Po cestě plné těsných neúspěchů, zklamání a spálených mostů se Alonso v roce 2018 rozhodl odejít z formule 1 a pátrat po jiných výzvách. Jeho konečnou touhou ovšem stále zůstával úspěch v královně motorsportu, do které se od sezóny 2021 dokázal zdárně vrátit. Letošní forma vozů Aston Martinu je pro něho odměnou za všechna protrpěná léta beznaděje, v něž byl vmanévrován řízením osudu i vlastním přičiněním.
Obraz labyrintu představuje jednu z velkých metafor literární narace, jíž využil například kolumbijský autor Gabriel García Márquez v novele Generál ve svém labyrintu k prozaickému vylíčení posledních měsíců života Simóna Bolívara, legendární postavy latinskoamerického hnutí za nezávislost počátku 19. století. Bolívar v díle upadá do jistého druhu letargie – kdysi slavný a silný muž je fyzicky nemocným a duševně vyčerpaným umírajícím starcem, který podléhá skepsi z nepochopení svých představ a vizí současníky, stejně jako z pocitu, že mu život uniká pod rukama bez jakékoliv možnosti daný vývoj zvrátit.
„Jak se z tohohle labyrintu dostanu!“ povzdechne si Bolívar v závěru knihy jen několik okamžiků před svou smrtí. Zatímco v křesťanské mystice labyrint symbolizuje trnitou cestu vedoucí ke konečné spáse, neústí Márquezova narace Bolívarova osudu ve „šťastný“ konec, ale naopak v určitý typ šílenství, pramenící z neustálého přemítání o minulosti, nemožné budoucnosti a frustrující současnosti. Bolívar se jednoduše stává „mrtvým mužem“, pro něhož skon tvoří pouze trpký konec jeho bloudění labyrintem.
V posledních deseti letech působil ve formuli 1 dojmem muže marně se pokoušejícího nalézt cestu ze svého márquezovského labyrintu Fernando Alonso. Jeho závodní kariéru by bylo možné rozdělit na dvě části – v té první dosáhl v roce 2003 úvodního triumfu v grand prix a svou dosavadní vítěznou bilanci završil o desetiletí později na domácí půdě ve Španělsku. Během oné úvodní dekády patřil k nejlepším pilotům své doby – sesadil z trůnu „krále“ formule 1 Michaela Schumachera, stal se nejmladším dvojnásobným mistrem světa v historii, porazil Kimiho Räikkönena, soupeřil o tituly s dalšími velkými šampiony Sebastianem Vettelem a Lewisem Hamiltonem, závodil na absolutní hraně, ničil své týmové kolegy, pobláznil Španělsko, celkem pětkrát bojoval až do posledního závodu sezóny o mistrovské vavříny a získal 32 vítězství v barvách Renaultu, McLarenu a Ferrari.
Následná etapa Alonsovy životní dráhy ovšem nabrala zcela odlišnou dynamiku. Po neslavném loučení s Ferrari ročníkem 2014 svázal Španěl svou budoucnost s projektem McLarenu, závodícím od roku 2015 s pohonnými jednotkami Hondy, který se ukázal být naprostou katastrofou a jedním z největších selhání vzájemné spolupráce v historii formule 1. Tým mnohdy z pozice druhé nejpomalejší stáje ve startovním poli nedokázal ani pravidelně bojovat o bodované pozice, neřkuli o stupně vítězů, případně o vítězství a tituly, po nichž Alonso toužil.
Španěl se tak během svého druhého působení u stáje z Wokingu proměnil ze „zázračného chlapce“ a „Schumacherova nástupce“ spíše ve frustrovaného a sarkastického glosátora stavu, v němž se z jeho pohledu formule 1 nacházela, stejně jako hrozivé formy svých vozů. Proslulým se například stal jeho výrok z průběhu Velké ceny Japonska 2015, kdy se nechal na domácí půdě Hondy slyšet, že závodit s jejím motorem, který přirovnal k agregátu nižší kategorie monopostů GP2, je „velmi trapné“.
