Grazie ragazzi
Sebastian Vettel přišel do Ferrari v době, kdy tým procházel restrukturalizací po mizerné sezóně 2014. Rozvázána byla dlouhodobá spolupráce s dosavadním lídrem týmu Fernandem Alonsem, který po nástupu nových pravidel nabyl dojmu, že ve Ferrari při současné formě týmu a vozu asi onen vytoužený třetí mistrovský titul jen tak nezíská a rozhodl se spojit svou budoucnost se zbrusu novým paketem McLarenu s motory Honda, od kterého si mnozí slibovali zářnou budoucnost. Pro Vettela se nemohlo místo ve Ferrari uvolnit v ideálnější moment. Po čtyřech mistrovských titulech s Red Bullem v letech 2010–2013 se v sezóně 2014 spíše trápil a v celkovém součtu dokonce prohrál přímý souboj se svým novým mladým týmovým kolegou Danielem Ricciardem.
Změna prostředí se tak přímo nabízela, šlo rovněž o skvělou příležitost, jak umlčet ty kritiky, kteří tvrdili, že Vettelovy tituly jsou jen a pouze zásluhou Red Bullu (ať už skvělého vozu nebo dobře fungujících týmových struktur) a že v jiné stáji by se Vettelovi nikdy tolik nedařilo. Vettel tak měl hned dvojí motivaci pro to, aby ve Ferrari uspěl – jednak by mu zisk titulu i s jiným týmem potvrdil tehdy jen těžko zpochybnitelný status jednoho z nejlepších jezdců všech dob a zároveň by mu zajistil nesmrtelné legendární postavení v Itálii. Vettel by tak kráčel ve šlépějích svého hrdiny z dětství, Michaela Schumachera, který v 90. letech minulého století přicházel do Ferrari za podobné konstelace – také mu tehdy bylo 27 let a měl již v kapse mistrovské tituly s Benettonem. Schumacher byl v té době rovněž uznávaným jezdcem, ale stále mu chyběl onen status nesmrtelné legendy, kterého následně během svého veleúspěšného působení u Ferrari nabyl.
Vettel u Ferrari
Sebastian Vettel opustil tým po šesti letech a 119 závodech – je to o šest závodů více, než odjel v Red Bullu. Ve svém předchozím týmu však vyhrál 38 závodů ve srovnání se 14 ve Ferrari.
Nejvíce startů za Ferrari měl Schumacher (179), následovaný Räikkönenem (151) a Massou (139). Vettel je čtvrtý se 118 starty a také třetí nejúspěšnější. Schumacher získal 72 vítězství pro Ferrari, Vettel 14. Mezi nimi je ještě Lauda s 15.
Vettel potvrdil, že přestoupit do Ferrari bylo jeho snem už od první chvíle, kdy do formule 1 vstoupil. Říkal, že dříve Ferrari skrytě fandil, ale že nyní může být naprosto otevřeně jeho největším fanouškem. Němec se po svém příchodu do Scuderie úplně zamiloval do italské kultury, ponořil se do studia historie týmu a učil se italsky. Jeho nadšení pro Ferrari se později odrazilo zejména v jeho bouřlivých a hlasitých oslavách povedených výsledků v týmových vysílačkách.
Svůj elán se Vettelovi povedlo přenést i na tým, který začal navenek vyzařovat zcela odlišným dojmem než v roce 2014. Bývalý pilot Red Bullu do týmu přinesl stejnou precizní německou náturu jako před ním Michael Schumacher, podle šéfa týmu Maurizia Arrivabeneho věnoval pozornost každému nejmenšímu detailu a snažil se vytvářet si přátelské vztahy se všemi členy týmu. Již od začátku cílil na to, aby kolem sebe vybudoval mistrovský tým, neomylnou a neporazitelnou mašinérii, skupinu lidí, která bude táhnout za jeden provaz, podobnou té za Schumacherovy úspěšné éry.
Na začátku roku 2015 tak Ferrari působilo jako znovuzrozené. Po sezóně, ve které se dočkalo pouhých dvou pódiových umístění, přišla restrukturalizace na nejvyšších místech. Tým opustil jeho dlouholetý šéf Stefano Domenicali, kterého zprvu nahradil Marco Mattiacci a poté v listopadu 2014 energický Maurizio Arrivabene. Tým opět působil svěže a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Ferrari ukázalo zlepšenou formu už v předsezónních testech a z prvního vítězství se Vettel mohl radovat už ve druhém závodě ročníku v Malajsii. Němec tak zaznamenal podobný start jako před ním Alonso nebo Räikkönen, kteří oba během svého působení u Ferrari v roce 2010, resp. 2007 dokázali vyhrát hned své první závody.
