V seriálu o vozech mistrů světa připomínáme monopost Matra MS80, se kterým Jackie Stewart v roce 1969 získal svůj první titul mistra světa. Jedná se o jediný vůz zkonstruovaný ve Francii, který vyhrál šampionát F1.
Dva týmy, dva motory
Společnost Matra (Mécanique Aviation Traction), která byla dodavatelem v automobilovém, leteckém a armádním průmyslu, chtěla v šedesátých letech navázat na úspěšné francouzské předválečné závodní automobily a rozhodla se vstoupit do motoristického sportu. Proto převzala krachující automobilku Reného Bonneta účastnící se i závodu 24 hodin Le Mans a začala ve Vélizy-Villacoublay nedaleko Versailles vyrávbět pod vlastní značkou monoposty a sportovní vozy.
Po úspěších ve francouzské formuli 3 a evropské formuli 2 se Matra zaměřila na formuli 1, do které chtěla naplno vstoupit v roce 1968. Jejím hlavním cílem bylo ovládnout královnu motorsportu s čistě franouzskou konstrukcí, tedy vozem i motorem. Dvanáctiválec s úhlem bloků šedesát stupňů ale nebyl včas dokončen. Díky kontaktům britského manažera Kena Tyrrella, se kterým už Matra spolupracovala ve formuli 2, se podařilo zajistit osmiválcové agregáty Ford Cosworth DFV. Matra je nasadila už v několika závodech v roce 1967 v šasi MS7, tedy upraveném monopostu formule 2. Roku 1968 závodily vozy Matra ve formuli 1 pod hlavičkou dvou týmů. Tovární Matra Sports přešla v průběhu sezony na dokončené francouzské dvanáctiválce, Tyrrellova stáj závodila pod názvem Matra International a zůstala i nadále u motorů Cosworth.
V souvislosti s různými motory se lišila i šasi. Monopost MS10 pro Tyrrellův tým byl dimenzován na motor Cosworth, ale na rozdíl od Lotusu 49 obsahoval zadní pomocný rám. Monopost MS11 pro tovární stáj tvořil monokok s pontonovou výztuhou na dvanáctiválec Matra. Kombinace s motorem Cosworth byla daleko úspěšnější, Matra se proto rozhodla podporovat v roce 1969 pouze Kena Tyrrella a dvanáctiválec jen testovat. Před sezonou Matra modifikovala monopost MS10. Byl odstraněn zadní pomocný rám a motor Cosworth byl uložen podobně jako u Lotusu 49, což si vyžádalo také výraznou modifikaci zavěšení. Vůz byl nasazen ve Velké ceně Jihoafrické republiky, kde s ním Jackie Stewart vyhrál. Pro evropské závody už byl připraven nový monopost MS80, který navrhli Gérard Ducarouge a Bernard Boyer.
Láhev od coly
Vůz MS80 do značené míry vycházel z modifikované verze MS10 nasazené v Jihoafrické republice. Od svého předchůdce se ale lišil na první pohled tvarem, který byl přirovnáván k lahvi od coly. Prostor, který vznikl z obou stran od jezdce byl využit pro palivové nádrže. Šasi tvořil hliníkový monokok a motor byl jeho pevnou součástí. Přední zavěšení se skládalo z dvojitých vidlic a tlumičů s vinutými pružinami, zadní zavěšení z horních a dolních vahadel, dvojitých vodicích ramen a tlumičů s vinutými pružinami. Řízení bylo hřebenové, brzdy kotoučové s odvětráváním, převodovka manuální pětistupňová Hewland. Vůz vážil 555 kg, rozvor činil 2400 mm, rozchod kol vpředu i vzadu 1550 mm. Vůz používal pneumatiky Dunlop a byl vybaven přítlačnými křídly, jejichž podoba se v průběhu roku stejně jako u konkurentů vyvíjela. Také Matra experimentovala s vysokými spojlery, které byly po nebezpečných nehodách lotusů Jochena Rindta a Grahama Hilla zakázány.
Osmiválcový motor Ford Cosworth DFV s úhlem bloků válců devadesát stupňů byl uložen podélně, vážil 168 kg, bloky i hlavy válců byly z hliníku, byl vybaven čtyřmi ventily na válec, rozvod byl DOHC, objem činil 2993 cm3, vrtání a zdvih 85,7 mm x 64,8 mm, kompresní poměr 11,5:1. Přívod paliva Elf zajišťoval systém Lucas. Motor dosahoval výkonu 321 kW (430 koní) při 10000 otáčkách za minutu.
Okamžitý úspěch
Už sezona 1968, kdy Jackie Stewart s modelem MS10 třikrát vyhrál, stal se vicemistrem světa a značka Matra-Ford byla ještě s přispěním bodů Jeana-Pierra Beltoise a druhého místa Johnnyho Servoz-Gavina při jejich spíše jednorázových startech třetí v Poháru konstruktérů, byla pro Tyrrellův tým Matra International úspěšná. Naopak čistě francouzská Matra Sports, za kterou odjel většinu sezony Beltoise a v závěru se svezl i Henri Pescarolo, skončila až devátá, nejlepším výsledkem bylo Beltoisovo druhé místo v Zandvoortu za Stewartem. Stáj Matra International měla v roce 1969 ty nejvyšší cíle. Po výhře v Kyalami s modifikovaným MS10 Stewart obstaral vozu MS80, o kterém v roce 2006 v rozhovoru pro magazín British Motor Sport uvedl, že se jedná o vůz F1, který se mu nejlépe řídil, vítěznou premiéru při nemistrovském Race of Champions v Brands Hatch i v rámci šampionátu F1 ve španělském Montjuich. V Monaku ho sice po startu z prvního místa zastavila technická závada, ale v následujících pěti závodech byl čtyřikrát první a jednou druhý, takže tři velké ceny před koncem sezony už bylo rozhodnuto o titulu mistra světa. Navíc přidal i výhru v dalším prestižním nemistrovském závodě v Oulton Parku.