Foto: Getty Images / Clive Mason
Léta 2015–2018 byla pro Alonsa obdobím úplného zmaru a zoufalství, přecházejícího až v apatii a vědomou ironii. Španěl, přesvědčený o svých mimořádných závodnických schopnostech, byl zoufalý z nemožnosti svou váznoucí situaci změnit a z dané bezútěšnosti následně pramenila řada emotivních a zbytečných chyb, jimiž svou pozici naopak ještě ztěžoval. Místy hovořil jako muž zcela odtržený od reality, když pravidelně kritizoval (ne)možnost konkurence ve formuli 1, vyzdvihoval jiné závodní série a snažil se hledat pozitiva i v těch sférách, kde se fakticky nalézat nedala. Ve svém důsledku u něho pokles motivace jednoduše vedl k přesvědčení, že ve formuli 1 pouze ztrácí reputaci, jelikož není ve světle současně probíhajících soubojů o tituly mezi Hamiltonem a Vettelem chápavě přijímán a dostatečně doceněn, a že zde proto výlučně „marní čas“. V roce 2018 se tak jeho spojení s královnou motorsportu zpřetrhalo.
Během svého „konce kariéry“, z něhož se nakonec stala jen dvouletá přestávka, v romantické snaze napodobit a vyrovnat se velkým pilotům minulosti hledal nové výzvy a možnosti uplatnění svého nepopiratelného závodnického talentu, který se ukázal být multifunkčním – dvakrát vyhrál s Toyotou v Le Mans, zkoušel Indy 500, závodil také Rallye Dakar. V hlavě však neustále nosil myšlenku na úspěch ve formuli 1, která jej nikdy nepřestala z postavení nejprestižnější motoristické série vábit, a tímto prizmatem je třeba jeho dočasnou „pauzu“ rovněž interpretovat. Když na konci sezóny 2018 kroužil závěrečná kola svého „posledního“ závodu ve formuli 1 v Abú Dhabí, nesl jeho oranžový mclaren pozdrav hasta luego (na shledanou), nikoliv kategorické adios (sbohem). Alonso tím záměrně deklaroval, že se nikdy plně z okovů lásky k formuli 1 nevyvlékl.
Španěl od samého počátku plánoval svůj návrat na rok 2021, kdy mělo původně dojít k radikální změně sportovních a technických pravidel (kvůli pandemii covidu-19 pak byl příchod nových regulí odložen až do sezóny 2022, poznámka autora), v níž spatřoval unikátní příležitost menších stájí vystoupat pořadím vzhůru a ohrozit pozice tehdy vládnoucí velké trojky týmů (Mercedes, Ferrari a Red Bull). V červenci 2020 oznámil uzavření své již historicky třetí spolupráce s Renaultem, stájí, kterou Alonso nazval „svou rodinou“. Tehdejší šéf Renaultu Cyril Abiteboul hovořil o tom, že pro Alonsa byly roky mimo formuli 1 příležitostí k jistému „přenastavení“ a byl nadšený z možnosti přivést do „nové formule 1“ „nového Fernanda“.
Sám Alonso do formule 1 nezamýšlel opětovně vstoupit pouze proto, aby byl na startovním roštu do počtu, jeho návrat byl naopak motivován přesvědčením, že v posledních letech jezdí „lépe než kdy dříve“, a doprovázen ambicí ve střednědobém horizontu znovu bojovat o vítězství a tituly – tato představa získala později mezi jeho nadšenou fanouškovskou obcí označení „El Plan“, výhledové strategie Alonsova výsledného triumfu ve spojení s Francouzi. Partnerství s továrním týmem, který se od sezóny 2021 zevně proměnil v Alpine, Španěl věřil a přestože stáj po slibných předchozích letech v roce 2021 sestoupila do naprostého průměru ve středu pole a Alonso později přiznal jisté problémy s „aklimitizací“ v královně motorsportu, mohl i tak ve světle dřívějšího trápení s McLarenem hodnotit svůj první ročník po návratu pozitivně.
Hvězdným okamžikem sezóny, kterou sám označil za „vydařenou“, se pro něho stal závěr Velké ceny Maďarska, během něhož za sebou po celých deset kol dokázal udržet rychlejší mercedes Lewise Hamiltona, čímž napomohl Alpine k zisku vůbec prvního vítězství od návratu Renaultu do formule 1 v roce 2016. V Kataru pak Španěl po sedmi letech dosáhl na své první pódiové umístění od Velké ceny Maďarska 2014 – stupně vítězů, na které byl hrdý už jenom z toho důvodu, že mu „nespadly do klína“, ale naopak na ně vystoupal po průběhu „normálního“ závodu bez červených vlajek, deště a chaosu, v podstatě na základě čistého závodního tempa.