V prvním závodě za Ferrari skončil Vettel na třetím místě. Ve druhém v Malajsii pak vyhrál. Foto: Getty Images / Dan Istitene, Mark Thompson, Clive Mason
V roce 2015 se Vettel dočkal ještě dvou dalších triumfů v Maďarsku a Singapuru, ke kterým přidal dalších deset pódiových umístění. K tomu všemu se mu dost často dařilo prohánět i oba jezdce dominantního Mercedesu (stačí jenom připomenout, že dokonce ještě po 16. závodě v USA stále figuroval v celkovém pořadí na druhém místě před Nicem Rosbergem). Na boj o titul to sice nestačilo, ale nebylo sebemenších pochyb, že Němec své působení snad ani nemohl v rámci daných možností začít lépe. Fanoušci Ferrari tak měli po mizerném roce 2014 opět příslib v lepší zítřky.
Druhé vítězství Vettela pro Ferrari po skvělém závodě. Pro Vettela to byl ze závodů za Ferrari ten nejvíce dominantní – vyhrál s náskokem 15,748 s. Velká cena byla ovlivněna úmrtím Julese Bianchiho o týden dříve. Foto: Getty Images / Mark Thompson, Clive Mason
Před sezónou 2016 se očekávalo, že se Ferrari ještě výkonnostně posune a hlavním tahákem roku bude stříbrno-rudý souboj mezi několikanásobnými mistry světa Hamiltonem a Vettelem, souboj v duchu Miky Häkkinena a Michaela Schumachera. Ukázalo se ale, že Ferrari pořád ještě nemá v čisté závodní rychlosti jak Mercedes ohrozit. Vettel sice vedl několik velkých cen (za zmínku stojí jeho fantastické starty v Austrálii nebo v Kanadě), ale stanout na nejvyšším stupínku se mu během sezóny ani jednou nepovedlo. Nejčastěji tak bojoval s jezdci Red Bullu – Danielem Ricciardem a Daniilem Kvjatem, resp. později Maxem Verstappenem. Frustrující sezónu musel Vettel jednoznačně hodnotit jako neúspěšnou.
V Singapuru 2015 získal Sebastian Vettel první z dvanácti pole position pro Ferrari, které následně proměnil v další vítězství. Foto: Getty Images / Clive Mason, Clive Rose, Mark Thompson
Boje o titul
O rok později ale oproti tomu Vettel zažil svou patrně nejlepší sezónu u Ferrari a poprvé v červených barvách reálně zaútočil na mistrovský titul. Díky alternativní strategii se mu podařilo vyhrát hned úvodní závod v Austrálii a jeho další výkony v úvodní části sezóny jenom potvrdily, že nešlo o nějaké náhodné vítězství – v následujícím závodě v Číně dojel po skvělém výkonu druhý, v Bahrajnu vyhrál, další dvě druhá místa pak přidal v Rusku a ve Španělsku, aby se následně Ferrari mohlo radovat z doublu s Vettelem na čele v Monaku.
V této fázi sezóny vedl Vettel celkové pořadí před druhým Hamiltonem o 25 bodů. Němec pak přidal ještě další vítězství v Maďarsku a celkové pořadí šampionátu vedl až do 13. závodu v Itálii. Pak ale nadějně rozjetá sezóna Ferrari vybouchla během šesti týdnů. Jestli Vettel mohl za kolizi tří vozů na startu velké ceny v Singapuru, je otázkou výkladu, na každý pád ale Mercedes vinou této nešťastné situace bral plný počet bodů na trati, kde se obecně čekalo, že Ferrari s přehledem vyhraje a Vettel se vrátí do čela pořadí. Kdybychom tak chtěli hledat pomyslný bod zlomu sezóny 2017, tak Velká cena Singapuru bude tím nejžhavějším kandidátem.
