V neděli 8. května uplynulo přesně 40 let od fatální nehody Gillese Villeneuva, jednoho z nejpopulárnějších jezdců všech dob, mnohými považovaného za nejlepšího závodníka, který kdy ve formuli 1 jezdil. Jeho odkaz je připomínán a diskutován dodnes. V čem kouzlo tohoto neohroženého a charismatického Kanaďana nevelké postavy spočívalo?
Zrozen k závodění
Gilles Villeneuve svou závodní kariéru začínal za řídítky sněžných skútrů, následně přešel k závodění v monopostech a v letech 1976 a 1977 dvakrát za sebou ovládl zámořské mistrovství formule Atlantic. V roce 1976 se mu podařilo v závodě v Trois-Rivières porazit Jamese Hunta, který v té době bojoval s Nikim Laudou o titul mistra světa ve formuli 1. Britský závodník byl Villeneuvovým výkonem natolik ohromen, že o jeho kvalitách okamžitě referoval Teddu Mayerovi, šéfovi britského McLarenu, aby nadějného kanadského závodníka sledoval a případně se ho pokusil získat do svých služeb.
McLaren následně Villeneuvovi umožnil poprvé startovat ve formuli 1 se starší specifikací svého vozu o rok později v závodě na Silverstone, kde se Kanaďan kvalifikoval jako devátý a velkou cenu dokončil s dvoukolovou ztrátou na 11. místě. Nebýt problémů se spolehlivostí svého vozu, mohl patrně pomýšlet i na čtvrtou příčku.
Kanaďanův výkon upoutal pozornost Enza Ferrariho, který ve Villeneuvovi spatřoval ducha Tazia Nuvolariho, předválečného mistra Evropy z roku 1932 a vítěze 24 závodů grand prix. Když Ferrari po seznámení s Villeneuvem v srpnu 1977 hovořil o tom, že ho tento „Piccolo Canadese“ (Malý Kanaďan) strhl svou „nuvolariovskou odvážností“, nebyl to Villeneuve vzhledem ke svému věku pochopitelně schopen docenit, ale pro Enza Ferrariho v tomto ohledu nebylo většího komplimentu. Během testovacích jízd se Ferrari plně zamiloval do Kanaďanova jezdeckého stylu. Zatímco tým byl po dlouhá léta zvyklý na metodický přístup Nikiho Laudy, objevil se zničehonic šílenec, který postrádal jakékoliv zábrany, jezdil na samé hraně možností auta a bylo mu zcela jedno, že opotřebovává vůz, brzdy a pneumatiky. „Celým smyslem závodění je jet pořád naplno,“ prohlásil Villeneuve jednou. Ferrari si uvědomil, že se mu znechutila veškerá opatrnost Laudových let, všechno to taktizování na závodech, snaha dovést vůz do cíle za každou cenu alespoň na nějaké bodované pozici, naopak byl plně uchvácen Villeneuvovým nezkrotitelným běsněním a angažoval jej do svých služeb.
Sezóna 1978 byla ve Villeneuvově podání rokem učení se z četných chyb a karambolů, kanadskému závodníkovi nechyběla mu rychlost, ale postrádal trpělivost. Na trati v Long Beach, kde nikdy předtím nestartoval, si okamžitě vyjel své první postavení v první řadě, v závodě pak po 38 kol vedl a nebyl daleko od premiérového triumfu ve své teprve sedmé velké ceně. Poté ovšem chyboval při předjíždění o kolo zpět jedoucího Claye Regazzoniho, ze závodu vypadl a vítězství přenechal na stříbrném podnose svému týmovému kolegovi Carlosi Reutemannovi.
Chuť si spravil v poslední grand prix sezóny v Kanadě, kde se radoval před domácím publikem ze svého prvního vítězství ve formuli 1, a mohl tak hovořit o „nejšťastnějším dnu ve svém životě“. V roce 1979 postavilo Ferrari rychlé auto, které ovládlo Pohár konstruktérů. Villeneuve byl ve velké formě zejména v úvodní části roku, triumfoval nejprve v Jižní Africe, dále v Long Beach a také v nemistrovském závodě na okruhu Brands Hatch. Poté ovšem přišla řada chyb a technických problémů, které nakonec znamenaly, že se z titulu mistra světa už ve 13. závodě na Monze radoval Kanaďanův týmový kolega Jody Scheckter.
