusil oslabit Ecclestonův vliv přijetím pravidla, že v případě neúčasti týmů F1CA se velká cena doplní vozy F2 či F5000, ale Mosley jej upozornil, že tyto vozy by neodpovídaly bezpečnostním předpisům. Treu se pokusil na svou stranu získat Ferrariho, ale ten pochopil, že přidat se na stranu poražených by bylo šílenství. Po tomto faux pas činnost GPI brzy skončila, což znamenalo i další poškození věrohodnosti CSI a opětovné posílení pozice F1CA.
V dalším průběhu 70. let moc F1CA dále vzrůstala. Pro sezónu 1973 Ecclestone vyjednal zvýšení poplatků za závod, mimoevropské okruhy v Argentině, Jižní Africe a Brazílii měly nově platit 110 000 dolarů a evropské 56 000, tyto částky se navíc v průběhu let prakticky neustále zvyšovaly. F1CA začala intervenovat i do oblastí bezpečnosti tratí nebo povolení vstupu do pit lane, tedy do záležitostí, které byly do té doby čistě v kompetenci CSI. Ecclestone se cítil s rostoucím vlivem reklamy a zisků z ní v kramflecích a chtěl rozhodovat i o tom, kde se pojede velká cena a kde ne.
V roce 1975 Ecclestone dokonce zrušil Velkou ceny Kanady. Kanadští organizátoři totiž odmítli zaplatit požadovanou sumu 350 000 dolarů a Ecclestone ohlásil, že pokud nezaplatí do mezního termínu, závod zruší. Kanaďané blafovali a čekali, že Ecclestone ustoupí, ale ten po uplynutí stanoveného limitu skutečně závod zrušil. Kanaďané rychle nabídli, že požadovanou sumu uhradí, ale Ecclestone je odmítl: „Když říkám, že něco udělám, tak to udělám.“ V roce 1976 se Kanada do kalendáře vrátila, když organizátoři na Ecclestonovy podmínky přistoupili. Ecclestone samozřejmě neměl oficiální pravomoci závod zrušit, to mohla udělat pouze FIA, ale po bojkotu závodu ze strany týmů F1CA by do Kanady dorazilo jen šest vozů. Podobným způsobem Ecclestone hrozil v roce 1976 i Velké ceně Japonska.
Příchod Balestreho
Růst vlivu F1CA a Ecclestona osobně se samozřejmě nelíbil zástupcům FIA. V roce 1978 se stal šéfem CSI bývalý ředitel FFSA Jean-Marie Balestre, který otevřeně deklaroval, že je to CSI a ne F1CA, kdo má právo rozhodovat o důležitých otázkách formule 1. Jedním z jeho prvních kroků bylo přejmenování organizace – ze CSI se stala FISA (Fédération Internationale du Sport Automobile). I jeho protivník změnil název, byť jen kosmeticky – z F1CA se nově stala FOCA (Formula One Constructors Association). FOCA se rovněž stala skutečným právním subjektem, jejím výkonným ředitelem byl jmenován nepřekvapivě Bernie Ecclestone a právním poradcem Max Mosley. Jelikož Balestre otevřeně deklaroval, že je jeho cílem vytlačit svého konkurenta z oblastí, které si FOCA nárokovala, bylo jen otázkou času, než dojde k prvnímu střetu.
Balestre a Ecclestone, foto: Getty Images / Pascal Rondeau
Jak moc se bude jeho přístup lišit od svých předchůdců, ukázal Balestre v úvodu sezóny 1979. Během prvního kola Velké ceny Argentiny 1979 způsobil velkou kolizi několika jezdců pilot McLarenu John Watson. Nelson Piquet utrpěl zranění nohy a Jody Scheckter si vymkl zápěstí. Balestre zuřil a Watsonovi hrozil zákazem startu na několik závodů, traťoví komisaři nakonec britskému závodníkovi udělili pokutu 3 000 liber. McLaren ale nehodlal nic platit, protože celou věc považoval za pouhopouhý závodní incident. Před začátkem další velké ceny v Brazílii se situace vyhrotila, ale naštěstí zasáhl argentinský automobilový klub ACA a pokutu za Watsona uhradil. Balestre ještě protentokrát ustoupil.
Počátek sporu
V únoru 1980 oznámil Balestre kontroverzní nová pravidla pro rok 1981. Měla zakázat ground effect, díky kterému Lotus získal titul v roce 1978, a navýšit váhový limit aut. Pravidla byla v očích týmů FOCA jednoznačně namířená ke zvýhodnění velkých továrních týmů – Renaultu, Ferrari a Alfy Romeo. Týmy FOCA se totiž obávaly, že by se po zákazu používání ground effectu staly vůči týmům s turbomotory absolutně nekonkurenceschopnými. Balestre ale na protesty nebral ohled a nebál se dokonce vyslovit domněnku, že za nehodu Claye Regazzoniho ze závodu v Long Beach (o nehodě si můžete přečíst více v našem článku z letošního března zde) může právě ground effect.