V Malajsii bylo Ferrari opět rychlé, ale Vettela nepustily do kvalifikace technické problémy, musel startovat z posledního místa a dojel až čtvrtý. V Japonsku pak Vettela opět zastavily technické problémy, tentokráte musel ze závodu odstoupit úplně. To vše přicházelo ve chvíli, kdy naopak Mercedes ve spojení s Hamiltonem působil dojmem takřka neomylného celku, který snad ani není schopen sebemenší chybičky. Během šesti týdnů tak Ferrari nabralo takovou ztrátu, že o šampionátu bylo v tu chvíli prakticky rozhodnuto, Hamilton měl již 59bodový náskok, který pak do konce sezóny nepustil. „Celkově to byla zatím dobrá sezóna. Samozřejmě se to vždycky hodnotí podle několika posledních závodů, které sice nebyly dobré, ale celkově jsme týmem, který zaznamenal největší pokrok. (…) Říkalo se, že Mercedes bude silný. Byl. Nikdo ale nečekal od nás, že budeme tak silní, jak jsme nakonec byli. Je tu celá řada pozitiv,“ hodnotil Vettel na konci roku sezónu, která ukázala, že jeho sen o titulu s Ferrari není nereálný.
Bahrajn 2017. Foto: Getty Images / Clive Mason
V roce 2018 se pak Hamilton s Vettelem utkali podruhé, tentokráte v přímém souboji o titul pětinásobného mistra světa. Vettel sice vyhrál v Austrálii, Bahrajnu, Kanadě, Velké Británii a Belgii, k tomu ještě dokázal přidat pět pole position a dalších sedm pódiových umístění, přesto se Ferrari opět na téměř dokonalý paket Mercedesu vyzrát nepodařilo. Vettel navíc od nešťastné minely v průběhu Velké ceny Německa, která ho stála pravděpodobné vítězství, kupil jednu chybu za druhou, ztrácel tak důležité body a velkou část respektu.
GP Německa 2018. Sebastian Vettel závod vedl, ale poté na lehce mokré trati boural do bariéry a musel skončit. Podle některých to byl zlom v jeho další kariéře u Ferrari. Foto: Activepictures / Jiří Křenek
Řada pozorovatelů se přikláněla k tomu, že se Vettel o titul v roce 2018 připravil vlastní vinou. Vettel se ale v rozhovoru o rok později bránil: „Měli jsme tam vloni pár incidentů… (…) Možná z nich příliš dobře nevycházím. Nevím, pokud vezmete Hockeheim, pokud vezmete to, co se stalo v Monze, řada těch věcí vychází z risku a ze závodění. Ne vždycky to ale vychází, bohužel. Tak se na to dívám já. (…) Příliš mě to ale nerozrušuje. Nemám ten pocit, že bych si měl nějak myšlenkově přenastavit přístup nebo něco podobného. (…) Pro mě je to prostě závodění.“
Skončila tak první fáze Vettelova působení u Ferrari, které mělo až do té doby s výjimkou roku 2016 vzestupný trend. Němec se ocitl v podobné pozici jako Alonso v roce 2013. Získal si sice srdce italských fanoušků (stačí si jenom vzpomenout na bouřlivé oslavy, kterých se mu dostalo v letech 2015, 2016 a 2017, kdy vždy skončil na stupních vítězů na domácí trati Ferrari v Monze), jenže Ferrari je velmi specifickým týmem, výsledky se zde očekávají ihned, a když nepřichází, roste frustrace.
Kultura se zde zakládá na citátu Enza Ferrariho: „Vždy pamatuj na to, že druhý je první mezi poraženými.“ V prvních letech svého působení u Ferrari je milován každý jezdec, ale to trvá jen do určité chvíle. Často se připomíná úspěšnost Schumacherovy éry, ale jen málokdy se pak dodává, pod jak obrovským tlakem v roce 2000, tedy ve svém pátém roce ve Ferrari, vlastně Schumacher byl – objevovaly se první pochyby a mnozí pozorovatelé během roku připomínali, že další titul si už Ferrari prostě nemůže dovolit ztratit.
V letech 2017 a 2018 Vettel dvakrát zaútočil na mistrovský titul, ale ani v jednom případě se nesešly všechny příznivé okolnosti, které by mu zajistily, aby mohl zdolat zdánlivě neporazitelný Mercedes. Možná tak převážilo přesvědčení, že Vettel své dvě šance v letech 2017 a 2018 prostě a jednoduše zbytečně promrhal, svou šanci dostal a teď by to Ferrari mělo zkusit zase s někým jiným. Podobně o svém působení u Ferrari mluvil Alonso – nikoho prý nezajímalo, že skončil v letech 2010–2014 třikrát v celkovém pořadí druhý a svého týmového kolegu drtil, titul nepřivezl, a to je to jediné, co Ferrari ve skutečnosti zajímá.