Ročník 1980 byl jedním z nejhorších v historii slavné stáje z Maranella a pro Italy předznamenal více než 20letou éru bez jezdeckého mistrovského titulu. Scheckter bodoval na poli celé sezóny pouze jednou a s jejím skončením pověsil kariéru závodního pilota na hřebík, byl to tak Villeneuve, kdo držel vlajku Ferrari alespoň trochu nahoře. Kanaďan sice ani jednou nedokončil závod na pódiu, ale čtyřikrát bodoval a mezi jezdci skončil celkově 14. Mezi jeho skvělé výsledky patřily výkony v deštivém Monaku a na domácím okruhu v Kanadě. V následující sezóně přešlo Ferrari k vozům poháněným turbomotory, o skutečném boji o titul se ovšem stále ještě ani zdaleka hovořit nedalo. Villeneuve sice dovezl dvě oslnivá vítězství v Monaku a ve Španělsku, jeho nový týmový kolega Didier Pironi ovšem na stupně vítězů během sezóny nevystoupal ani jednou a získal pouze čtyři bodované pozice. V Poháru konstruktérů skončilo Ferrari až páté, bylo překonáno Ligierem, Renaultem, Brabhamem i mistrovským Williamsem.
Foto: Getty Images / Steve Powell
Zrada v Imole a tragický konec
V roce 1982 Ferrari po třech letech znovu disponovalo velmi kvalitním vozem, v úvodu sezóny však čekalo na první pořádný výsledek až do domácího závodu v Imole, jehož se kvůli pokračujícím sporům uvnitř formule 1 nezúčastnily vozy FOCA. Po odpadnutí obou jezdců Renaultu zůstala na prvních dvou pozicích nikým neohrožovaná auta Ferrari. Villeneuve jezdil po většinu závodu před Pironim, ale měl na paměti, že musí vystačit s palivem, aby závod dokončil. Zajížděl proto pomalejší časy, díky čemuž se na něj jeho francouzský týmový kolega dotáhl.
V posledních kolech si spolu oba začali vyměňovat pozice a domácí tifosi byli u vytržení z toho, že jim jejich tým předvádí skvělou podívanou. Problémem ovšem bylo, že vždy, když se v čele nacházel Pironi, se tempo obou vozů o několik sekund na kolo zrychlilo, zatímco Villeneuve ve vedení jezdil pomaleji, jak vyplývá z časů na kolo. Tým své jezdce instruoval informační tabulí, na které se objevil proslulý nápis „slow“ (zpomalit), což si Villeneuve interpretoval tak, že jde o jednoznačný týmový příkaz k omezení tempa a zachování pozic. V posledním kole však Pironi Villeneuva znovu předjel a Kanaďan již nedostal možnost na útok odpovědět. Jako první projel pod šachovnicovým praporkem Pironi před Villeneuvem.
Villeneuve po závodě zuřil a prohlásil, že s Pironim již vícekrát nepromluví. V úterý po závodě v Imole volal Nigelu Roebuckovi, britskému novináři a svému osobnímu příteli, jemuž si do telefonu stěžoval, že se cítí jako hlupák, že jel záměrně pomalu, aby šetřil palivo a Pironi toho „zrádně“ využil. Tvrdil, že si myslel, že jsou přátelé, že toho chlapa zná, ale teď se situace zcela změnila: „Je to válka. Absolutně válka.“ Kanaďan si připadal podvedený – sám nikdy neměl problém s dodržováním týmové režie, v roce 1979 pokojně dokroužil závod na Monze na druhém místě za vítězným Scheckterem, přestože to znamenalo konec jeho mistrovským ambicím, nyní ovšem Pironi podobnou interní dohodu nerespektoval.
Něco takového nebyl Villeneuve schopen pochopit: „Lidé si myslí, že jsme bojovali jako o život! Ježíši Kriste! Byl jsem před ním po většinu závodu, kvalifikoval jsem se o sekundu a půl rychleji. Kde byl můj problém? V těch posledních 15 kolech jsem se ploužil. On závodil. (…) Jedna věc je dojet druhý, ale něco jiného je dojet druhý, protože mi to ukradl.“
„Gilles byl opravdu ryzí a čestný chlap, pokud měl nějakou slabinu, tak to bylo to, že jeho upřímnost přecházela až k naivitě,“ vzpomínal později na celou situaci Jody Scheckter: „Pironimu věřil. Na nějakou dobu ho to těžce zasáhlo, říkám to proto, že velmi upřímní, naivní lidé jsou šokováni, když jsem jim něco takového stane. (…) Kdyby Pironimu nevěřil, mohl by se té situaci vyhnout? Patrně.“ K uklidnění celé situace příliš nepomohlo, že tehdejší týmový šéf Ferrari Marco Piccinini odmítl Pironiho počínání zkritizovat, což Villeneuve považoval za další vraženou kudlu do svých zad.
