"Má to ale kliku, prevít, na dobré auto. Mít takové Alonso, převálcoval by konkurenci!."
V takové míře jsem tento fenomén dříve neviděl. Vlastně jsem to zaznamenal již v loňském roce, výjimečně úspěšném pro Red Bull a Sebastiana Vettela.
Ten jeho „prst“, který se stal drobným symbolem úspěchu a triumfu, by mu někteří s radostí ufikli!
O tomto tématu jsem i dlouho přemýšlel a myslím, že jej dodnes ne zcela chápu. A zmínit se o něm veřejně mě donutila pověstná poslední kapka: Vettelova diskvalifikace z kvalifikace na Abú Dhabi.
Tento týden jsem si v novinách přečetl následující názor jednoho z psychologů:
„Lidé obecně mají za to, že člověk je racionálně smýšlející tvor občas emotivní. Ale pravdou je, že člověk je emotivní tvor občas racionálně myslící.“
Pokud je tomu tak doopravdy, pak trochu chápu.
Lidé vidí Alonsa prát se s osudem v nepopiratelně horším autě, a tak mu přirozeně emotivně přejí úspěch. A místo něj přichází neomylný Red Bull, ze kterého vystoupí Sebastian Vettel, horními zuby zakousne spodní ret, vystřelí ukazováček a naznačí: „To jsme k***a borci!!“
Má to ale kliku, prevít, na dobré auto. Mít takové Alonso, převálcoval by konkurenci!
Alonsovo nasazení se vymyká standardům, ale parametry vyhlášení mistra světa jsou dány. Je jím korunován ten, kdo má na konci sezony největší počet bodů. A k tomu mu přirozeně pomáhá technika, na které makají stovky dalších lidí. To je prostě princip F1. Formule 1 není tenis nebo atletika nebo fotbal, i když by si to Montezemolo a Ecclestone přáli. Co do popularity a sledovanosti…
Až to bude o emocích a sympatiích, vyhlásí Ecclestone veřejně hlasování přes SMS, ve stylu Česko-Slovensko má Talent.
Alonso se řadí mezi nesmrtelné už jen pro to, jakou inspiraci neúnavného bojovníka představuje. A je jedno, jestli se mu povede třetí titul získat, nebo ne. Znamená to však, že když má Sebastian Vettel „pod zadnicí“ zázrak Adriana Neweyho, že by měl být haněn za to, že mu to ulehčuje práci?
Vždyť bychom mohli stejně hanit Josefa Váňu, který měl pod zadnicí Železníka, Vronskyho a Tiumena. Přitom jsou to právě jeho koně, kterým Váňa vděčí za úspěch. Ale na jejich přípravě také pořádně makal. Stejně jako maká Sebastian Vettel.
A tak když je pro drobné, leč jasné selhání diskvalifikován koník Red Bullu včetně jeho jezdce Sebastiana Vettela, objem radosti nad tímto neúspěchem se málokdy vyrovná úrovni radosti nad úspěchy jiných. Jako kdyby nám dominantní výsledky v důsledku skvělých výkonů Red Bullu a jeho jezdců vadily.
Ale vadily proč? Emotivně přijetím toho, že jelikož nám kazí dramatický šampionát , stává se z toho nuda. A my se chceme bavit (dup!). Ale to přece neznamená, že je kvůli tomu tandem Vettel – Red Bull podvodník.
Jako kdyby, emotivně – ne racionálně – byl uznáván ten, kdo se vydává na 110 % a dohání ztrátu, než ten, kdo se vydává na 110 % a udržuje náskok. Což je pochopitelné, ale méně už to, že ten, co udržuje náskok, neuctivým stylem haněn jest.
Je to snad jen česká vlastnost, nebo vlastnost „emocionálního“ člověka na celém světě obecně?
Málokdy to dělám, ale přiznávám, že jsem unešen z Alonsových výkonů a jeho nasazení. Mám pocit, že moje generace jezdce podobného formátu nezažila. Ale, aby mě to motivovalo k hanění těch, kteří takového ‚emotivně‘ nejlepšího jezdce porážejí?
Budiž… nejsou-li sympatie na svém místě, OK. Nebuďme pak ale negativní ve stylu „On ten budižkničemu má jen tu kliku, že má dispozici nejlepší auto, klikař!“
Buďme pozitivní: „Tak to je konec. Alonso dokáže z té líné krávy vymáčknout 50 extra koní, ale ‚Limonády‘ to prostě daly dohromady! Nedá se svítit! Sláva vítězům, čest poraženým!“
Vettelova diskvalifikace z kvalifikace na Abú Dhabi není dopadem spravedlnosti. Je to důsledek boje na samotné hraně. Dvakrát měl smůlu Alonso, teď má zase Vettel. Za chyby se v tak vyžíhaném boji nemusí člověk stydět.
Oba ale bojují ‚vostošest‘. Že má jeden pušku a druhý dělo, protože ten druhý si jej dokázal se svou armádou postavit, je jedním ze základních aspektů F1.
Považovat to za nespravedlnost by znamenalo popírat DNA formule 1.