Foto: Getty Images / Lars Baron
Zatímco úvodní grand prix po návratu byly pro Španěla patrně těžší, než původně předpokládal, sezóna 2022 se stala znovu svědkem Alonsa pracujícího na absolutním vrcholu svých schopností. Jeho kvalifikační a závodní rychlost bylo možné místy označit za brilantní a jeho nejrůznější „finty“, jako když si například v Rakousku během tréninku „čistil“ svou pozici na startovním roštu pro sprintový závod, dokládaly způsob, jakým stále hledá nové možnosti posunu své výkonnosti na vyšší stupeň a nevynechává sebemenší příležitosti, jež mu je nabídnuta. Alonso sám svou loňskou formu přirovnal k úrovni roku 2012, kdy skončil v konečném pořadí šampionátu druhý o pouhé tři body za Sebastianem Vettelem, a stěžoval si, že jej poruchovost pohonné jednotky Alpine a další nezdary stály na poli sezóny zisk až 70 bodů.
Pokud bude do konečné bilance zahrnuto, že patrně bojoval o pole position v kvalifikaci na Velkou cenu Austrálie, v Kanadě startoval z první řady a jeho tempo bylo v určitých pasážích některých velkých cen lepší než rychlost Mercedesu, znamenalo jeho konečné deváté místo o 11 bodů za týmovým kolegou Estebanem Oconem jen stěží „spravedlivé“ hodnocení reálné Alonsovy výkonnosti.
Přestože jej mnohé mechanické problémy a incidenty stály šanci na lepší výsledky, závodění si podle svých slov užíval, i když měl k triumfům i po změně pravidel s Alpine pořád daleko: „Chybí mi vítězství a chybí mi pocit bojovat o stupně vítězů a větší věci, to ano. Ale současně si to užívám, protože je to svým způsobem závod sama se sebou a snažím se být lepší verzí sebe sama, než jsem byl v roce 2019. Myslím, že vloni jsem podával výkony na slušné úrovni. Dobře, řeknu ne na svých 100 %, ale letos se cítím na 100 %. Cítím, že dokážu předvést výkony, které se možná neočekávají, a takové věci byly vždy mou silnou stránkou po celou dobu mé kariéry. Mám pocit, že jsem zpět na této úrovni, takže jsem na tento návrat pravděpodobně velmi hrdý.“
Foto: Getty Images / Mark Thompson
Navzdory deklarovanému závazku k budoucnosti s Alpine a avizované skutečnosti, že pro pokračování v týmu bude třeba pouze vyjasnit určité „drobnosti“, se ovšem od poloviny ročníku 2022 začal rýsovat další krok v Alonsově snaze uniknout ze svého labyrintu. Podle pozdějších prohlášení šéfa týmu Otmara Szafnauera a výkonného ředitele Laurenta Rossiho měl Alpine nedůvěru k Alonsovu postupujícímu věku a zamýšlel jej po odjetí roku 2023 ve formuli 1 přemístit do svého připravovaného Hypercar programu v Mistrovství světa vytrvalostních vozů. Alonso měl původně s tím, že po skončení ve formuli 1 bude s Alpine pokračovat ve WEC, souhlasit. Od francouzské stáje ovšem požadoval kontrakt na více než jednu sezónu a v tomto bodě vzájemná jednání selhala – zatímco si Alpine v dané situaci zamýšlel uchovat možnost flexibilního rozhodování, Alonso chtěl jistotu závodní sedačky. Když podobné záruky neobdržel, předvedl další ze svých nečekaných charakteristických kroků – po konci Sebastiana Vettela u Aston Martinu se během konání Velké ceny Maďarska za zády Alpine dohodl s ambiciózním kanadským miliardářem Lawrencem Strollem, jejichž dlouholeté přátelství podpisem smlouvy proměnil v „profesionální partnerství“.