Závěr už sice Stewartovi tolik nevyšel, jednou odstoupil pro kolizi, jednou pro poruchu motoru a v Mexiku se rozloučil čtvrtým místem, přesto byl jednoznačným králem sezony. Získal 63 bodů a druhého Jackyho Ickxe porazil s šestadvacetibodovým náskokem. Sezona vyšla i Beltoisovi, který stáj při neúčasti Matry Sports posílil. Byl třikrát na stupních vítězů a v šampionátu obsadil s 21 body páté místo. Matra vyhrála i Pohár konstruktérů. Šasi MS80 startovalo v deseti závodech F1, připsalo si pět vítězství a další čtyři pódiová umístění, dvě pole position a pět nejrychlejších kol. Jedná se o dosud jediný vůz F1 zkonstruovaný ve Francii, který získal mistrovský titul, protože monoposty Renault, se kterými triumfoval Fernando Alonso, pocházely z anglického Enstone.
Zajímavé je, že Matra si po celou sezonu vystačila jen se dvěma šasi MS80. Byly vyrobeny i všechny díly pro třetí šasi, ale to nebylo zkompletováno, protože první dvě nikdy nebyla vážněji poškozena. První vůz zůstal prakticky v původním stavu a roku 2006 byl vystaven na pařížském autosalonu, druhý byl po sezoně rozebrán a znovu sestaven až v devadesátých letech. Stewart se s ním svezl roku 2009 na Festivalu rychlosti v Goodwoodu při oslavách čtyřiceti let od svého prvního titulu mistra světa. Třetí šasi bylo poprvé v historii zkompletováno až po roce 2000, roku 2007 se objevilo na výstavě Rétromobile a následně v Goodwoodu, nyní se objevuje při historických závodech.
Experimentální čtyřkolka
Během úspěšného roku 1969 zkoušela Matra také vůz MS84 s pohonem na všechna čtyři kola. Od zadní části kokpitu směrem dopředu vypadal až na hnací hřídel pro pohon předních kol velmi podobně jako MS80. Motor byl namontován obráceně, tedy s převodovkou těsně za jezdcem. Kvůli převodovce Ferguson a dalším nezbytným součástem byl vůz o deset procent těžší než MS80. Poprvé se objevil na Velké ceně Nizozemska, ale Stewart se po otestování rozhodl startovat s osvědčeným MS80. Tým bral monopost MS84 na závody jako náhradní a v Silverstone s ním Beltoise dojel devátý šest kol za Stewartem a tři kola před Lotusem 63 Johna Milese vybaveným rovněž pohonem na všechna čtyři kola. V Kanadě měl vůz odpojený přední diferenciál, takže se choval jako přetížený MS80, Servoz-Gavin, který s ním startoval, ho označil za neřiditelný. Dojel šestý s šestikolovou ztrátou na vítěze. S vozem pak dokončil sezonu, v Mexiku měl "jen" dvě kola ztráty, ale za osmé místo body nezískal.
Změna poměrů a konec spolupráce s Tyrrellem
Pak došlo v Matře ke změně poměrů. Automobilku prostřednictvím francouzské značky Simca převzal Chrysler. Simca trvala na tom, že Matra bude Tyrrellův tým zásobovat šasi pouze v případě, že Angličan bude používat i její dvanáctiválec. Tyrrell to po Stewartových testech odmítl, protože zatímco Cosworth byl aktuálně nejúspěšnějším motorem, Matra stále nebyla vyladěna. Proto se rozhodl přejít na nový britský March a mezitím tajně vyvíjet vlastní šasi, se kterým Stewart v dalších čtyřech sezonách získal dva tituly. Matra tedy v letech 1970 až 1972 závodila ve vlastní režii s monopostem MS120 a vlastním dvanáctiválcovým motorem. Jezdci Beltoise, Pescarolo a Chris Amon sice získali dohromady pět třetích míst a několik dalších bodovaných výsledků, Amon dokonce ve Velké ceně Francie roku 1972 zajel pole position i nejrychlejší kolo, ale po defektu skončil třetí, mimochodem vyhrál tehdy Stewart s tyrrellem. Matře se ovšem dařilo ve sportovních vozech, kde v letech 1972 až 1974 získala tři vítězství ve 24 hodinách Le Mans. Na všech se podílel Pescarolo, jednou s ním vyhrál Graham Hill, který tak po triumfech ve Velké ceně Monaka a 500 mílích Indianapolis dovršil Trojkorunu, dvakrát pak vyhrál pozdější sportovní šéf Renaultu a majitel vlastního týmu F1 Gérard Larrousse. Matra se ještě vrátila v letech 1976 až 1978 a 1981 až 1982 do formule 1 jako dodavatel dvanáctiválcových motorů pro francouzský tým Ligier, zásluhou Jacquese Laffita získala tři vítězství a v roce 1981 Francouz až do posledního závodu bojoval o titul mistra světa.
Společnost Matra svého času zahrnovala mnoho divizí v nejrůznějších oblastech průmyslu, stále existuje, ale řada divizí byla prodána různým majitelům a následně přejmenována, dnes Matra pod svým názvem vyrábí například elektrická kola a skútry.