Specifika týmových kolegů
Před sezónou 2019 se Vettel dočkal nového týmového kolegy – Kimiho Räikkönena nahradil mladý monacký závodník Charles Leclerc. Rozdíl mezi oběma piloty snad ani nemohl být výraznější. Zatímco Räikkönen byl chladným, tichým veteránem, který toho měl již hodně za sebou, Leclerc byl temperamentním, ambiciózním mladíkem, který chtěl dokázat světu, že má na to, aby porazil čtyřnásobného mistra světa, a nebojí se za tímto účelem jít až na hranu možností. Nad Räikkönenem měl Vettel od první chvíle navrch. Přestože se v roce 2015 musel nejprve etablovat do nového týmu, od prvního závodu svého finského týmového kolegu porážel. Situace se vyrovnala o rok později, kdy auto SF16-H více sedělo Finovu jezdeckému stylu, a ten tak mohl předvést nejlepší výkony od svého návratu do Ferrari. Räikkönen dokonce Vettela porazil v kvalifikacích, což nikdy nebyla Finova nejlepší disciplína (dokonce v osmi z deseti posledních kvalifikací). Nebýt několika zbytečných odstoupení, mohl by Räikkönen skončit před Vettelem i v celkovém pořadí, kde na něj ztratil 26 bodů. Vettel se v roce 2016 poprvé dostal pod mírný tlak nenaplněných očekávání.
Sezóna 2017 ale čtyřnásobného mistra světa opět zastihla ve špičkové formě, což se zřejmě projevilo i v souboji s týmovým kolegou, Räikkönen podobně jako v roce 2015 výrazně ztrácel a rychle se uklidil do ústraní. O rok později se však Räikkönen znovu zvedl, Vettelovi byl v závodech vyrovnanějším soupeřem a získal stejný počet pódiových umístění (12). Kvůli slabší úvodní a prostřední části sezóny se ale do boje o titul mezi Hamiltonem a Vettelem nijak nezapojil a v celkovém pořadí skončil třetí.
Vettel si svými výkony zajistil nad Räikkönenem převahu, a těšil se tak v prvních letech u Ferrari podobně jisté pozici jako u Red Bullu. Räikkönen se se svou rolí smířil a nikdy neventiloval svou případnou frustraci ven, nezaznívaly tak hlášky o jezdci číslo dva jako z úst Marka Webbera během Vettelova působení u Red Bullu. Vettel s Räikkönenem nikdy neměl větší problémy, oba dva si navíc sedli i v osobní rovině. Neopakovalo se tak Turecko 2010 nebo Malajsie 2013. Když se oba dva srazili jako v Číně 2016 nebo v Belgii 2016, byl tam vždy ještě někdo třetí. Ke vzájemným soubojům mezi oběma ferrari takřka nedocházelo a když k nim výjimečně došlo (kupř. v Rusku 2015), přistupovali k nim oba zkušení jezdci vždy ohleduplně a s rozumem. Když to občas trochu zaskřípalo, jako když Vettel celkem nemilosrdně na Fina zatlačil na startu Velké ceny Číny 2018, nechával si to tak trochu flegmatický Räikkönen pro sebe, nestěžoval si do týmových vysílaček a nevyvolával prostřednictvím médií nějaké týmové války.
Foto: Getty Images / Mark Thompson
Vettel si svou jistou pozici zajistil svými výkony, které byly objektivně vzato prostě lepší než ty Räikkönenovy. Fin při svém druhém působení u Ferrari nikdy nevyzařoval tak silným dojmem jako dříve, hrál spíše podpůrnou roli, což by se dalo přičítat jednak postupujícímu věku a jednak stavbě vozů, které Räikkönenově jezdeckému stylu většinou příliš neseděly. Tato konstelace ale Ferrari zřejmě naprosto vyhovovala. Räikkönen sice nedovážel ty nejlepší výsledky, ale byl konzistentní. Nepřidělával týmu vrásky tím, že by Vettela proháněl, a vytvářel tím ve Ferrari prostředí rivalů podobné tomu u Mercedesu v letech 2014–2016.