Existuje řada důvodů pro to věřit, že šlo o pouhé nedorozumění. Pironi byl ve vedení, když oba jezdci minuli týmovou signalizaci, tu lze navíc vysvětlovat různými způsoby. Francouz po skončení velké ceny tvrdil, že neudělal nic špatného, neboť je tým pouze instruoval, aby zpomalili, ne aby udržovali pozice.
Zatímco Villeneuve nahlížel na Pironiho kroky jako na úskočné, lze je rovněž považovat za pouhou logickou aplikaci profesionálního přístupu. Derek Warwick, který tehdy závodil za Toleman, později řekl, že by pravděpodobně udělal to samé jako Pironi, kdyby měl příležitost vyhrát v barvách Ferrari v Itálii, na Pironiho jednání neviděl nic „zločinného“ ani John Watson, vicemistr světa z roku 1982: „Pironi byl chytrý a inteligentní, vypočítavý a bezohledný, to ale není zločin. Přišel na to, že existují i jiné způsoby, jak své soupeře porazit, než být tím rychlejším na trati. Chtěl se Gillesovi dostat do hlavy…“
Buď jak buď, není pochyb, že Villeneuve Pironiho počínání za zradu a útok na svou vlastní osobu považoval a byl patrně odhodlán opustit po skončení sezóny Ferrari, pokud by Pironi u týmu pokračoval. V dalším závodě v belgickém Zolderu, kde se Pironimu tradičně dařilo, se Villeneuve snažil pomstít svému týmovému kolegovi na trati a v kvalifikaci chtěl překonat do té doby rychlejší Francouzův čas. V nájezdu do zatáčky Terlamenbocht však narazil na pomaleji jedoucí vůz Jochena Masse, který se mu sice snažil uhnout ze závodní stopy, obě auta však bohužel nešťastně zamířila do stejného prostoru, Villeneuve najel na zadní část Massova marche a vznesl se se svým ferrari do vzduchu v rychlosti asi 225 km/h. Villeneuvův vůz následně dvakrát narazil do země, přičemž druhý náraz nevydrželo upevnění závodní sedačky, s kterou byl Villeneuve doslova vymrštěn z vozu a jeho tělo skončilo v ochranné bariéře z pletiva. Trosky zdemolovaného auta byly roztroušeny v okruhu 200 metrů.
Jako jeden z prvních dorazil na místo nehody neurochirurg formule 1 Sid Watkins: „Všude byly části jeho auta, stále dýchal a pohyboval zorničkami. Vložil jsem mu hadičku do průdušnice pro ventilaci se srdcem za běžných podmínek.“ Derek Warwick byl na místě nejprve ohromen neskutečnou mírou poškození, které Villeneuvovo ferrari utrpělo: „Pak jsem se otočil a uviděl Gillesovo tělo v ochranné bariéře. Jeho helma byla pryč. Jeho tvář měla modrou barvu. (…) Když jsem se vrátil do boxů, začal jsem plakat. Byla to má první zkušenost s podobnými věcmi.“ Zprávu o tragické nehodě přivezl jako první do boxů Watson: „Stala se zas*aně velká nehoda. Villeneuve. Je mrtvý.“
Přestože následoval okamžitý převoz helikoptérou do nemocnice v blízké Lovani, byl Villeneuve Watkinsem a členy nemocničního lékařského týmu udržován při životě jen do té doby, než dorazila jeho manželka Joann, které bylo sděleno, že jejího muže bohužel nelze zachránit, jelikož utrpěl smrtelnou frakturu krku: „Přivedl jsem manželku, vysvětlit jsem jí situaci a pak jsme ho odpojili,“ vzpomínal na dramatické události Watkins. Gilles Villeneuve svým těžkým zraněním podlehl 8. května 1982 ve 21:12.
