Nastupuje Ron Dennis
McLaren byl na sklonku sedmdesátých let na ústupu. Na začátku osmdesátých let převzal vedení týmu Ron Dennis se svou organizací Project Four a snažil se udělat z McLarenu znovu vítězný tým. Angažoval konstruktéra Johna Barnarda, který se už v sedmdesátých letech podílel na návrhu úspěšného McLarenu M23. Ten v různých modifikacích přinesl titul Emersonu Fittipaldimu v roce 1974 a Jamesi Huntovi o dva roky později.
Na míru připravený motor
Barnard pro sezonu 1981 navrhl monopost MP4 (McLaren Project Four), který byl prvním vozem s monokokem z uhlíkových kompozitů. Vůz byl poháněn motorem Ford Cosworth DFV a v různých modifikacích závodil až do roku 1983. Dennis ale věděl, že k úspěchu je nutný turbomotor. Použití Renaultu či BMW by vyžadovalo kompromisy v Barnardově návrhu, proto se rozhodl pro zcela nový motor a navázal úzkou spolupráci s Porsche. Německá automobilka se sice do F1 vracela po dvaceti letech, ale s turbomotory měla bohaté zkušenosti ze sériové výroby. Vývoj motoru financoval více než pěti miliony dolarů Mansour Ojjeh a jeho společnost TAG (Techniques d´Avant Garde), dosavadní sponzor Williamsu. Díky této investici motor oficiálně nesl označení TAG turbo, jeho původ připomínal nápis "Made by Porsche" na nasávacím otvoru.
Klíčovým požadavkem byl vzhledem ke koncepci šasi co nejužší blok, aby se dosáhlo co nejvyššího přísavného efektu. Hlavní inženýr Porsche Hans Mezger se proto rozhodl pro šestiválec s úhlem osmdesát stupňů. Stejnou koncepci v té době nezávisle na německé automobilce zvolila i Honda. Poprvé Porsche zkoušelo motor na testovací lavici v prosinci roku 1982. Do závodů byl nasazen ve Veké ceně Nizozemska roku 1983 v modifikovaném voze Nikiho Laudy nesoucím označení MP4/1E, v Monze ho dostal i John Watson. Přísavný efekt, na který byl motor původně koncipován rozložením svého těžiště na přední část, byl před začátkem sezony zakázán. Dennis ovšem chtěl agregát nasadit už v průběhu roku 1983, aby ho jezdci otestovali v závodním režimu. Na zásadní změny ve vývoji proto nebyl čas a motor zůstal ve své původní konfiguraci. V prvních závodech se potýkal s nespolehlivostí a vůz byl nedotáčivý.
Motor o objemu 1498 cm3, jehož blok i hlavy válců byly z hliníku, se vyznačoval krátkým zdvihem 47,3 mm, který umožňoval přesáhnout 10000 otáček za minutu. Vrtání činilo 82 mm, kompresní poměr byl 7,5:1, motor měl čtyři ventily na válec a rozvod DOHC. Pod každým ze dvou bloků po třech válcích se nacházelo turbodmychadlo. Ke snížení teploty sání sloužily dva velké mezichladiče. O vstřikování paliva Shell se staral systém Bosch/Kugelfischer. Řada součástí motoru byla umístěna na přední část bloku a hlav válců. Výsledkem byl velmi kompaktní odlehčený motor, dostatečně silný, aby byl pevnou součástí šasi. Agregát dosahoval výkonu 597 kW (800 koní) při 11000 otáčkách za minutu. Sice nebyl nejvýkonnější ve startovním poli, což se projevovalo v kvalifikacích, ale v závodním režimu byl lepší než žíznivější konkurenti.
Monopost z uhlíkových kompozitů
Barnard se při návrhu vozu MP4/2 pro sezonu 1984 opřel o zkušenosti ze závěru sezony 1983. Hlavní změnou oproti předcházejícímu modelu byla větší palivová nádrž, protože turbomotory měly větší spotřebu. Přestože výkon motoru se oproti původní verzi zvýšil, pětistupňová převodovka ve voze zůstala. Oproti konkurentům působil monopost MP4/2 díky velkým bočnicím rozměrněji, karosérie včetně kapoty zakrývající motor vypadala velmi úhledně. Výraznému přítlaku pomohla i speciální křídla s širokými bočními plochami. Šasi bylo z uhlíkových vláken, zavěšení tvořila dvojitá trojúhelníková ramena, stabilizátory, vahadla a pružiny vinuté přes tlumiče. Řízení bylo hřebenové, systém brzd tvořily chlazené uhlíkové keramické kotouče. Převodovka byla pětistupňová McLaren/Hewland. Vůz vážil 540 kg, byl 4343 mm dlouhý, 2133 mm široký a 991 mm vysoký. Rozvor činil 2794 mm, rozchod vpředu 1803 mm a vzadu 1651 mm. Laudovi a Alainu Prostovi stačily na sezonu tři šasi. Dodavatelem pneumatik byl Michelin.