Na plenárním zasedání FIA v Riu de Janeiru v dubnu 1980 Balestre navíc prohlásil, že FISA přebírá kontrolu nad světovým šampionátem a že žádný konstruktér nebo asociace konstruktérů nemá právo sama nebo ve spolupráci s nějakými národními sportovními autoritami organizovat velkou cenu. Balestre tak dal jasně najevo, že je to FIA, kdo má právo pořádat velké ceny a kdo ovládá formuli 1, ne FOCA. FOCA přišla s vlastním alternativním návrhem pravidel, mj. žádala omezení výkonu turbomotorů, ale Balestre jej ignoroval. Balestre dále oznámil, že bude po všech jezdcích požadována pravidelná účast na 45 minutových mítincích před závodem s vidinou sankcí při neúčasti. Reakcí na to byl bojkot těchto předzávodních mítinků ze strany jezdců týmů FOCA v Belgii a Monaku.
Ecclestone to „svým“ jezdcům pouze doporučil, ale s varováním, že by mohli mít potíže, pokud by se mítinků zúčastnili. Celkem 18 jezdců tak učinilo během Velké ceny Belgie a Velké ceny Monaka, někteří z nich se ale účastnili mítinku v Zolderu, ale chyběli v Monaku a naopak. Balestre samozřejmě chtěl po těchto jezdcích vymáhat pokuty, které byly předtím nedávno schváleny – 2 000 dolarů za první absenci a za další 5 000 dolarů. FISA postiženým jezdcům rozeslala upozornění, že by raději měli své pokuty zaplatit ještě před začátkem závodního víkendu ve Španělsku, jinak by se jim nemusely započítat v závodě získané body. Bylo ale jasné, že už nejde jenom o problém jednoho jezdce jako v případě Johna Watsona. Organizátoři závodu ve Španělsku z klubu RACE (Real Automovil Club España) se měli velmi brzy ocitnout mezi dvěma mlýnskými kameny uprostřed bojové zóny.
Závod v ohrožení
FOCA v odpovědi uvedla, že postihy jsou nevymahatelné a že je jezdci nebudou platit. FISA pohrozila, že pokud nebudou pokuty zaplaceny, mohou jezdci přijít o závodní licenci. Někteří jezdci jako Mario Andretti nebo Alain Prost své pokuty sice zaplatili, ale drtivá většina stále před závodním víkendem ve Španělsku trvala na svém. Balestre tak vydal jednotlivým národním automobilovým federacím příkaz, aby zrušili závodní licence svým příslušným jezdcům a na tiskové konferenci před závodním víkendem dal najevo, že piloti, kteří ještě nezaplatili své pokuty, nebudou připuštěni k tréninku. Toho se báli španělští pořadatelé závodu, kteří se snažili s Balestrem dohodnout a navrhli mu platbu zálohy, ale ten trval na tom, že platit musí jednotliví jezdci. Balestre si stál za svým a vypadalo to, že jezdce k vyplacení pokuty donutí a bude vypadat jako ten, kdo zachránil pořádání velké ceny před pokusy FOCA ji zbytečnými obstrukcemi zrušit.
V pátek ráno ale přišel nečekaný obrat o 180 stupňů, Ecclestone totiž z rukávu vytáhl trumf. V noci ze čtvrtka na pátek se Ecclestone osobně sešel se španělským králem Juanem Carlosem I., se kterým si již dříve vytvořil velmi vřelý přátelský vztah. Král Ecclestona ujistil, že se závod nepojede, pokud do něj týmy FOCA nenastoupí. S tímto ujištěním se Ecclestone s Mosleym ráno setkali s Balestrem, setkání ale přerostlo v hádku, ve které Ecclestone Balestremu oznámil, že práva na pořádání závodu v Jaramě vlastní FOCA a že FIA nebude schopná závod pořádat jinde. „Závod je zrušen!“ řval na Ecclestona Balestre. „Uvidíme,“ odpověděl mu Ecclestone.