Postupně ale Ferrari přistoupilo k plánu Räikkönenova nahrazení, který prosazoval především prezident Ferrari Sergio Marchionne, jenž se rozhodl postavit budoucnost týmu na talentovaném Leclercovi. Ten byl nejprve rok připravován v Sauberu, aby se mohl pro následující sezónu 2019 rychle přesunout do hlavního týmu. Vettel tak zažil podobnou situaci jako předtím v Red Bullu – po letech jistoty mu do týmu přišel mladý, energický mladík, který chtěl dokázat, že má na to, aby čtyřnásobného mistra světa porazil. Vettel se sice dočkal ujištění, že zůstává týmovou jedničkou, ale záhy měl poznat, že se mu Leclerc dokáže s přehledem vyrovnat co do kvalifikační i závodní rychlosti.
Leclerc na Vettela vyvíjel tlak už od prvního závodu, což samozřejmě vytvářelo problémy a napětí uvnitř týmu. Týmovou režii Ferrari použilo hned ve čtyřech z pěti úvodních závodů sezóny. Velké kontroverze pak mezi oběma jezdci nastaly v Singapuru nebo v Rusku, kde se uvnitř Ferrari poměrně nesmyslně dohadovalo o tom, kdo si kdy zaslouží vést velkou cenu, kdo si více zaslouží vyhrát apod. Napětí mezi oběma jezdci pak vyvrcholilo v podobě vzájemné kolize v Brazílii. Tým se tak místo toho, aby se soustředil na souboj s Mercedesem, musel zabývat vztahem svých jezdců a neustále se musel ohlížet na to, aby se jeden z nich necítil v závodech nějak dotčeně. Na něco takového Ferrari nebylo dlouhodobě vůbec zvyklé, takto ostře se ve Ferrari nesoupeřilo ani za Alonsovy nebo Schumacherovy éry.
Foto: Getty Images / Mark Thompson
V roce 2019 byly Vettelovy do dnešní doby poslední mistrovské ambice rychle rozprášeny, když se ukázalo, že Mercedes Ferrari opět lehce výkonnostně odskočil, italský tým navíc kupil chybu za chybou a vnitřně se oslaboval vzájemným soubojem svých jezdců a uplatňováním týmové režie. Leclerc prokázal, že dokáže zajíždět stejné, ne-li lepší výsledky než Vettel, což Ferrari vedlo ke konečnému rozhodnutí postavit svou budoucnost právě na mladém Monačanovi, se kterým v prosinci 2019 podepsalo smlouvu na pět let. Vettel se ukázal být nepotřebným a v první polovině roku 2020 se ho Ferrari zbavilo, když se mu rozhodlo po letech vzájemné spolupráce neprodloužit kontrakt.
Čtyřnásobný mistr světa se tak ocitl vůbec poprvé během svého působení ve formuli 1 bez práce a musel si hledat angažmá jinde. V průběhu roku 2020 se tak v souvislosti s Vettelem hovořilo spíše než o jeho výkonech o jeho dalších možných působištích. Ve hře byl návrat do Red Bullu, který se ale o svém jezdeckém složení rozhodoval příliš dlouho. Vettel se tak nakonec dohodl s Racing Pointem, ze kterého se v letošním roce stane Aston Martin a jehož majitel Lawrence Stroll projevuje silné ambice.
Specifika výkonnosti Ferrari
Vettelovy výkony a výsledky byly samozřejmě výrazným způsobem ovlivněny kvalitou jeho monopostů. Ferrari v roce 2014 vůbec nezachytilo nástup nových hybridních pohonů, v roce 2015 ale naopak výkonnostně poskočilo, stalo se jednoznačně druhým nejrychlejším týmem a příležitostně bylo schopné prohánět i nejrychlejší vozy Mercedesu, kterému se přiblížilo jak v kvalifikační, tak v závodní rychlosti.
Na pozici technického ředitele zůstal vysoce ceněný anglický inženýr James Allison (do Ferrari přišel už v roce 2013, pozn. autora), který posílil svůj vliv na konstrukci vozu. Pod jeho vedením se pak Ferrari podařilo vylepšit jak pohonnou jednotku, tak šasi (kupř. Räikkönen, který mohl obě auta porovnat, si pochvaloval, že auto generuje více přítlaku a mnohem lépe se ovládá než to v roce 2014). Vettelovo brzké vítězství v Malajsii tým sice nabudilo, ale zároveň nastavilo přehnaná očekávání, v roce 2015 bylo ještě příliš brzy na to, aby Ferrari vyzvalo k souboji o titul dominantní Mercedes.