Divoký šílenec
Není nikterak přehnané tvrdit, že mezi lety 1977–1982 Gilles Villeneuve bavil svět formule 1. Byl rychlým, okázalým a charismatickým závodníkem, který nikdy nenudil. Navenek vystupoval skromně, jako člověk ryzího charakteru, rozhodně ne namyšleně nebo jakkoliv arogantně. Jeho závodní styl byl zběsilý, na první pohled působil ztřeštěně, ale divákům imponoval a zvedal je ze sedadel pokaždé, co se svým červeným ferrari projížděl kolem. Jako by neustále vyrovnával smyk, jako by do zatáčky najížděl zadními koly svého vozu napřed, jako by byl v každém kole vzdálen jen milimetry od nehody. Sportovní novinář Mark Hughes ho nazval „patrně nejzajímavějším jezdcem formule 1 v historii“. „Je tak trochu bláznem, ale bezpochyby fenoménem,“ vystihl trefně Villeneuva trojnásobný mistr světa Nelson Piquet.
Kanaďanovi se dařilo překonávat hranice pojmů, jako je odvaha, bezohlednost či nebojácnost, diváci si nikdy nemohli být jistí tím, že ho uvidí projíždět kolem své tribuny i v dalším kole – všechno, nebo nic, to byl způsob, jakým Villeneuve závodil. Pokud neriskujete, nemůžete vyhrát. Svá auta dokázal Kanaďan ovládat s překvapivou kontrolou vzhledem k faktu, že tehdejší vozy bylo oříškem vůbec zvládnout a zkrotit, natož s nimi ještě jezdit na úplné hraně. „Znal jsem jen jednoho jezdce na světě, který měl nad autem (stejnou) kontrolu jako Villeneuve, chlapa, který věděl, kde je, bez ohledu na to, co se dělo, Jima Clarka,“ přirovnával Villeneuvovy kvality k britskému trojnásobnému mistru světa Chris Amon.
Ze svého auta vždy dokázal dostat maximum výkonnosti, stal se zosobněním jezdce, který sám představuje rozdílový faktor v poměru úspěchu a neúspěchu v závodě, který cokoliv, co se mu dostane pod ruku, dokáže dostat na absolutní hranu a následně nalézt způsob, jak onen limit posunout ještě dále. Se svými soupeři vždy závodil velmi tvrdě, ale férově a čestně, neprovázely ho žádné větší kontroverze, které by dělily fanouškovskou základnu, a poškodily tak jeho odkaz. Nikdy by se nesnížil k tomu, že by účelně vyřazoval své soupeře, jako se o to například pokusil v roce 1997 Michael Schumacher během soupeření o titul mistra světa právě s Villeneuvovým synem Jacquesem. „Mé bitvy s Gillesem ve formuli Atlantic v Kanadě byly tím nejtěžším závoděním v celé mé kariéře, to mi věřte,“ vzpomínal na vzájemné souboje s Villeneuvem Keke Rosberg, mistr světa z roku 1982: „Líbil se mi způsob, jakým jezdil. Velmi tvrdě, ale vždy korektně, nikdy nešel za hranu. Lidé později srovnávali Sennu s Villeneuvem, ale s Ayrtonem to bylo jiné, on užíval každého triku v rukávu způsobem, který jsme do té doby ve formuli 1 nikdy neviděli. To odstartovalo novou éru a bohužel se to rozšířilo i do juniorských kategorií. Gilles by nikdy nic podobného neudělal.“
Podle mnohých nikdo nezářil na trati tak jako on, nikdo nebyl uznáván jako on, nikdo svou jízdou neoslňoval tolik jako on. Stála za tím jeho neskrývaná, takřka až dětinská vášeň k závodění a řízení rychlých vozů: „Pro Gillese bylo závodění romantickou záležitostí. Já jsem se snažil zůstat naživu, ale on chtěl být nejrychlejší v každém závodě, v každém okruhu. Věřím tomu, že to byl nejrychlejší závodní jezdec, jakého svět kdy viděl. Kdyby se mohl zítra vrátit a prožít život znovu, jsem si jistý, že by dělal přesně to samé, a se stejnou vášní. To bylo to správné slovo. Gilles byl zamilovaný do motorsportu více než kdokoliv jiný, koho jsem poznal,“ vzpomínal na Kanaďana Jody Scheckter.
Žádný člověk nedokáže dělat zázraky, ale…
„Vím, že žádná lidská bytost nedokáže dělat zázraky, ale Gilles vás občas udivoval,“ prohlásil jednou vítěz šesti velkých cen Jacques Laffite a daleko od pravdy nebyl, Villeneuve skutečně místy předváděl věci, nad kterými zůstával rozum stát. V pátečním tréninku na velkou cenu ve Watkins Glen 1979 zajel na deštivé trati čas o celých 11 sekund rychlejší než jeho týmový kolega Scheckter: „Myslel jsem, že musím být nejrychlejší. Pak jsem viděl Gillesův čas a – pořád vlastně nechápu, jak to bylo možné. 11 sekund!“ nechal se slyšet Scheckter.
