V historii světového šampionátu, vstupujícího letos do své šedesáté sezony se dá najít hned několik závodních vozů, které během času stačily změnit své jméno. A také několik týmů, které mají mnohem pestřejší rodokmen, než obvykle. Jinými slovy závodní stáje, které byly původně založeny pod úplně jiným jménem, než pod tím, pod nímž svou historii psaly později.
V současné době je asi jejich nejklasičtějším případem Honda. Tým z Brackley, čekající už nějakou tu chvilku na prince se zlatou hvězdou na čele a zároveň s plnou peněženkou v kapse. Prostě někoho, kdo by chtěl tuto stáj – byť pod dalším jménem – udržet při životě.
Právě závodní stáj se stylizovaným písmenkem H ve znaku, totiž může svůj původ odvozovat už od Tyrrell Racing Organization. Týmu, který v F1 účinkoval celých 29 sezon, pro nějž Jackie Stewart získal dva světové tituly a který si v roce 1971 z MS odvezl i Pohár konstruktérů. Tým někdejšího dřevaře z Ockhamu, v němž se během těch dlouhých let představilo 45 závodníků a který po sobě ve světovém šampionátu zanechal zcela nepřehlédnutelnou stopu (430 závodů, 23 výher, z čehož osm dvojitých, 14 pole position, 77 pódií a 621 bodů), byl totiž v roce 1997 koupen koncernem British American Tobacco.
Tabáková společnost nechala stáj už nemocného Kena Tyrrella, jenž se navíc dostal do finančních potíží, dojet pod svým jménem ještě sezonu 1998, ale od té následující už bylo všechno jinak. Tým, jehož zaměstnanci byly samozřejmě většinou lidé od Tyrrella, se – samozřejmě už pod vedením Craiga Pollocka – přesunul do Brackley, a tam začal pod jménem B. A. R. psát svou zcela novou kapitolu. Stáj British American Racing sice do F1 přišla s poněkud neotřelým nápadem, aby každý z jejich vozů startoval v jiných barvách cigaretových značek koncernu (Lucky Strike a 555), jenže to dělalo FIA problémy. A tak celá záležitost nakonec skončila tím, že vozy měly alespoň každou polovinu vyvedenou v jiných barvách. Poněkud horší už to ale bylo v Brackely s výsledky. Vozy konstruktérů Reynarda, Oastlera a Willise a poháněné motory Honda, sice mnohé slibovaly a někdy už se zdálo, že to mají opravdu chuť splnit (druhé místo v Poháru konstruktérů 2004), ale ve skutečnosti se více či méně stále jen trápily. A nakonec - navzdory tomu, že tým patřil mezi finančně nejlépe zajištěné závodní stáje světa - nikdy žádný závod nedokázaly vyhrát.
Nepomohly k tomu ani výměny manažerů (David Richards, Nick Fry) a tak nespokojená Honda, která se mezitím začala na vozech podílet i konstruktérsky, koncem roku 2004 koupila 45 procent týmu. V září 2005 svůj podíl dokonce navýšila na 55 procent, ale na konci sezony byla bilance B. A. R. i nadále neuspokojivá. A s vozy předchozí stáje Tyrrell se nedala vůbec srovnávat: vždyť za 117 závodů získaly vozy z Brackley jen 15 pódií (čtyři druhá místa) a stáj se mohla pochlubit „pouze“ dvěma pole position, 227 body a 416 koly v čele závodů F1.
Tehdy to Honda nevydržela, tým kompletně převzala a do sezony 2006 raději vyrazila už pod svým jménem. Jenže žádné štěstíčko v šampionátě neudělala ani ona. Pravda je, že při 52 závodech se jednou skutečně výhry dočkala a jednou jí patřilo i pole position (obé měl na triku Jenson Button). Mezi úspěchy rozhodně patří i čtyři pódia (třikrát Button a jednou Barrichello), ale to bylo prakticky všechno. V Japonsku to ovšem za ty peníze, které do Brackley přesunuly, považovali za dost málo. Když pak přišla krize, poslali tým k ledu a teď čekají na to, jak se bude – a bude-li se vůbec – její závodní tým napříště jmenovat...
Podobných případů ovšem formule 1 zažila řadu. Jedním z nich byl kupříkladu britský tým Onyx. Ten původně založili Mike Earl a Jo Chamberlaine a jeho piloti jezdili v továrních monopostech závody F2. Později se stáj přestěhovala také do F3000 a když přišly peníze od poněkud podivínského belgického burzovního makléře Jeana-Pierra van Rossema (ten sám sebe považoval za anarchistu, ale zároveň byl velkým příznivcem teorií Karla Marxe) a jeho burzovní firmy Moneytron, postavil Alan Jenkins pro Onyx také monopost F1.
Tým, za nějž v letech 1989 a 1990 startovali v mistrovství světa čtyři jezdci (Švéd Johanson, Belgičan Gachot, Švýcar Foitek a Fin Jarvilehto, známý spíš jako JJ Lehto) odjel celkem 16 závodů (celkem šest bodů a třetí místo Johanssona v GP Portugalska 1989). V dalších 25 se totiž piloti kvalifikovat nedokázali a stáj se nedočkala dlouhého trvání. Po GP Mexika 1990 a po odchodu dlouhovlasého van Rossema byla prodána společnosti Middlebridge Group, vlastnící v té době i tým Brabham. Od ní pak tým koupil Peter Monteverdi, který ve švýcarském Binningenu vyráběl luxusní automobily. Ten dal týmu i vozů svoje jméno a Foitek i Lehto s nimi vyrazili do celkem dvou závodů: do GP Maďarska 1990 (tam se ovšem oba nekvalifikovali) a v téže sezoně i do GP Německa na Hockenheimu, kde s nimi Foitek ujel 129 a Lehto 265 km. A tenhle závod se pro vozy, které ve znaku měly písmenko M a královskou korunu, znamenal konečnou. A my si o dalších stájích, které měly ve formuli 1 své předchůdce, letmo povíme zase někdy příště...