Alonsův přestup byl zprvu vzhledem k rozložení sil vysmívaný. Zatímco na začátku roku 2022 byl Aston Martin devátý a v konečném účtování skončil až sedmý s pouhými 55 body, Alpine bojoval o čtvrté místo v Poháru konstruktérů. Rozhodnutí Španěla se však nakonec ukázalo být tím správným tahem ve správnou dobu – tým se sídlem v Silverstone se letos po dvouletém propadu ve výkonnosti vrátil na hodnoty, na nichž se nacházel naposledy během ročníku 2020, kdy pro něho tehdy ještě pod názvem Racing Point vyhrál Sergio Pérez Grand Prix Sachíru.
V roce 2022 ztratil Aston Martin celou první třetinu sezóny tím, že vyvíjel zcela mylný koncept ground effect vozu, než došlo k obratu a působivé míře úspěšnosti vývojových balíčků vylepšení na monopostu AMR22 pod vedením Dana Fallowse, bývalého šéfa aerodynamiky Red Bullu, který z pozice technického ředitele Aston Martinu stojí rovněž za úspěchem letošního vozu AMR23. Aston Martin se tak posunul do pozice, kdy je překvapivě schopen svádět vyrovnané souboje se zavedenými konstruktérskými značkami, jako jsou Mercedes či Ferrari, zatímco Alpine se nadále nedaří odkrýt veškerý potenciál a francouzský tým zůstává dlouhodobě „uváznutý“ ve středu pole.
Již úvodní podnik letošního ročníku v Bahrajnu byl pro letité Alonsovy fanoušky doslova splněným snem. Před konáním velké ceny se hovořilo o tom, že by byl pro Aston Martin úspěchem postup do třetí části kvalifikace, po trénincích se očekávání zvýšila na první pětku pořadí, po kvalifikaci Alonso cílil na stupně vítězů a po jejich zisku v nedělním závodě již musel krotit prvotní vlnu nadšení, jež jej pasovala do role jediného vyzyvatele obou red bullů. Zisk pódiového umístění v Bahrajnu byl pro Alonsa takřka pohádkovým příběhem, který ovšem pouze odstartoval neskutečnou sérii fantastických výsledků. Z dosavadních devíti závodů letošní sezóny dokončil Alonso hned šest na stupních vítězů a v Monaku a v Kanadě stanul dokonce na druhém místě. V kvalifikaci na Velkou cenu Monaka jel podle svých slov „jako zvíře“ o své první pole position od roku 2012.
Alonsovy výkony nejsou přitom ani zdaleka bez chyb. Zejména v první grand prix v Bahrajnu působil Alonso místy během své lovecké stíhací jízdy dojmem „přemotivovaného nováčka“, jemuž by se, pokud by utrpěl v těsném souboji s Carlosem Sainzem defekt pneumatiky, jeho happyend zhroutil jako domek z karet. Španěl ovšem zatím některé ze svých nedostatků kompenzuje svou typickou dravostí, přízní štěstěny, jež mu byla v posledních letech tolikrát odepřena, vášní a jistým étosem vítězné vlny, na níž se celý tým doposud veze.
Foto: Getty Images / Lars Baron
Nadějné vyhlídky
Podle Alonsa nyní kvality jeho závodnického umění poznává dnešní generace fanoušků, jejichž rodiče sledovali formuli 1 v raných letech úvodní dekády 21. století. Celý svět, zvláště ve Španělsku, kde byla rozpoutána nová vlna „alonsománie“, podle něho „znovuobjevil“ formuli 1. Z „El Plan“ se po Alonsově přestupu k Aston Martinu stalo „Mission 33“ a magické číslo 33, odkazující na Alonsův potenciální 33. triumf ve formuli 1, nyní koluje trendy a hashtagy sociálních sítí. Během letošního Miami Open napsala po svém vítězství nad Tommym Paulem na stadionu Hard Rock, kolem něhož rovněž vede závodní okruh formule 1, španělská světová tenisová jednička Carlos Alcaraz na televizní kameru „33? Brzy“, čímž sice zanechala v tápání po smyslu sdělení tenisové fanoušky, ale rozšířila početné řady současných Alonsových příznivců: „Co (Alonso) předvádí, je šílené,“ nechal se slyšet Alcaraz: „Být v jeho věku, prakticky bojovat o titul… Je úžasné jej tam mít.“
Příběh vzestupu Alonsa a Aston Martinu, řečeno s Flaviem Briatorem překvapení ročníku, dodává tolik potřebné koření sezóně, jíž s přehledem vládne Red Bull s Maxem Verstappenem. Formule 1 Alonsa nutně potřebuje z řady dalších důvodů – Španěl není strojenou postavou, která by se bála dát najevo svůj skutečný názor, zůstává kontroverzním (v poslední době například zpochybnil, že by s letošním aston martinem jezdil Vettel stejně dobře jako on, nebo uvedl, že jsou nyní „odhaleny“ Hamiltonovy slabiny, když Brit nesedí v nejlepším autě), přináší potřebný prvek zábavy (stačí vzpomenout jeho týmové vysílačky) a jako poslední pilot „staré generace“ propojuje formuli 1 počátku milénia s moderní érou.