Ve Velké ceně Nizozemska 1979 předjel Villeneuve úžasným způsobem po vnějšku do zatáčky Tarzan Alana Jonese, aby se o pár kol později roztočil po defektu zadní pneumatiky. Zatímco byli všichni v šoku, Villeneuve znovu nastartoval, vrátil se na trať a mířil na třech kolech na opravu do boxů. Běžný jezdec by možná jel tak, aby své auto příliš nepoškodil, ale Villeneuve takovým závodníkem rozhodně nebyl a ke svým mechanikům pospíchal s utrženým zavěšením na plný plyn. Až v boxech si uvědomil rozsah poškození, který mu nedovoloval pokračovat v závodě. To byl Villeneuvův styl – jet, dokud se vůz dokáže jakýmkoliv způsobem pohybovat, dokud se nerozpadá na kusy, ale nikdy se nevzdat lacino. „Ten chlap se prostě nikdy nevzdal. Milý kluk a fantastický závodní jezdec – nejlepší, proti kterému jsem kdy závodil,“ vzpomínal na něj Jones, mistr světa z roku 1980.
Foto: Getty Images
K fantastickým momentům Villeneuvovy kariéry patřily i jeho proslulé starty, při kterých mnohdy dokázal vydělat celou řadu míst. Do Velké ceny Rakouska 1979 vyrážel z páté pozice, ale do první zatáčky už najížděl na prvním místě. O dva roky později si ve stejném závodě situaci zopakoval, když se ze třetí pozice prosmýkl během úvodních metrů do čela kolem obou renaultů. Podobně například překonal oba renaulty po startu ze třetího místa do první zatáčky ve Velké ceně Francie 1979. Čtyřnásobný mistr světa Alain Prost jeho starty později komentoval slovy: „Vždycky startoval nejrychleji. Nikdo se s ním nemohl měřit. Myslím si, že musel používat nějaký trik.“
Na domácí půdě se Villeneuvovi vždy dařilo. Do Velké ceny Kanady 1980 se Scheckter nedokázal se slabým ferrari ani kvalifikovat, Villeneuve na tom na 22. místě nebyl o mnoho lépe, přesto se v závodě skvělou jízdou propracoval pořadím vzhůru a když dvě kola před cílem došlo palivo Laffitovi, skončil v konečném součtu na pátém místě, čímž vyrovnal dosavadní nejlepší výsledek sezóny pro Ferrari z Long Beach a Monaka. O rok později si na domácí trati za deštivých podmínek poškodil přední přítlačné křídlo, které mu po několik kol překáželo ve výhledu, nezajel však pro opravu. Křídlo nechal upadnout zcela, dokázal jet i bez něho a závod dokonce dokončil po mimořádném výkonu na třetím místě.
V roce 1981 vyhrál Velkou cenu Španělska s autem, které překřtil na „beznadějný rychlý červený Cadillac“ a o němž řekl, že je „rozevláté po celé trati a nemá vůbec žádnou přilnavost“. Startoval jako sedmý, do první zatáčky už najížděl na třetím místě. V dalším kole se mu podařilo předjet Carlose Reutemanna a následně přebral vedení v závodě poté, co z čela vypadl Jones. Ve zbývajícím průběhu velké ceny byl pod obrovským tlakem čtyř pilotů jedoucích za ním v těsném rozestupu, neudělal však ani sebemenší chybičku a získal pro stáj z Maranella oslnivé vítězství se slabým, nespolehlivým a obtížně ovladatelným vozem.
Ani jednou během závodu nijak výrazně nechyboval, neprobrzdil, neudělal jedinou chybu při řazení, nenabídl soupeřům jakoukoliv příležitost k tomu, aby jej předjeli. V obrovském horku, které tehdy ve Španělsku panovalo, ani na okamžik neztratil koncentraci. Jel férově, nekličkoval, nepřistupoval k nějakým náhlým změnám směru v zoufalé snaze udržet si pozici za každou cenu. V dnešní DRS době by bylo dosažení podobného triumfu nemyslitelné.
