V tomto vydání našeho seriálu o vozech mistrů světa si přiblížíme monopost Maserati 250F z dílny Gioacchina Colomba, který se dočkal titulu až ve čtvrté sezoně.
Zdánlivě konvenční
Maserati 250F je nejúspěšnějším vozem formule 1 této značky. Konstruktér Gioacchino Colombo odcházel na začátku roku 1954 k Bugatti, monopost dokončili Vittorio Bellentani, Alberto Massimino a Valerio Colotti. Vůz poháněl řadový šestiválec o objemu 2496 cm3 odvozený od předchozího modelu A6GCM, vrtání se zvýšilo na 84 mm a zdvih na 75 mm. Blok motoru byl stejně jako hlava odlit z hliníkové slitiny. Písty z lehkého kovu měly tři těsnicí kroužky, jeden stěrací nad pístním čepem a jeden pod ním. Nitridovaná kliková hřídel byla podobně jako chromniklová ojnice uložena na sedmi kluzných třívrstvých ložiskách Vandervell. Ventliový rozvod DOHC sestával ze dvou vačkových hřídelí, každá byla uložena na čtyřech klužných ložiskách. Každý válec měl sací a výfukový ventil zavíráný sadou tří vinutých válcových pružin.
Mazací systém se suchou klikovou skříní se skládal ze tří olejových čerpadel, tlakového a dvou na odsávání oleje z vany do nádrže na zádi. O přípravu palivové směsi, kterou tvořilo 50 % alkoholu, 35 % benzinu, 10 % acetonu a 5 % benzolu, se starala trojice dvojitých karburátorů Weber. Do palivové nádrže se vešlo 258 litrů, spotřeba činila okolo 50 litrů na 100 km. Výfuk byl veden ze tří válců do jednoho svodu a ústil do společné roury. Motor používal dvojité zapalování Magneti- Marelli, každý magnet ovládal jednu ze dvou svíček ve válci. Výkon motoru činil 190 kW (260 k) při 7200 otáčkách za min, později 206 kW (280 k) při 7600 otáčkách za minutu. Vůz dosahoval rychlosti až 280 km/h. Motor byl posazen šikmo k ose vozu, hnací hřídel vedla nalevo od sedadla.
Spojka byla suchá třílamelová, převodovka čtyřstupňová, později přibyl pátý stupeň. Točivý moment byl přenášen kuželovým převodem.
Podvozek tvořil lehký rám z ocelových trubek. Vůz byl dlouhý 3900 mm, rozvor činil 2280 mm, rozchod vpředu i vzadu 1350 mm, hmotnost dosahovala 650 kg. Vepředu byly lichoběžníkové závěsy s kovanými rameny odpružené vinutými pružinami s tlumiči Houdaille doplněnými torzním stabilizátorem. Zadní náprava de Dion byla vedená na každé straně dvěma podélnými rovnoběžnými táhly a odpružená svazkem listových pružin fungujícím také jako stabilizátor. Pneumatiky dodávalo Pirelli. Brzdové bubny z hliníkové slitiny obsahovaly dvě náběžné čelisti.
Dvanáctiválec nevyšel
Na rok 1956 přišel Giulio Alfieri s inovací. Zatímco motor zůstal prakticky ve stejné podobě, nový podvozek byl lehčí, vůz nižší, například sedadlo o 20 cm, byla prodloužena příď a vznikl prostor pro větší chladič vody a oleje. Na pravé straně vozu přibyl nasávací otvor pro přívod vzduchu ke karburátorům. Upravený vůz nesl označení 250F/M. Maserati zkoušelo vyvinout i desmodromický rozvod ventilů, ale nepodařilo se dosáhnout kýžené spolehlivosti.
Roku 1957 připravilo Maserati vidlicový dvanáctiválec s bloky v úhlu 60 stupňů, vrtáním 68,7 mm a zdvihem 56 mm. Měl dosahovat výkonu 230 kW (315 k) při 10000 otáčkách za minutu. Sací kanály a dvojité karburátory Weber se netradičně nacházely v prodloužených osách válců mezi vačkovými hřídelemi sacích a výfukových ventilů. Místo zapalovacího magnetu bylo využito 24 cívek. Problémem byla nutnost vysokých otáček pro dosažení požadovaných hodnot točivého momentu, což nevyřešila ani pětistupňová převodovka. Motor byl poruchový, pro zajištění titulu se Juan Manuel Fangio musel vrátit k původnímu šestiválci.
Fangiův poslední titul
Stejně jako Lancia D50, také Maserati 250F existovalo po vzoru Mercedesu W196 i v kapotovaném provedení. Jean Behra s ním roku 1955 startoval ve Velké ceně Itálie a dojel na čtvrtém místě. Právě Mercedes zřejmě připravil Maserati o další možné úspěchy. Než stutgartská automobilka v roce 1954 dokončila své vozy, Fangio s Maserati 250F při prvních dvou závodech tohoto vozu dvakrát vyhrál. Pak italské vozy za volantem mercedesu porážel. Roku 1957 se Argentinec vrátil k Maserati a s ním si vyjel poslední korunu šampióna. Během svého čtyřletého továrního působení si vozy 250F připsaly osm výher, o šest z nich se postaral Fangio, o dvě Stirling Moss, který zajistil vítězný debut verze 250F/M. Na stupně vítězů se prosadili i Onofre Marimón, Luigi Musso, Behra, Cesare Perdisa, Carlos Menditéguy, Harry Schell. Mike Hawthorn a Masten Gregory.
Tovární tým opustil F1 z finančních důvodů po sezoně 1957, kdy přišel díky požáru o čtyři sportovní vozy, pátý byl zničen při havárii. Vozy F1 prodal soukromým stájím. V jednom z nich debutovala ve Velké ceně Belgie roku 1958 první žena v F1 Maria Teresa de Filippis. Čtvrtým místem ve Francii se se svou úspěšnou závodní kariérou rozloučil Fangio. Monoposty 250F se na startu objevovaly do roku 1960.