To se ještě více potvrdilo během sezóny 2016, kdy se Mercedes opět výkonnostně posunul, což Ferrari nepříjemně zaskočilo. Arrivabeneho tým si uvědomil, jak dominantní Mercedes je a že se na něj nedotáhne přes noc, přestože začátek sezóny byl z výkonnostního (ne výsledkového) hlediska poměrně slibný. Poté ale Ferrari začalo ztrácet a postupně muselo vyklidit i pozici druhého nejrychlejšího týmu na úkor Red Bullu. Jeho pohonná jednotka sice zůstala poměrně silná, tým z Maranella však ztrácel na přítlaku – byl kompetetivní na tratích s pomalými zatáčkami jako v Bahrajnu nebo v Montrealu, ale výrazně ztrácel na okruzích s dlouhými, táhlými zatáčkami jako na Silverstonu (kde Ferrari na čas pole position ztratilo přes 1,5 sekundy) nebo v Barceloně (1,1 sekundy).
V průběhu výsledkově neuspokojivé sezóny se Ferrari poměrně překvapivě rozhodlo ukončit spolupráci s Jamesem Allisonem, jedním z nejuznávanějších techniků ve formuli 1, od kterého mnozí očekávali, že se stane pro Ferrari druhým Rossem Brawnem a dovede stáj z Maranella k řadě mistrovských titulů. Allison pak na začátku roku 2017 zamířil ke konkurenci do Mercedesu, kde působí na pozici technického ředitele dodnes. Vettela prý zpráva o Allisonově odchodu příliš nepotěšila a hodně jej zasáhla.
Na pozici technického ředitele Allisona nahradil bývalý šéf motorové části Mattia Binotto, kterého si Marchionne na tuto pozici vyhlédl zejména díky tomu, že právě motorová divize pod Binottovým vedením pokročila v posledních letech nejvíce. V roce 2017 se formule 1 dočkala první výraznější změny pravidel od roku 2014, které Ferrari dokázalo využít, přiblížilo se Mercedesu a začalo ohrožovat jeho do té doby naprosto suverénní pozici. Mercedes sice společně s Hamiltonem stále dominoval kvalifikacím, ale v závodní rychlosti bylo Ferrari německé stáji více než důstojným soupeřem. Zásadním faktorem pro dlouhodobější boj o titul se pak ukázalo být, že Ferrari bylo oproti roku 2016 kompetetivní na všech typech okruhů, někde více, někde méně, ale obecně se již nestávalo, že by ztrácelo na časy pole position přes sekundu. Kombinaci Ferrari a opět motivovaného a rychlého Vettela v závěru sezóny 2017 nakonec zradily spíše technické problémy.
Na konci roku 2017 Vettel říkal, že tým pořád roste, že se neustále zlepšuje a že tedy nevidí důvod, proč by Ferrari nemohlo pokračovat v nastaveném trendu. Tendence neustálého zlepšování se pokračovala i v sezóně 2018, kdy Ferrari podle mnohých postavilo dokonce i o chlup rychlejší monopost než Mercedes. Opět se ale ukázalo, že aby byl poražen dokonalý Mercedes, muselo by do sebe úplně všechno zapadnout, všechno by se muselo perfektně sladit a tým by musel fungovat v naprosté harmonii, což se u Ferrari roku 2018 prostě a jednoduše opět nepodařilo. V červenci 2018 tým rozhodila nečekaná smrt Sergia Marchionneho, pod kterým Ferrari s výjimkou roku 2016 neustále výkonnostně rostlo, ve vnitřní struktuře Ferrari bylo navíc nastoleno mocenské vakuum.