Suverénně nejslavnější moment Gillese Villeneuva ve formuli 1 představuje jeho památný souboj s Reném Arnouxem v závěrečných kolech Velké ceny Francie 1979 v Dijonu. Villeneuve závod po startu vedl, ale v dalším průběhu jej předjel Jean-Pierre Jabouille, který posléze pohodlně dovezl před domácím publikem vůbec první vítězství ve formuli 1 pro Renault. Za ním se však odehrávaly dramatické věci. Villeneuve měl opotřebované pneumatiky a brzdy a rychle ho i přes své vlastní problémy dotahoval s druhým renaultem Arnoux. Zhruba deset kol před koncem závodu pak spolu oba jezdci začali tvrdě bojovat, předjížděli se bezmála v každém kole a v posledním okruhu jeli takřka v celém jeho průběhu kolo na kolo, přičemž se do sebe několikrát opřeli pneumatikami a minimálně dvakrát vyjel jeden či druhý mimo trať. Nakonec to byl Villeneuve, kdo ze vzájemného epického střetu vyšel jako vítěz.
„Jako jezdec to byl akrobat, vždy na hraně možností auta. Z auta vymáčkl všechno a někdy končil (závody) s vozem v hrozném stavu, se zcela opotřebovanými brzdami a pneumatikami. V Dijonu v roce 1979 byly jeho brzdy a pneumatiky zničeny, moje auto mělo problém s tlakem paliva, ale přesto jsme na to tvrdě tlačili. Způsob, jakým jsme spolu závodili, byl možný pouze mezi mnou a Gillesem.
Někteří lidé říkali, že to bylo nebezpečné, ale s tím já nesouhlasím,“ vzpomínal později na památný souboj Arnoux, který podle svých slov rozuměl Villeneuvovi více než řada jiných pilotů. Oba závodníci se skutečně dostali pro své závodění v posledních kolech na zasedání GPDA (Grand Prix Driver’s Association) před další grand prix na Silverstone pod palbu kritiky ze strany některých svých starších kolegů, jako byli Lauda, Fittipaldi nebo Scheckter, podle nichž bylo jejich počínání nezodpověděné. Villeneuve nebyl podobnou kritiku schopen pochopit: „Nemohl jsem uvěřit tomu, co říkali. Ježíši, oni by měli být závodní jezdci. (…) Nevím, kolikrát jsme se (spolu) srazili, ale nikdy to nebylo z toho důvodu, že by se jeden z nás snažil toho druhého vyřadit.“
Neohrožený hrdina, nebo nezodpovědný blázen?
Podobě kritické hlasy na adresu Kanaďanova závodní projevu nebyly ve své době nijak zvláště mimořádným jevem. Mnohými jezdci byl považován za nezodpovědného a ostatním pilotům nebezpečného jezdce, který svůj nepopiratelný talent nikdy nedokázal náležitě využít a přetavit ve spolehlivost. Takový postoj zastával například John Watson: „Gilles byl obrovským přirozeným talentem. Ale onen talent byl špatně nasměrován. V některých ohledech pro něho bylo Ferrari ideálním týmem, ale bylo to také to nejhorší místo, kde mohl být, protože Ferrari nepochopilo, jak z Gillese dostat to nejlepší. Kdyby šel do britského týmu, jeho talent mohl orientován mnohem účinněji a efektivněji. (…) V Dijonu 1979 bylo jeho závodění nezodpovědné, šel za hranu toho, co bylo přijatelné a GPDA možná měla být více kritičtější k tomu, jak do sebe s Reném Arnouxem naráželi. A dále v Zandvoortu (…) se mu dostalo obdivu za to, co dokázal se zbytky svého auta. Ale nebral ohled na další jezdce a na to, co se mohlo stát v daném kole, kdy se auto kolem něho rozpadalo. (…) Pro mě byl Gilles hyperaktivním dítětem a Ferrari mu umožnilo závodit způsobem, který byl patrně návratem do 50. let. Mohli udělat více, aby mu napomohli využít ryzí talent.“
Villeneuvovy oslnivé triumfy byly rovněž mnohdy zastiňovány spektakulárními nehodami či zbytečnými chybami. V průběhu britské grand prix v roce 1981 najel na obrubník, dostal smyk a způsobil hromadnou havárii čtyř vozů. V Long Beach 1981 se snažil po startu předjet tři vozy do první zatáčky, ale nedobrzdil a musel vyjet mimo závodní stopu. Co na tom, že to nevyšlo, alespoň to zkusil a bylo to spektakulární.
