Letos už je to rovných 30 let, co se narodil tým, jehož potomka vídáme ve startovním poli vozů formule 1 dodnes. Jeho zakladatelem byl jeden z největších italských dealerů Fiatu a bývalý zápasník i závodní jezdec - Giancarlo Minardi. Po něm se také stáj jmenovala a své jméno nezměnila ani v roce 1994, kdy se spojila s týmem BMS Scuderia Italia (to byla Dallara, která v F1 během pěti let odjela 78 závodů a získala dvě pódia i 15 bodů). A to i přesto, že jí tehdy fakticky kontroloval její spoluvlastník Flavio Briatore.
Jméno se jí nezměnilo ani o dva roky později, kdy se k ní připojil majitel týmu Fondmetal (v F1 19 startů) Gabriele Rumi a jméno zakladatele z jejího názvu nezmizelo ani v době, kdy jí koupil Paul Stoddart. Jen se v „jeho“ letech (2001 až 2005) oficiálně přejmenovala na European Minardi. Celou tu dobu ovšem tento nevelký závodní tým z Faenzy (město ležící nějakých 40 km od Imoly), plnil úlohu přátelské stáje, v jejímž motorhomu se většinou mluvilo o fotbale či o jídle a která měla přímo ohromné množství fanoušků. Jejím prostřednictvím také do F1 nakouklo neuvěřitelné množství pilotů (37 z nich pak opravdu v některém závodě startovalo) a přestože Minardi nikdy během jedné sezony nezískalo více než sedm bodů, začínala u týmu, sídlícího na via Spallanzani, svou GP kariéru i taková jména jako Fernando Alonso, Giancarlo Fisichella, Jarno Trulli, Mark Webber či Anthony Davidson. Nedivme se proto, že se mu často říkalo „Univerzita Faenza“.
Od GP Brazílie 1985, v níž s vozem Martini M185 startoval Pierluigi Martini poprvé, až po poslední GP Číny 2005 (tam s vozy PS05 jeli Nizozemci Albers a Doornbos), vozy Minardi odjely ve světovém šampionátu 340 závodů, získaly v nich 18 bodů a jednou se jeden z nich dokonce na jedno kolo ocitl i v čele závodu (Pierluigi Martini v GP Portugalska v Estorilu v roce 1989). Jejich nejlepším umístěním byla Martiniho čtvrtá místa v GP San Marina a Porugalska 1991, nejlepší startovní pozicí pak Martiniho první řada v GP USA, jedoucí se v ulicích Phoenixu.
V září 2005 pak majitel letecké společnosti Paul Stoddart prodal po dlouhých tahanicích (vybíral si údajně z 41 nabídek) European Minardi společnosti Red Bull, která se rozhodla použít jej jako svou druhou závodní stáj, jenž by juniorům Red Bullu - a především Američanům - usnadnila vstup do F1. Ačkoliv přišlo mnoho peticí, přimlouvajících se za zachování jména Minardi v názvu týmu, byl nakonec pojmenován Toro Rosso. Jeho polovinu vlastní Red Bull, respektive Dietrich Mateschitz, tu druhou pak někdejší rakouský pilot F1 Gerhard Berger (210 GP s vozy pěti stájí, 10 výher).
Tým od počátku používal modifikované konstrukce Red Bull a v první sezoně i zcela výjimečně třílitrové 10válce Cosworth (ostatní už jezdili s osmiválci), která byly později nahrazeny pohonnými jednotkami Ferrari. Za tři sezony tým vystřídal čtyři jezdce (Liuzzi, Speed, Vettel a Bourdais), odjel v šampionátu 53 závodů a výsledkově byl mnohem úspěšnější než Minardi v celé své minulosti. Má už totiž na svém kontě 48 bodů, jednu výhru i jedno pole position a z 24 265 v závodech odjetých kilometrů také 311 v jejich čele.
V minulosti byl jedním z týmů, který se dočkal svého pokračovatele, také ten, který v roce 1968 založil bývalý pekařský pomocník z Vichy, rugbista (hrál za francouzský národní tým) a pozdější motocyklový i automobilový závodník Guy Ligier (v F1 tucet závodů). Ten získal peníze díky své stavební firmě, která vydělávala především na stavbě dálnic. Mezi konstruktéry závodních vozů vstoupil nejprve prostřednictvím sportovních modelů JS1 až JS3 (písmenka JS byla vzpomínkou na Jo Schlessera, s nímž se dal dohromady a v roce 1968 společně koupil dva monoposty McLaren F2 a který v témže roce uhořel v Hondě, při GP Francie v Rouenu).
Ale když na konci roku 1974 Ligier zakoupil i aktiva již zaniklého týmu Matra Sports (v F1 v letech 1967 až 1972 60 GP, 9 výher z toho dvakrát double, čtyři pole position, 11 nejrychlejších kol, 21 pódií a díky Beltoisovi, Amonovi, Pescarolovi, Stewartovi a Servoz-Gavinovi 161 bodů), vrhnul se také na F1. Jeho tým vstoupil do šampionátu v GP Brazílie 1976 s modelem JS5 a když z něho po GP Japonska 1996 odkráčel, bylo na jeho kontě 326 odjetých závodů a druhé místo v Poháru konstruktérů 1980. Tyto závody týmu, v něž se vystřídalo 25 jezdců a který se později přestěhoval do Magny-Cours, přinesly devět výher (šest Laffite, po jedné Depailler, Pironi a Panis), stejný počet pole position i nejrychlejších kol a rovnou půlstovku pódií. A také 388 mistrovských bodů a 565 kol ve vedení závodů.
V letech 1994 až 1996, tým od tehdy již nemocného Ligiera, po částech koupil Flavio Briatore, ale pod tlakem FIA se ho zase zbavil. Takže na počátku roku 1997 se jeho vlastníkem stal Alain Prost, rok předtím pracující v týmu McLaren jako konzultant. Okamžitě jej přejmenoval na Prost Grand Prix a snažil se v něm realizovat ideu čistě francouzské stáje (s francouzským podvozkem, motory, pneumatikami, sponzory i jezdci). Uzavřel proto s Peugeotem pro sezonu 1998 exkluzivní smlouvu na dodávku pohonných jednotek a tým přestěhoval nedaleko Paříže.
Jenže jeho nacionalistický nápad se časem pomalu rozplýval a vytrácel. V roce 2000 se rozpadla i spolupráce s Peugeotem a Prost začal mít i čím dál větší finanční potíže. Ostatně, když se v roce 2001 objevil v modrém voze i Tomáš Enge, byl už pátým jezdcem této sezony. Před zahájením té další nakonec Prostův tým vyhlásil bankrot a potvrdil, že v moderní době úspěšný pilot rozhodně nemusí být i úspěšným vlastníkem týmu. A s jakou bilancí se za těch pět let mohla stáj čtyřnásobného šampiona pochlubit? Do té, jakou měl Ligier, měla dost daleko: s devíti jezdci (Panis, Alesi, Trulli, Nakano, Heidfeld, Enge, Mazzacane, Frentzen a Burti) odjela 83 závodů, získala 35 bodů, patřily jí tři pódia a Trulli odjel v roce 1997 v GP Rakouska 160 km ve vedení. Nejlepším startovním místem byla třetí pozice Panise v GP Argentiny 1997 i Francie 1999 a Trulliho v GP Rakouska 1997. Nejlepším umístěním pak dvě druhá místa, o které se přičinili Panis v GP Španělska 1997 a Trulli o dva roky později v GP Evropy na Nürburgringu...