Laudův těsně vybojovaný poslední titul
Sezona 1984 týmu vyšla náramně. Vůz si v šestnácti závodech připsal dvanáct vítězství. Lauda vyhrál pětkrát, připsal si další čtyři druhá místa a jedno čtvrté, Prost vyhrál dokonce sedmkrát, k tomu přidal jedno druhé, třetí a čtvrté místo. Z titulu se radoval Rakušan o pouhého půl bodu před Francouzem. Jedná se o nejtěsnější rozdíl v historii šampionátu. Celkově třetí Elio de Angelis získal méně než polovinu bodového zisku obou es. McLaren pochopitelně suverénně vyhrál i Pohár konstruktérů. "Vše stejně rychlé jako mclareny nedojelo do cíle, vše stejně spolehlivé dojelo až za nimi," zhodnotil formu červenobílých vozů v barvách Marlboro Clive James, který komentoval oficiální video sestřih FIA ze sezony 1984.
Drobné modifikace a Prostův první triumf
Během zimní přestávky před sezonou 1985 Barnard učinil na voze jen drobné úpravy, kvůli změně pravidel bylo zmenšeno zadní křídlo a kvůli přechodu na pneumatiky Goodyear došlo k modifikaci zavěšení. Vůz byl prodloužen na 4369 mm a zúžen na 2108 mm. Model pro sezonu 1985 nesl označení MP4/2B. K úpravě došlo i na motoru, kompresní poměr se zvýšil na 8:1, výkon vzrostl na 634 kW (850 koní) při 11000 otáčkách za minutu.
Zatímco Prost vyhrál úvodní dva závody, Lauda se trápil a konkurence se přibližovala. Nakonec Prost celkově triumfoval, připsal si i dvě druhá, čtyři třetí a jedno čtvrté místo. Vybojoval svůj první titul mistra světa. Lauda dokončil jen tři závody, bodoval čtvrtým a pátým místem a v Zandvoortu si připsal svou poslední výhru v kariéře. V šampionátu uzavřel první desítku a podílel se na dalším titulu McLarenu v Poháru konstruktérů. Ve Velké ceně Evropy v Brands Hatch se poprvé od roku 1983 svezl bývalý jezdec McLarenu Watson, když zaskočil za Laudu laborujícího se zraněným zápěstím. Kuriozitou bylo, že si na voze ponechal jeho startovní číslo 1. V cíli byl sedmý těsně za body.
Další titul pro konzistentního Prosta
Před sezonou 1986 došlo k dalším drobným změnám, byla nasazena nová šestistupňová převodovka McLaren/Hewland. Kvůli pravidlům musela být zmenšena palivová nádrž. Vůz byl prodloužen na 4394 mm, rozchod kol se vpředu zvýšil na 1816 mm a vzadu na 1676 mm. Výkon motoru se snížil na 619 kW (830 koní) při 11000 otáčkách za minutu. Nový monopost dostal označení MP4/2C.
Laudu v týmu nahradil mistr světa z roku 1982 Keke Rosberg. Vůz už ve své třetí sezoně nebyl nejrychlejším v závodním poli. Prost ale jezdil velmi konzistentně a vytěžil ze vzájemné rivality pilotů Williamsu Nigela Mansella a Nelsona Piqueta. V dramatickém finále sezony ve Velké ceně Austrálie získal čtvrtou výhru v sezoně, která mu souhrou okolností stačila v kombinaci se čtyřmi druhými, třemi třetími a dvěma šestými místy k druhému titulu mistra světa. Jako první po Jacku Brabhamovi dokázal obhájit titul mistra světa. Australanovi se to podařilo v roce 1960. Rosberg ve své poslední sezoně v F1 zaznamenal jedno druhé, čtyři čtvrtá a dvě pátá místa, což mu stačilo na celkovou šestou pozii. V Poháru konstruktérů McLaren skončil druhý za Williamsem.
Monopost řady MP4/2 závodil tři roky, během kterých odjel 48 závodů, z nichž 22 vyhrál, získal dalších dvacet pódií, sedmkrát startoval z prvního místa a jeho jezdci si připsali šestnáct nejrychlejších kol. Získal během tří let tři jezdecké tituly a dva Poháry konstruktérů, což ho řadí mezi nejúspěšnější vozy historie F1. Všechny tři typy šasi řady MP4/2 jsou v majetku týmu McLaren a občas se objevují při vzpomínkových jízdách, například Jenson Button řídil na Festivalu rychlosti v Goodwoodu roku 2010 Prostův MP4/2C.
Barnard odešel ještě před koncem sezony 1986 k Ferrari a jeho nástupce Steve Nicholls připravil pro rok 1987 nový monopost MP4/3. Ten ale v souboji se silnými vozy Williams-Honda na boj o titul mistra světa nestačil, přesto Prost v poslední sezoně s motory TAG Porsche třikrát vyhrál. McLaren od roku 1988 navázal spolupráci s Hondou a zahájil další úspěšnou éru.
