Jiným týmů F1, který se dočkal ještě dalšího jména, byl i britský Token. Závodní stáj, jejíž prostřednictvím do F1 poprvé nahlédl Ron Dennis. Na jejím začátku stála totiž jeho stáj Rondel, kterou založil společně s Neilem Trundelem a v níž provozovali ve Felthamu dva vozy Brabham BT36 formule 2. S nimi jezdci jako Reutemann, Wisell, Schenken, Hill či Pescarolo získali řadu úspěchů a když posledně jmenovaný přivedl bohatého sponzora – olejářskou firmu Motul - Ray Jessop začal pro tým stavět také vůz F1. Jenže olejáři se díky palivové krizi ze závodění brzy vypařili a vůz zafinancovali Tony Vlasopoulos a Ken Grob, kteří mu - podle začátku svých křestních jmen – dali jméno Token.
Jejich konstrukce s motorem Ford-Cosworth ale byla totálně neúspěšná. Objevila se sice ve čtyřech závodech sezony F1, jenže v britské GP se s ní Purley už nekvalifikoval a tak s ní v mistrovství světa závodil jen dvakrát Ian Ashley a jednou Tom Pryce. V závodech světového šampionátu však ujela jen 815 km a jejím nejlepším umístěním bylo 14. místo Ashleye při německé GP na Nürburgringu. Přesto byl vůz v následujícím roce přejmenován na Safir, ovšem do světového šampionátu už si cestu nenašel: další z Britů Tony Trimmer s ním totiž odjel pouze nemistrovské podniky F1 International Trophy v Silverstone, kde skončil čtrnáctý a Závod mistrů v Brands Hatch, kde nebyl ani klasifikován...
Docela košatým rodokmenem, do něhož se zapletly také týmy Shadow a Ensign, se mohl chlubit i závodní tým na Sumatře narozeného amatérského automobilového závodníka a také honkongského obchodníka s nizozemským cestovním pasem - Theodora Yipa. Ten původně se Sidem Taylorem pouze sponzoroval v tehdejší F5000 Verna Schuppana, ale nakonec Australana opět dovedli i do F1 a Teddy Yip tehdy položil základ pro klientskou stáj, která z počátku používala monoposty Ensign. Jenže pro sezonu 1978 se rozhodl založit plnohodnotný tým s vlastním vozem, který mu postavil Ron Tauragnac.
Stáj nakonec v šampionátu účinkovala ještě v sezoně 1983 a odjela v něm s devíti jezdci 34 závodů a 8 309 závodních kilometrů. Za tu dobu ale získala jen dva body a jestliže nejlepší startovní pozicí byla 11. Guerrerova příčka v GP USA 1983 v Detroitu, pak nejlepším výsledkem byly dvě šestá místa, která v GP USA v Long Beach získali Patric Tambay v roce 1981 a Johnny Cecotto o dva roky později. Ovšem právě Tambay už jel v Long Beach ve voze, který měl sice označení Theodore, ale ve skutečnosti šlo o monopostem Shadow DN12. Majitele tohoto týmu Dona Nicholse, o němž jsme se zmiňovali posledně, totiž v průběhu roku 1980 jeho dluhy dostihly definitivně a tak svou stáj Shadow (za osm let 104 odjetých závodů, sedm pódií, dvě nejrychlejší kola, tři pole position, 67,5 bodů a výhra Alana Jonese v GP Rakouska 1977) i s veškerým materiálem právě Teddy Yipovi prodal.
A v roce 1982 tým honkongského obchodníka ladně splynul ještě s další stájí – s Ensignem Morrise Nunna. I vlastník tohoto týmu z britského Chasetownu, se totiž v té době dostal do neřešitelných potíží a záchranu pro něho představovaly peníze, které velmi populárnímu Yipovi plynuly i z jeho heren v Macau. A tak se Nunn se svou GP stájí, která měla v F1 s 24 jezdci odjeto 90 závodů (19 bodů a jedno nejrychlejší kolo závodu, které zajel Surer v GP Brazílie 1981), rozloučil a přesunul se za Atlantik, kde se z něho časem stal velmi respektovaný a úspěšný majitel týmu v seriálech CART a Indy Car.
Mimo „příbuzenských vztahů“, o kterých jsme v našem seriálku psali, bylo ve světovém šampionátu samozřejmě také zvykem, že některé privátní týmy používaly vozy, které byly více či méně modifikovanými konstrukcemi jiných značek. To byl namátkou případ vozů Appolon (ve skutečnosti Williams), Boro (Ensign), Politoys (March) Rebaque (Lotus) či dalších, přičemž asi prvním případem tohoto druhu v mistrovství světa, byly krásné, leč nepříliš úspěšné tovární vozy Lancia. Ty sice titul nakonec skutečně získaly, ale už pod úplně jiným jménem, než pod kterým se narodily. Jenže to všechno už je naprosto jiná kapitola...