Juan Carlos I. a Michael Douglas v roce 2001. Foto: Getty Images / Andreas Rentz
Král organizátorům nařídil, že se závod musí jet za každou cenu. Díky podpoře krále mohl prezident RACE Fernando Falco, Marquis de Cubas (mimochodem králův bratranec, pozn. autora), prohlásit, že přebírá zpět sportovní pravomoci, které FIA v říjnu 1979 delegovala organizaci FEA (Federación Española de Automovilismo), v té době oficiálnímu zástupci FIA ve Španělsku. RACE se tak nově měla stát pořadatelem závodu i bez podpory FISA a vydala následující prohlášení: „RACE pořádá na svou vlastní odpovědnost v neděli 1. června XXVI. Velkou cenu Španělska v Jaramě a od této chvíle již není omezena předpisy FISA.“
Podle místních právníků na to měla RACE právo a měla pouze povinnost informovat FIA o tom, že převzala sportovní práva, dříve delegované FEA. De Cubas proto o tomto kroku informoval prince Metternicha, prezidenta FIA. Balestremu de Cubas sdělil, že mu bude zamezeno ve vstupu na okruh, že RACE převzala sportovní pravomoci FISA a že se Velká cena Španělska odjede i bez podpory FISA. To zároveň znamenalo, že jezdci nebudou potřebovat licenci FISA k povolení závodit. Ecclestone mezitím chodil po boxové uličce a domlouval jezdcům, aby se nebáli závodit.
První měřený trénink začal v pátek v deset hodin, ale zúčastnily se jej pouze týmy Ferrari, Alfa Romeo, Renault a domácí jezdec Emilio de Villota. Po hodině a půl byl trénink zastaven červenými vlajkami a všichni funkcionáři FISA byli požádáni, aby opustili areál okruhu. Do dalšího tréninku ve 12:30 vyjely naopak všechny týmy kromě tří výše zmíněných, chyběl také tým Osella (ta se ale později závodu účastnila, pozn. autora).
Kvalifikaci, která měla svou páteční i sobotní část, ovládl Jacques Laffite s ligierem před Alanem Jonesem, Didierem Pironim a Carlosem Reutemannem. V závodě vedl po skvělém startu Reutemann, ale jak Reutemann, tak Laffite odstoupili po kolizi, kterou způsobil o kolo zpátky jedoucí Emilio de Villota ve 35. kole. Vedení tak spadlo do klína Nelsonu Piquetovi s brabhamem, ale ten odstoupil ve 42. kole kvůli poruše převodovky. Pak vedl Pironi, ale ani jemu nebylo přáno vyhrát, neboť 15 kol před cílem odstoupil pravděpodobně kvůli poruše na zavěšení. Roli lídra pak už konečně zvládl Alan Jones, který vyhrál před Jochenem Massem a Eliem de Angelisem.
Dosažení částečného kompromisu
Ještě v pátek uspořádaly týmy Ferrari a Renault tiskovou konferenci, na které oznámily, že reprezentují velké značky, které nesmějí být spojovány s touto rebelskou akcí. Společně s Alfou Romeo opustily tyto týmy dějiště velké ceny v sobotu. Balestre ještě před nedělním závodem odletěl soukromým letounem do Athén na plenární zasedání FIA. Plénum Balestreho podpořilo v jeho odvetných krocích vůči FOCA, ta ztratila svůj mandát ve výkonném výboru F1. Balestre ujistil jezdce, kteří se zúčastnili velké ceny, že viníky „ilegálního“ závodu v Jaramě vidí v týmech FOCA, ne v nich a že s nimi bude nakládáno shovívavěji, ale současně jim byl do odvolání zakázán veškerý start v závodech pod hlavičkou FISA. Zároveň bylo prohlášeno, že výsledky závodu ve Španělsku se nebudou počítat do pořadí mistrovství světa.
Jednání mezi FISA a FOCA poté probíhala ve švýcarském Lausanne v sídle evropské centrály firmy Philip Morris. Pod dohledem komerčních firem, které měly zájem na tom, aby se celá věc urovnala, bylo dosaženo kompromisu. Dohoda v jedenácti bodech měla mj. odsunout zákaz ground effectu o dva roky. Balestre, který jednání v Lausanne nebyl osobně přítomen, sice zuřil, ale zdálo se, že alespoň na chvíli bude klid. Do příští velké ceny ve Francii byly pokuty splaceny a jezdcům byly obnoveny jejich závodní licence. Konflikt ale ještě rozhodně neměl být rozhodnut a urovnán, jeho protagonisté se pouze střetli v první otevřené bitvě. Velká cena Španělska 1980 byla první a rozhodně ne poslední obětí dlouhotrvajícího sporu.
Zdroje:
Kromě hypertextových odkazů autor vycházel z publikace: BOWER, Tom, No Angel. The Secret Life of Bernie Ecclestone, London 2012.
Foto: Getty Images / Gerd Scheewel