Nalezněte deset rozdílů…
Foto: Getty Images / Minas Panagiotakis, Clive Rose
Pro Aston Martin, který Alonso označuje za „patrně poslední tým, pro který jezdím“, je Španěl nedocenitelnou postavou, neboť představuje přesně onen typ jezdeckého lídra, bez kterého se neobejde žádná stáj s vysokými ambicemi. V době převratných technických proměn musí mít Stroll kromě svého syna v týmu i pilota, který díky svým nesmírným zkušenostem dokáže po Vettelově odchodu směrovat vývoj vozu správným směrem. Šéf stáje Mike Krack, podle něhož skutečnost, že mechanici po závodech vyvolávají zpoza pódií Alonsovo jméno, dokazuje úctu, kterou tým ke Španělovi chová, na Alonsovi oceňuje zejména jeho energii, pozitivitu, rychlost, soutěživost a konzistentnost. Současně však krotí fanouškovské nadšení – Aston Martin podle něho učinil důležitý krok vpřed, ale to neznamená, že by členové týmu měli „začít snít“.
To si uvědomuje i samotný Alonso, který veškeré letošní úspěchy bere jako nadstavbu, jako příjemný netušený „dárek“, jenž pro něho tvoří ideální přípravu pro příští rok. Ve Strollově týmu spatřuje velký potenciál a je nadšený z eventuality opětovného úspěchu, což jasně deklaroval již v první velké ceně v Bahrajnu – španělský pilot, pro něhož byla dříve charakteristická veřejná diskreditace formy vozů McLarenu, se nechal do týmové vysílačky slyšet, jak se mu po ohromujících předjížděcích manévrech na Sainze a Hamiltona vůz Aston Martinu „příjemně“ řídí…
Podle Alonsa je letošní vzestup Aston Martinu zásluhou vášně, ambice a vize Lawrence Strolla, stejně jako týmové mentality, orientované na úspěch: „(V Alpine) jsme byli jenom čtvrtí a oni byli se čtvrtým (místem) spokojeni, byli pátí a byli spokojeni s pátým. Pokud jsme skončili sedmí, slavilo se. Tady se neslaví, dokud nevyhrajeme, což je velmi přitažlivé.“ Strolla přirovnává k Flaviu Briatoremu, s nímž v letech 2005 a 2006 vyhrál své mistrovské tituly – oba muži podle něho neměli a nemají podrobné technické znalosti o formuli 1, ale chtějí se učit a disponují schopností vést určitou skupinu lidí tím správným směrem. Podle Alonsa je výhodou, že je Stroll v prostředí formule 1 homo novus: „Myslím, že pokud jste ve formuli 1 celý život, berete určité věci jako samozřejmost. Mám pocit, že musíte přijít odjinud a nahlížet na formuli 1 jako na produkt, jako na něco, kde potřebujete realizovat své nápady a ne se řídit věcmi, které se ve formuli 1 dělají (celá) léta.“
Za „nejdůležitější“ prvek současné fazóny považuje skutečnost, že byl na startu ročníku nový monopost AMR23 projektem na svém počátku, vozem na startovní čáře vývojové linie konceptu, pro který se tým přes zimu rozhodl (podle Alonsa Aston Martin obměnil až 95 % svého auta oproti „zelenému red bullu“ z roku 2022). Aston Martin stále překvapuje tím, že dosud víceméně dokáže držet tempo technologického vývoje s dalšími týmy – velký balík vylepšení vozu přivezl například do Kanady, kde Alonso dokončil velkou cenu na druhém místě za Verstappenem. Od roku 2026 pak stáj uzavřela strategické partnerství s Hondou, což Strolla zbaví dlouhodobé závislosti na Mercedesu. Pro Alonsa to ovšem neimplikuje skutečnost, že by tým musel na tituly čekat až do sezóny 2026: „Být továrním týmem má jen samé výhody, ale to neznamená, že do roku 2026 nebude mít Aston Martin šanci vyhrát šampionát.“
