McLaren M23 vycházel z modelu M16 pro 500 mil Indianapolis a byl inspirován Lotusem 72. Měl s nimi společný úspěch i dlouhou životnost. Titul mistra světa s ním získali Emerson Fittipaldi a James Hunt.
Inspirace u vozu pro 500 mil Indianapolis i u Lotusu 72
McLaren se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let úspěšně účastnil formule 1, Can-Am, formule 5000 a amerických závodů monopostů včetně 500 mil Indianapolis. Pro každou sérii měl přitom tým založený tragicky zesnulým novozélandským závodníkem Brucem McLarenem vlastní vývojový program a kromě formule 1 slavil všude celková vítězství. Dobýt chtěl i královnu motorsportu.
Při návrhu vozu pro sezonu 1973 využil hlavní designér Gordon Coppuck, kterému sekundoval mladý John Barnard, hliníkový monokok z modelu M16B, se kterým Mark Donohue vyhrál v roce 1972 500 mil Indianapolis, a zavěšení tvořené dvojitými závěsy a vinutými pružinami s tlumiči z předchozího modelu M19. Vepředu byly navíc součástí zavěšení speciální tlumiče pohlcující otřesy podvozku. Coppuck se v oblasti nosu a bočních chladičů inspiroval úspěšným Lotusem 72. Zatímco šasi M16B bylo nad zadním zavěšením vybaveno pomocným rámem, do kterého byl usazen motor Offenhauser, M23 využívalo motor Ford Cosworth, který byl stejně jako u lotusů se zavěšením přímo propojen. M23 se od M16 lišilo také mohutným nasávacím otvorem nad hlavou jezdce.
Řízení bylo hřebenové, brzdy byly kotoučové s odvětráváním, pneumatiky dodával Goodyear. Vůz byl původně vybaven pětistupňovou převodovkou Hewland DG 400, roku 1975 přibyl šestý rychlostní stupeň. Vůz vážil 595 kilogramů, rozvor činil 2743 mm, rozchod kol vpředu 1651 mm a vzadu 1626 mm.
Osmiválcový motor Ford Cosworth DFV vyladěný společností Johna Nicholsona tvořily blok i hlavy válců z hliníku, objem válců byl 2993 cm3, vrtání 85,7 mm, zdvih 64,8 mm, komprese 11:1, motor byl vybaven čtyřmi ventily na válec. O přívod paliva Gulf (roku 1973), respektive Texaco (v letech 1974 až 1977) se staral systém Lucas. Motor dosahoval výkonu 362 kW (485 koní) při 10600 otáčkách za minutu.
Pole position při debutu a Fittipaldiho titul
Vůz McLaren M23 v barvách kosmetické společnosti Yardley debutoval ve třetím závodě sezony, Velké ceně Jihoafrické republiky roku 1973, kde ho řídil mistr světa z roku 1967 Denis Hulme. Zajel s ním svou jedinou pole position v F1 a do cíle dojel na pátém místě. Ve španělském Montjuich už vůz dostal i Peter Revson a skončil čtvrtý, Hulme šestý. Oba jezdci se během sezony prosadili i na stupínek nejvyšší. Novozélanďan vyhrál ve Švédsku, Američan ve Velké Británii a v Kanadě, oba si připsali také jedno třetí místo, které při svém jediném startu s McLarenem M23 v Německu obsadil také Jacky Ickx. Stáj obsadila třetí pozici v Poháru konstruktérů, Revson byl v šampionátu jezdců pátý a Hulme šestý.
Pro sezonu 1974 tým angažoval místo Revsona mistra světa z roku 1972 Emersona Fittipaldiho, který předtím závodil s Lotusem 72. Jeho a Hulmův vůz byly nově zbarveny do červenobílé kombinace cigaretového výrobce Marlboro, se kterým McLaren vytvořil partnerství trvající až do konce roku 1996. Třetí vůz, ještě v barvách Yardley, dostal k dispozici několikanásobný motocyklový šampión Mike Hailwood. Monoposty byly oproti předchozí sezoně jen mírně modifikovány a nesly označení M23B. Úvod sezony vyšel týmu náramně. Hulme vyhrál v Argentině, bylo to jeho poslední vítězství kariéry, Fittipaldi doma v Brazílii a během sezony přidal ještě triumfy v Belgii a Kanadě, dvě druhá a dvě třetí místa, Hulme jedno druhé a Hailwood jedno třetí. Fittipaldi si díky svým konzistentním výkonům zajistil svůj druhý titul mistra světa, Hulme skončil sedmý a Hailwood, který musel po těžké nehodě v Německu předčasně ukončit kariéru, desátý. Všichni tři se podíleli na zisku prvního Poháru konstruktérů pro McLaren. Týmu se dařilo i v zámoří, kde Johnny Rutherford vyhrál s vozem M16B, ze kterého M23B vycházel, 500 mil Indianapolis.