V Caesars Palace 1981 se špatně zařadil na startovní rošt, za což byl posléze sportovními komisaři bezpodmínečně diskvalifikován, přestože na to byli jezdci před závodem upozorněni. V Brazílii 1982 se po startu dostal do čela grand prix, ale v následném souboji o první místo s Piquetem chyboval, najel na trávu, vylétl z trati a závod pro něho skončil. V Long Beach 1982 bojoval o čtvrté místo s Rosbergem, ale při brzdění z vysoké rychlosti na konci startovní rovinky dostal smyk a skončil v únikové zóně.
Obrazu „nezklidněného divocha“ se Villeneuve nikdy nezbavil, uvedené případy je ovšem nutné zasadit do dobového kontextu a připomenout, že tehdy byly chyby jezdců mnohem více běžné než dnes. I tak velcí šampioni, jakými byli Piquet nebo Jones, například pouze v roce 1981 hned několikrát vypadli vlastním zaviněním z vedení závodu. V obtížně ovladatelných vozech své éry nebyl chybující Villeneuve rozhodně výjimkou. „Nemyslím si, že se snažil dělat věci, které ho vystavily nepředvídatelnému riziku. Z tohoto pohledu si myslím, že byl zodpovědným závodníkem. Vždy měl pověst šílence a ve skutečnosti jím nebyl. Byl šílencem pouze tehdy, kdy jím být chtěl, to byl jeho obraz,“ uvedl Jody Scheckter.
Kanaďanovi šlo vždy o vítězství, druhé místo pro něho mělo stejnou hodnotu, jako kdyby dojel 15., takový přístup však s sebou nese i svou stinnou stránku. Snažit se být tím nejrychlejším v každém závodě a v každém kole je ve formuli 1 spíše kontraproduktivní. Často je zmiňováno, že právě zde leží příčina toho, že se mistrem světa v roce 1979 stal Scheckter, ne Villeneuve. „Nikdy jsem nepoznal závodního jezdce, jako byl on. Kdyby si měl vybrat, zda půjde do čela a zničí si pneumatiky, nebo pojede opatrně a dojede pouze třetí, Gilles by vždy volil to první. Jody Scheckter to druhé, a proto to byl Jody, kdo vyhrál mistrovství světa. Takto to bylo jednoduché,“ vzpomínal Harvey Postlethwaite, britský inženýr ve službách Ferrari v letech 1981–1987, působící dříve v týmu Wolf, kde pracoval s Scheckterem.
Foto: Getty Images
Je pravdou, že jezdci jako Scheckter, Lauda, Andretti či Jones o závodění více uvažovali a přistupovali k němu mnohem více pragmaticky a s rozvahou. Villeneuve bral body spíše za umělecký dojem a diváci mu tleskali za projevenou odvahu a sílu vůle. Nelze ovšem říci, že by závodil zcela bezhlavě, že by nedokázal číst závody, že by nad svými výkony nepřemýšlel. Jones například vzpomínal, že mu v roce 1981 Villeneuve v Monaku přepustil bez boje první pozici, protože věděl, že musí ulevit svému vozu a že si nemůže dovolit zbytečně bojovat s rychlejším autem. Jonesovu williamsu se následně opět přiblížil v závěrečné fázi závodu a vyhrál. V další, již připomínané velké ceně v Jaramě předvedl Villeneuve mimořádný taktický výkon, projevil nervy ze železa, vždyť stačilo, aby udělal sebemenší chybu, a převalily by se přes něho čtyři vozy. Oba tyto triumfy z roku 1981 dokládají Villeneuvovu jezdeckou vyspělost a také fakt, že v průběhu let, která Kanaďan ve formuli 1 postupně trávil, se z něho stával mnohem vyspělejší a více kompletní jezdec.
Nesmrtelný odkaz
Gilles Villeneuve zcela nepochybně zanechal v srdcích příznivců motorsportu tak hluboký odkaz, jako se to povedlo jen málokterému jinému závodnímu jezdci. V anketách o nejlepšího pilota historie Ferrari se miláček italských fanoušků pravidelně umisťuje na předních příčkách, stáj z Maranella, pro kterou odjel až na jednu všechny velké ceny své kariéry, se k němu dodnes hrdě hlásí. Pro mnohé je tím nejlepším, nejpopulárnějším a nejcharismatičtějším jezdcem historie, největším ryzím talentem, který kdy ve formuli 1 závodil. Společně se Stirlingem Mossem či Ronniem Petersonem je vzpomínán ve výčtu těch nejlepších jezdců historie, kteří nikdy nezískali mistrovský titul.