Foto: Getty Images / Dan Mullan
Klíčovou otázkou pochopitelně zůstává, jak dlouho bude ještě Alonso, který letos zahájil svou jubilejní 20. sezónu ve formuli 1, schopen závodit na dosavadní špičkové úrovni a zda jej již nyní na poměry motorsportu pokročilý věk (po konci Räikkönena se stal nejstarším jezdcem startovního pole) z fyziologického hlediska nelimituje. Pro Szafnauera byl například faktor věku zásadním při rozhodování o Alonsově budoucnosti v Alpine a hlavním důvodem, proč se francouzská stáj nechtěla zavázat k podpisu dlouholetého kontraktu. Podle šéfa Alpine nebyl Michael Schumacher ve svých 42 letech tím samým pilotem jako ve 32 letech a shodný vývoj předpokládal i u Alonsa. Sám Španěl si však něco podobného nepřipouští a na základě svých slov má ambici strávit ve formuli 1 ještě další dva až tři roky.
Ve snaze uspět v královně motorsportu je pro něho spíše než ryzí talent důležitější píle a zkušenost. Alonso věří, že v průběhu své kariéry závodní pilot neustále zlepšuje své schopnosti a dovednosti, a proto se dnes považuje za lepšího jezdce, než jakým byl v letech 2005 a 2006: „Vyhrál jsem šampionát, ale když se nyní ohlédnu zpět, tak jsem dělal chyby, které již teď nedělám. Nyní jsem patrně více kompletní jezdec. Nevím, zdali jsem rychlejší nebo pomalejší než moji konkurenti, protože se můžete srovnávat jen se svým týmovým kolegou, ale rozhodně jsem více kompletní jezdec, abych se vyhnul hloupým penalizacím – věcem, které přijdou, když jste první čtyři roky nebo pět let ve formuli 1.“
„Toto není Tour de France, olympijské hry nebo fotbal, kde jste ve 23 (letech) na vrcholu své výkonnosti. Pokud bych nyní závodil proti sobě samému ve věku 23 let, porazil bych ho jednou rukou, není to stejné. Není to tak, že čím mladším jste, tím jste rychlejší, takto stopky v motorsportu nefungují. Jsou lidé, kteří chtějí spatřovat nová jména a nové naděje, chtějí se zbavit některých běžných jmen, která vidí každý víkend. Ale já sám sebe vidím závodit (ještě) hodně dlouho. Pokud ve formuli 1, tak to bude skvělé, pokud ne, budu se snažit dobýt některé ze zbývajících výzev mimo formuli 1, abych, doufejme, byl tím nejúplnějším jezdcem v motorsportu vůbec,“ nechal se slyšet v srpnu 2021.
Ve svém rozhodování o návratu do formule 1 otázce věku nepřikládal význam, neboť moderní monoposty, které jezdí v závodech s plnou nádrží o sedm sekund na kolo pomaleji než v sobotních kvalifikacích, nepovažuje veterán, který má na svém kontě již přes 350 startů grand prix, za tak náročné na řízení. V roce 2020 tvrdil, že jeho výsledky kondičních testů byly „nejlepší v kariéře“ a že je více „motivovaný, šťastný a silnější než kdy dříve“. Nevidí proto důvod, proč by měl vyklízet místo mladším pilotům: „Je jasné, že kdyby mi bylo 25 (let), tak by se o tom nemluvilo. Je to otázka věku, co lidi vede k tomu, aby hledali cestu pro mladé talenty. Ale já si myslím, že tady jde o výkonnost.“ Jedinou potenciální nesnáz spatřuje v motivaci pro vstup do sezóny, které musí věnovat 300 dní z průběhu kalendářního roku: „Musíte mít onu touhu, onen životní styl, který vám umožní věnovat se tomuto sportu.“ Protože se ale dle svých slov nachází ve fázi života, kdy stále chce všechnu svou energii směřovat do formule 1, nenalézá se pro něho ani zde větší překážka.