Vettel opět až do poloviny sezóny vedl celkové pořadí, ale pak přišla série chyb. Znovu by ale bylo až příliš snadné snažit se všechnu vinu za neúspěch svalit na Vettelova bedra. Vůz SF71H byl sice rychlý, ale tým se nevyvaroval řady strategických chyb. Kupř. do Singapuru mělo Ferrari přivést jakési „vylepšení“ podlahy, které ale vůz spíše výkonnostně na tři závody vyřadilo ze hry, než se podařilo problém zpětně vyřešit (jakmile se tak stalo, bylo v posledních čtyřech závodech Ferrari dvakrát nejrychlejším týmem). Vettel doplatil na strategické chyby v Baku nebo v Číně, kde ho tyto minely donutily bojovat s ostatními jezdci místo toho, aby pohodlně dojel s náskokem na prvním místě. Nabízí se i další otázky. Proč byl např. v Německu Vettel nesmyslně držen za Räikkönenem, který jel na odlišné strategii? Proč musel v Belgii sám Vettel své mechaniky napomínat, aby zvedli auto, a neponičili tak podlahu? Proč v japonské kvalifikaci tým jako jediný vyjel na přechodných pneumatikách, což se pak výrazně podepsalo na mizerném kvalifikačním výsledku? Kdy jsme něčeho podobného byli svědky u Mercedesu?
Foto: Getty Images / Lars Baron
Marchionne ještě před svou smrtí prosadil změnu na čele týmu – na konci roku 2018 měl Arrivabeneho nahradit Mattia Binotto. Arrivabenemu se údajně vyčítala negativita a pocit strachu, který uvnitř týmu šířil (v Japonsku 2018 dokonce otevřeně zkritizoval svůj tým za strategické chyby). Podle některých pozorovatelů panovalo napětí mezi Arrivabenem a Binottem už delší dobu. Podle Vettela, který měl s Arrivabenem vřelý vztah, ale bývalý šéf Ferrari nebyl prostě zvenčí příliš pochopen. Když byl pak Vettel na konci roku 2020 dotázán, kdo ho u Ferrari nejvíce ovlivnil, jmenoval mezi jinými právě Arrivabeneho, ne Binotta, se kterým také hodně dlouho pracoval.
Mezi odborníky byla tato výměna přijata s nadšením, neboť právě pod přímým Binottovým vedením byla v letech 2017 a 2018 postavena auta, která se Mercedesu dokázala přiblížit nejvíce. Binotto ale očekávání zatím nenaplnil, v roce 2019 bylo sice Ferrari rychlé, ale na Mercedes nemělo. Před sezónou 2020 pak byla mezi Ferrari a FIA uzavřena jakási tajná dohoda, která Ferrari odebrala sílu na motoru a Ferrari kleslo do středu pole. Nejvíce ztrácelo na rychlých tratích (Bahrajn, Belgie, Itálie), kde mu dařilo v roce 2019, což potvrzuje domněnku, že dohoda mezi FIA a Ferrari měla zásadní vliv na výkon auta právě v oblasti pohonné jednotky.
Zůstává tak otázkou, zda se dá vina za neúspěšné působení u Ferrari svalit pouze na Vettelova bedra. Ferrari se výkonnostně trápí prakticky od samého konce Schumacherovy éry – od té doby se sice ještě zmohlo na Räikkönenův titul v roce 2007, ale poté v boji o mistrovský titul od roku 2008 selhali Felipe Massa (vicemistr světa), Fernando Alonso (dvojnásobný mistr světa) a Sebastian Vettel (čtyřnásobný mistr světa), výrazně se během jeho druhého působení u Ferrari nedařilo ani Räikkönenovi (poslední mistr světa s Ferrari), přestože ještě v letech 2012–2013 u Lotusu předváděl špičkové výkony. To vše dává tušit předpokladu, že problém u Ferrari asi úplně nebude v jezdeckém složení, ale že je mnohem hlubší a složitější.
Za Schumacherovy éry tým působil takřka dokonalým dojmem, byli jsme svědky fantastických strategických výkonů Rosse Brawna. Ferrari si získalo pověst týmu, který dělá všechno dobře a je na ostatních, aby vymysleli něco odlišného. To ostře kontrastuje s dnešní situací, kdy strategické vedení Ferrari často působí naprosto chaotickým dojmem, kdy se jezdci se svými závodními inženýry dohadují o tom, jestli je zvolená strategie ta správná (viz Vettelovy komunikace během velkých cen v roce 2020, kupř. ve Španělsku nebo Maďarsku). Vettel během svého působení u Ferrari přišel vinou rozhodnutí týmu o několik možných vítězství nebo přinejmenším lepších výsledků, přesto až na výjimky na adresu Scuderie neřekl křivého slova. Ferrari obecně ztrácelo na poli závodní strategie, špatně a pozdě reagovalo na nastalé situace, bálo se chodit do rizika (čest výjimkám viz Británie 2018), v posledních letech navíc začalo zaostávat i na poli zastávek v boxech. To vše velkou měrou přispívá k tomu, že Ferrari už nějakým tím rokem tápe.