Hulme ukončil kariéru a u McLarenu ho nahradil Jochen Mass. Vůz pro rok 1975 prošel mírnými modifikacemi, které kromě již zmíněného šestého rychlostního stupně zahrnovaly úpravu karosérie, zejména její rozšíření před zadními koly, pozměněný tvar nosu a úpravu chlazení oleje. Vůz byl označován jako M23C. Fittipaldi zahájil sezonu vítězstvím v Argentině a v Brazílii přidal druhé místo před třetím Massem. Obhájce titulu sice vyhrál ještě v Silverstone a přidal tři druhá místa, ale v souboji o šampionát se musel sklonit před Nikim Laudou a jeho Ferrari 312T. Mass získal ve Španělsku své jediné vítězství, které bylo až do triumfu Michaela Schumachera ve Velké ceně Belgie roku 1992 poslední výhrou německého pilota ve formuli 1, a do konce sezony přidal ještě dvě třetí místa. V celkové klasifikaci obsadil osmou příčku. V Poháru konstruktérů byl McLaren třetí.
Změna karosérie a Huntův titul
Fittipaldi se rozhodl jít závodit do týmu svého bratra Wilsona Copersucar a nahradil ho James Hunt. Během sezony 1976 muselo kvůli změnám pravidel dojít k úpravě nasávacích otvorů a monopost, jehož aerodynamika byla rovněž vylepšena, závodil jako M23D. Angličan byl sice považován za adepta na boj o titul mistra světa, ale po první polovině sezony, ve které nasbíral dvě výhry a jedno druhé místo, ztrácel na Laudu plných 26 bodů. Po Velké ceně Velké Británie v Brands Hatch, kde byl Hunt diskvalifikován a Lauda vyhrál, se rozdíl zvýšil už na 35 bodů. Pak přišla Rakušanova vážná nehoda na Nürburgringu, po které Lauda dva závody vynechal. Hunt ve zbývajících velkých cenách sezony čtyřikrát zvítězil a přidal jedno třetí a jedno čtvrté místo, Lauda se dokázal navzdory těžkým popáleninám vrátit jen po dvou vynechaných závodech a ještě před posledním závodem ve Fudži v šampionátu vedl o tři body. Z kontroverzní deštivé Velké ceny Japonska hned v úvodu odstoupil, protože nechtěl riskovat, Hunt sice dlouho vedl, ale po defektu a neplánované zastávce se propadl a až v závěru se vrátil na třetí místo zajišťující mu jeho jediný titul mistra světa o jediný bod. O této dramatické sezoně ve znamení duelu Laudy s Huntem pojednává americký film režiséra Rona Howarda Rush, který bude mít v českých kinech premiéru 3. října letošního roku pod názvem Rivalové. Druhý pilot McLarenu Mass získal dvě třetí místa a celkově obsadil devátou příčku. V Poháru konstruktérů byl McLaren druhý. Johnny Rutherford navíc pro McLaren získal další vítězství v 500 mil Indianapolis.
Přestože Mass už ve Velké ceně Nizozemska zkoušel model M26, nedařilo se řešit jeho problémy s chlazením, proto oba piloti zahájili sezonu 1977 s evolučním vozem M23E. Hunt sice prokazoval svou rychlost a v úvodních třech závodech zajel s vývojově téměř pět let starým vozem pokaždé pole position, ale vytěžil z toho "jen" jedno druhé a jedno čtvrté místo. Po Velké ceně Monaka definitivně přešel na M26, se kterým ještě stihl třikrát vyhrát, ale na obhajobu titulu už bylo pozdě, v šampionátu byl pátý před týmovým kolegou Massem, který jezdil s M23E ještě o tři závody déle a ve Švédsku pro něj díky druhému místu zajistil poslední pódium. V Silverstone pak s odloženým monopostem debutovala pozdější hvězda Ferrari Gilles Villeneuve. Vůbec naposledy vůz startoval v továrních barvách téhož roku v Monze, kde ho řídil rovněž debutující Bruno Giacomelli. Přestože McLaren se rozhodl orientovat hlavně na formuli 1, čekala ho hubená léta, na další úspěchy si musel počkat až do začátku osmdesátých let, kdy ho od Teddyho Mayera převzal Ron Dennis.
Vozy M23 se v letech 1974 až 1978 objevovaly při velkých cenách formule 1 i v soukromých rukách, řídili je Dave Charlton, Emilio de Villota - otec Marie de Villotaové, která před rokem při nehodě při testování aerodynamiky vozu Marussia přišla o oko, Brett Lunger, Tony Trimmer a Nelson Piquet, který se ve Velké ceně Itálie roku 1978 postaral o vůbec poslední start modelu řady M23 ve formuli 1.
Vůz se zúčastnil 83 velkých cen, z nichž šestnáct vyhrál, k tomu jeho jezdci získali dalších 22 pódiových umístění, čtrnáctkrát stáli na pole position a zajeli s ním deset nejrychlejších kol.