Podle Pedra de la Rosy, bývalého pilota formule 1 a Alonsova přítele, je jedním z důvodů Španělovy dobré kondice i v pokročilém věku kromě usilovné dřiny a každodenního tréninku „dobrá genetika“. Pat Symonds, který s Alonsem pracoval během jeho dvou působení u Renaultu (v letech 2003–2006 a 2008–2009), v otázce věku rovněž komplikaci neshledává: „Během předních akcí sportovních vozů prokázal, že se udržuje v ohromné kondici. Zbytkem stárnutí je duševní stav – a Fernando je nesmírně duševně silný…“ Čtyřnásobný mistr světa Alain Prost z pozice dřívějšího poradce týmu Alpine zase ocenil, že se Alonso dokázal vrátit na tak vysokou rovinu výkonnosti v době, kdy je testování prakticky omezeno na nulu. Zatímco se v 90. letech minulého století testovalo prakticky každý týden, uvědomoval si Prost, jak těžký musel být pro Alonsa návrat v momentě, kdy měl jen „jeden a půl dne testování nového vozu se všemi systémy, kterým musíte rozumět“: „Nevím, jestli je věk kritériem. Ale Fernando je velmi silný, stále je v dobré formě.“
Foto: Getty Images / Clive Mason
Alonsův návrat po dvouleté přestávce je tak již nyní zcela mimořádným úspěchem. Varovný ukazovák zdvihl v poslední době zejména případ Michaela Schumachera, který se do formule 1 vrátil v roce 2010 s Mercedesem, ale již nikdy nevystoupal na míru své dřívější formy – říkalo se o něm, že „není tím stejným jezdcem“, což si o Alonsovi nikdo v současné době vyslovit nedovolí. Alonso sám přiznal jisté pochyby a obavy z opakování „Schumacherova“ scénáře: „Návrat do sportu nemůžete podceňovat. Ale potřebujete několik závodů nebo dokonce celou jednu sezónu, abyste se zase cítili na 100 %, a to se stalo mně.“
Oproti Schumacherovi Španěl shledal dva zásadní rozdíly, jež ve svém důsledku v jeho věci rozhodly o konečném úspěchu. Zatímco Schumacher mezi lety 2006–2010 v podstatě odešel z „centra dění“, Alonso během své přestávky neustále závodil v nejvyšších kategoriích, což jej dle jeho slov udrželo „velmi aktivním“ a učinilo z něho „kompletnějšího jezdce“. Druhým faktorem je podle Alonsa perspektiva, jíž při komparaci oba návraty nahlížíme – Schumacher v roce 2006 formuli 1 opustil v podstatě na vrcholu, a při jeho návratu tak cokoliv horšího než okamžitý boj o titul působilo jako neúspěch, kdežto Alonso v roce 2018 končil ve středu pole, a proto jeho výsledky bezprostředně vyhlížely mnohem lepším dojmem, než kdyby na něho byl poslední vzpomínkou souboj o šampionát.
Španěl chce stále uspět, pořád disponuje vášní, jež jej nutí znovu a znovu stoupat na vrchol a překonávat do cesty mu kladené bariéry. Jeho odhodlaného ducha nebyla v nedávné době schopna zlomit ani četná zranění – na konci roku 2020 ještě před svým návratem do formule 1 utrpěl frakturu čelisti po nehodě na kole a letos zase přiznal, že v roce 2022 závodil se zlomenými kostmi na obou rukou poté, co v třetí části kvalifikace boural v Austrálii. Současná možnost bojovat o lepší výsledky a mít k dispozici vůz, který lépe reflektuje šíři jeho talentu, z něho dělají mnohem šťastnějšího a motivovanějšího jezdce.