Specifika Sebastiana Vettela
Na konci roku 2013 byl Vettel na pomyslném vrcholu své kariéry – byl čtyřnásobným mistrem světa, a to suverénně nejmladším, kterému se něco takového kdy podařilo. Dalo by se říci, že až do té doby měla jeho kariéra jenom vzestupný trend, zažíval pouze samé úspěchy. Mnohými byl tehdy považován za jednoho z nejlepších jezdců všech dob, prakticky již měl zajištěn nezpochybnitelný legendární status, vždyť získal více mistrovských titulů než takový Niki Lauda, Jackie Stewart, Jack Brabham nebo Nelson Piquet. Na konci roku 2013 by asi málokoho napadlo Vettela nezařadit do výčtu nejlepších jezdců historie F1. Naopak Lewis Hamilton byl sice uznávaným jezdcem, ale přeci jenom měl jenom jeden titul s McLarenem, což z něj ještě pořád legendu nedělalo.
Jak ostře to kontrastuje s dnešním stavem, kdy je Hamilton mnohdy až glorifikován a Vettel zatracován jako průměrný jezdec, jehož úspěchy jsou naprosto bagatelizovány (přičemž čistě ze statistického hlediska je stále nezpochybnitelně jedním z nejlepších jezdců historie). Vettelovy kvality nebyly obecně v prvních letech u Ferrari příliš zpochybňovány (kupř. mizerný výkon v Mexiku 2015 byl brán spíše jako výjimka potvrzující Vettelovy mistrovské kvality). Tato představa panovala prakticky až do druhé poloviny sezóny 2018, kdy se od Německa, resp. Itálie 2018 začala s Vettelem táhnout řada chyb, která německému pilotovi výrazně snížila renomé a zpochybnila jeho mistrovský status.
Příčinu Vettelova neúspěchu je možné hledat v jeho specifickém přístupu. Na rozdíl od takového Alonsa nebo Hamiltona, kteří dokáží jet takřka s čímkoli, patří Vettel podobně jako např. Räikkönen k těm pilotům, kteří potřebují vyladěné auto podle jejich gusta (Vettel nejlépe se stabilní zadní částí vozu) k tomu, aby podávali své špičkové výkony. Vettel se rovněž potřebuje cítit v týmu příjemně, musí důvěřovat rozhodnutím týmu, musí mít naprostou důvěru v chování auta, potřebuje několik dobrých výsledků, aby získal sebevědomí a mohl se naladit do toho správného, vítězného módu. Když se mu nedaří, tak se snaží jít za hranu svých možností, chodí do zbytečných rizik, snaží se vymyslet něco odlišného, neváhá si svou frustraci vybít v týmových vysílačkách. Vettelův specifický přístup v roce 2017 popsal bývalý jezdec formule 1 Alex Wurz: „Je skvělým jezdcem, vynikajícím, když jdou věci jeho cestou. Když tomu tak ale není, dostává jeho analytické myšlení přednost před přirozeným talentem, což nějakým způsobem limituje jeho výkony.“ Vettel mohl dominovat v Red Bullu hlavně díky tomu, že se mu všechny výše uvedené důvody sešly, zejména v letech 2011 a 2013 tak byl prakticky k nezastavení.
Podle některých expertů dokáže být Vettel ve vyladěném autě rychlejší než Hamilton, ale ten výše uvedené problémy v posledních letech díky převaze svého vozu a týmu vůbec řešit nemusel. Byla to tak právě mistrovská kombinace Hamiltona s Mercedesem, která Vettelovi zabránila splnit si svůj dětský sen a vyhrát titul v červeném autě. Vettel je sice co se týče počtu vítězství po Schumacherovi (72) a Laudovi (15) třetím nejúspěšnějším jezdcem historie Ferrari, to ale podle jeho slov nic nemění na tom, že u Ferrari selhal, jak řekl na konci roku 2020 před Velkou cenou Abú Dhabí: „To nic nemění na tom, že jsme selhali. Naším cílem bylo vyhrát šampionát, a to se nám nepodařilo. (…) Existuje řada důvodů, proč se tak stalo, ale v širším pohledu si nemyslím, že by to bylo nespravedlivé, taková je prostě realita…“