Je otázkou, do jaké míry je Villeneuvův posmrtný odkaz formován tragickým skonem. Takový scénář přirozeně zavdává k obligátnímu dotazu: „Co by bylo, kdyby?“ Kdyby nedošlo k osudné nehodě, stal by se Villeneuve v roce 1982 mistrem světa? A co v letech následujících? Kolik mohl mít dnes na svém kontě titulů, vítězství nebo pole position? Opustil by skutečně Ferrari a přešel k McLarenu, kde by se utkal v přímém souboji s Laudou? A jak by vypadaly jeho souboje s Ayrtonem Sennou ve druhé polovině 80. let? To jsou všechno otázky, na které odpověď neexistuje.
Foto: Getty Images
Traduje se, že Villeneuve jel v roce 1982 v kvalifikaci na Velkou cenu Belgie poháněn zuřivou snahou překonat Pironiho. Je však velmi pravděpodobné, že by Masse předjížděl úplně stejným způsobem i bez toho, co se předtím odehrálo v Imole. To byl prostě jeho styl, vždy jet na absolutní hraně, kolo za kolem, nikdy nic nevypustit. Podle své manželky Joann nebyl její muž typem člověka, který by v sobě dokázal nosit nenávist delší dobu a už v Zolderu z něj vztek z Imoly vyprchal. Dle ní tak Gilles nezemřel v rudém oparu zuřivosti, jak se často tvrdí. Důvěru v tým a Ferrari ale bezpochyby po Imole ztratil.
Jeho smrt těžce zasáhla celý svět formule 1 včetně Enza Ferrariho, který měl svého času ve své kanceláři dvě fotografie – svého syna Dina a Gillese Villeneuva. Později, když se mluvilo o Villeneuvovi, jehož pohřbu se osobně nemohl zúčastnit, uvedl: „Moje minulost je plná bolesti a smutných vzpomínek: můj otec, matka, bratr a můj syn. Když se nyní ohlédnu, vidím všechny ty, které jsem miloval. A mezi nimi je také tento skvělý muž, Gilles Villeneuve. Měl jsem ho rád.“
Niki Lauda den po nehodě na Villeneuvovu adresu řekl: „Gilles byl podle mě dokonalý závodní jezdec. Měl z nás všech největší talent. V každém autě byl rychlý. Nejezdil pro body, ale aby vyhrával závody. (…) Byl nejlepším a nejrychlejším pilotem na světě.“ Mario Andretti, mistr světa z roku 1978, si pamatuje nejvíce na Villeneuvův všudypřítomný úsměv: „Co si kromě řízení pamatuji na Gillesovi nejvíce, byl neustálý úsměv. Oplýval takovou uvolněnou aurou, což je úžasné u někoho, kdo jezdil tak intenzivně jako on. (…) Byl si naprosto jistý sám sebou, protože věděl, jak je dobrý. Věděl, jak zůstat na limitu (výkonu) vozu, jak jet přesně na hraně, kolo za kolem. Dobře, někdy to přehnal, ale musíte mít na paměti, že vždy závodil proti lepším vozům.“ Pro Kekeho Rosberga je Villeneuve nezpochybnitelným velikánem motorsportu: „Byl to prostě rozený bojovník, že? Myslel jsem si, že Gilles je fenomenální závodník a velikán mezi jezdci. Ryzí rychlost, ryzí talent. Smutné je, že když na něho myslím teď, první věcí, která mě napadne, je pondělí po závodě v Zolderu. Z nějakého důvodu jsem musel jít na trať a (už) byla opuštěná. Nebylo tam nic kromě odpadků a Gillesovy helikoptéry…“
Odkaz Gillese Villeneuva není jednoznačný. Pro někoho je nekorunovaným šampionem, pro jiného nezodpovědných bláznem. V žádném případě mu však nelze upřít neskutečné závodnické kvality. Pro mnohé představoval všechny vlastnosti perfektního závodního jezdce a romantického hrdiny – jezdil naplno, byl odvážný, disponoval naprostou vírou ve své schopnosti. A právě proto nemůže být jeho odkaz nikdy zapomenut. Jody Scheckter to v roce 1982 vystihl na Villeneuvově pohřbu v kanadském Berthierville naprosto přesně: „Gilles mi bude chybět ze dvou důvodů. Za prvé byl nejrychlejším jezdcem v historii motorsportu. Za druhé to byl ten nejupřímnější muž, jakého jsem kdy poznal. On ale neodešel. Vzpomínka na to, co udělal, čeho dosáhl, tu (s námi) bude navždy.“