Foto: Getty Images / Jared C. Tilton
Řada fanoušků je překvapena schopností dnes 41letého (na konci července oslaví již své 42. narozeniny) matadora dostávat z vozu AMR23 tak oslnivé výkony, že na něho nejsou schopny nalézt recept velké zavedené značky jako Mercedes či Ferrari. Ve skutečnosti pouze dokázal přesvědčit své skeptiky, že se v něm mýlili, když jeho návratu nedůvěřovali se slovy, že bude jen „zabírat místo mladým pilotům“ a potvrdil dlouholetou premisu, že jakmile jednou znovu dostane do rukou rychlé auto, bude stále schopen svádět vyrovnané souboje s nejrychlejšími piloty startovního pole.
Často tradované, leč platné klišé zní, že statistiky plně neodráží rozsah Alonsova talentu – Španěl nikdy nedosáhne oslnivých čísel, jimiž na svém kontě disponují Hamilton, Vettel nebo Verstappen, ale v očích mnohých je přesto jedním z nejlepších jezdců všech dob. V daném bodě dostali Alonsovi zastánci při argumentaci další velký trumf – skutečnost, že je již třetí dekádu 21. století jedním z nejrychlejších pilotů na startovním roštu a dokáže nejen podstupovat vyrovnané bitvy, ale i porážet závodníky zcela odlišné generace, ještě více demonstruje, jakou legendou sportu je.
Pro formuli 1 je nesporně dobrou zprávou mít znovu po deseti letech Alonsa v popředí – možnost opět pozorovat například jeho souboje s Hamiltonem o pódiové příčky je velkým zadostiučiněním po všech letech, kdy byli pro Alonsovu jízdu v „pomalých autech“ diváci formule 1 o podobné prožitky ochuzeni. I Španělova percepce se v posledních letech výrazně proměnila. V nynějším vnímání Alonsa lze pozorovat jeho mnohem univerzálnější oblibu, která jde zřejmě ruku v ruce s tím, že Španěla již tolik nedefinuje negativita – Alonso jednoduše nebudí takové vášně jako kdysi a řada obrovských kontroverzí a kauz, s nimiž bylo jeho jméno dříve spojováno, jako by byla zapomenuta či přinejmenším na okamžik, kdy je „třeba“ oslavovat jeho génia, upozaděna.
Foto: Getty Images / Jared C. Tilton
Aktuální situace je zkrátka pro Alonsa velkou satisfakcí po letech trápení, zmaru a mrhaného talentu, i když to tak sám jako rozený optimista nenahlíží či si podobný fakt nepřipouští: „Vím, že si lidé vždy myslí, že jsem strávil celá desetiletí v nejtemnějším tunelu, (ale) před čtyřmi lety jsem byl mistrem světa (s Toyotou ve WEC, poznámka autora). Chápu, že to není formule 1, ale náš svět není jen o formuli 1.“ Alonso vyhrával a dominoval ve WEC, s Alpine podle svých slov poslední dva roky „bojoval o pódia“, o pole position a stál v první řadě v Kanadě. Uvedl, že po jeho přesunu do Aston Martinu skutečně došlo ke „zvláštním okolnostem“, které jej vrátily do centra pozornosti, ale že dříve nebyl nekonkurenceschopný: „Nikdy jsem neměl pocit, že bych byl mimo první část kvalifikace deset let a teď najednou ožil. Vždy jsem byl konkurenceschopný a doufám, že teď jsem ještě o trochu více. Dokud ale nevyhrajete, moc se toho nemění, jestli skončíte sedmý, nebo třetí, druhý, nebo 11. To nic nemění – vyhrajete, nebo prohrajete.“
Zda Fernando Alonso nakonec dosáhne na své 33. vítězství nebo se snad v nejbližších letech dočká svého třetího titulu mistra světa, ve skutečnosti ani není tolik podstatné. Španěl již nemusí o svých mimořádných schopnostech nikoho přesvědčovat a příležitost sledovat jednoho z nejlepších jezdců historie, jak i ve svých 41 letech zarputile odmítá podlehnout osudu „mrtvého muže“ Márquezova Bolívara a po dlouhé době nalézá cestu ze svého labyrintu, je strhující podívanou.