Zrození legendy jménem Cosworth
Po zavedení třílitrových motorů musel tým Lotus dočasně vyklidit pozice vozům Brabham. S tím se Colin Chapman nehodlal spokojit. Zahájil proto práce na vývoji vozu, který měl navázat na úspěchy modelů 25 a 33, se kterými Jim Clark získal tituly mistra světa v letech 1963 a 1965. Po neúspěšné sezoně 1966, kdy Lotus používal dosluhující vůz 33 a nový model 43 s motory Climax, BRM V8 a BRM H16, Chapman sháněl novou pohonnou jednotku. Oslovil své přátele Keitha Duckwortha, Mika Costina a Billa Browna ze společnosti Cosworth, kteří v té době upravovali motory Ford pro nižší formule, jestli by dokázali vyvinout motor i pro velké ceny. Duckworth odhadl náklady na vývoj, stavbu a údržbu pěti motorů ročně na 100 000 liber. Chapman měl tehdy díky výhře Jima Clarka za volantem vozu Lotus-Ford v 500 mil Indianapolis v roce 1965 v Americe dobré jméno a podařilo se mu u vedení Fordu v Detroitu vyjednat pro tento projekt podporu. Zrodil se tak legendární motor Ford Cosworth DFV.
Motor vznikl na bázi jedenapůllitrového agregátu pro formuli 2. Přestože řada výrobců zvolila dvanáct válců, Cosworth se rozhodl pro osmiválec s úhlem bloků 90 stupňů. Zkratka DFV znamenala Double Four Valve, což značilo duální vačkovou hřídel a čtyři ventily na válec. Blok i hlavy válců byly z hliníku. Vrtání a zdvih činil 85,7 x 64,8 mm, objem 2998 cm3, motor dosahoval výkonu 309 kW (415 koní) při 9500 otáčkách za minutu. Kompresní poměr byl 11,5:1, rozvod DOHC, vstřikování paliva, které dodávalo Esso a od roku 1968 Shell, uchovávaného ve třech komorách zajišťoval systém Lucas. Motor vážil 168 kg.
Lotus 49 byl opět monokokový. Revoluční myšlenka na úzké propojení motoru a šasi byla z hlavy Chapmana, ale hlavním designérem vozu byl Maurice Phillippe. Monopost navrhl tak, aby bylo uložení motoru optimální. Počítalo se s neobyčejnou tuhostí motoru, který byl s monokokem propojen pomocí dvou šroubů vzdálených od sebe devět palců a jen několika jistících prvků. Šasi dokonce nebylo vybaveno zadním pomocným rámem, takže motor byl prakticky přímo propojen se systémem zavěšení.
Vůz byl evolucí modelu 43 a byl tvořen hliníkovým monokokem s předním pomocným rámem. Přední zavěšení částečně kryté ocelovým rámem tvořily zespoda vidlice, shora ramena, obě tyto části propojovaly tlumiče s vinutými pružinami. Zadní zavěšení tvořily zespoda obrácené vidlice, shora klouby, dále ramena se dvěma radiusy, vinuté pružiny, tlumiče a stabilizátory. Na všech čtyřech kolech byly brzdové kotouče Girling. Speciálně pro tlusté pneumatiky Firestone Lotus vyvinul odlehčené disky. Řízení bylo hřebenové, převodovka manuální pětistupňová ZF 5DS-12, která byla rovněž propojena přímo se systémem zavěšení. Vůz vážil bez jezdce a kapalin 530 kg, byl dlouhý 4026 mm, široký 1880 mm a vysoký 787 mm. Rozvor činil 2413 mm, rozchod kol vpředu 1524 mm a vzadu 1549 mm.
Rok na vyladění
Na přání Fordu byl pro sezonu 1967 do týmu angažován mistr světa z roku 1962 Graham Hill, který už u Lotusu závodil v letech 1958 a 1959. Chapman mu prý nikdy nemohl odpustit jeho přestup do BRM před sezonou 1960. Ovšem právě Angličan byl pověřen úvodními testy nového vozu. Hill si všiml, že při 6500 otáčkách za minutu dochází k prudké akceleraci. Podle Clarka bylo jednodušší dostat maximum z vozů 25 a 33 než z nového 49. Jeho postřeh prý nesouvisel s výkonem nového motoru, ale spíše s průběhem akcelerace. V porovnání s předchozími modely bylo potřeba k získání plného výkonu sešlápnout plynový pedál dříve a držet ho déle. Dokud nedošlo k úpravě plynového ústrojí, vůz se podle obou jezdců choval jako vypínač, který má jen dva režimy.
Lotus 49 s motorem Cosworth se nepodařilo dokončit před zahájením sezony 1967. Clark s Hillem proto v Jihoafrické republice startovali s vozy 43 s šestnáctiválcovými motory BRM a v Monaku, kde dojel Hill druhý, dokonce s modely 33 (Hill s osmiválcem BRM, Clark s motorem Climax). Slavná éra vozů Lotus-Ford Cosworth začala třetím závodem sezony v nizozemském Zandvoortu, kde shodou okolností naposledy startoval soukromý Lotus 25, který byl v majetku týmu Rega Parnella, řídil ho Chris Irwin a poháněl motor BRM. Hill do závodu vyrazil z pole position, ale zradil ho motor. Závod vyhrál Clark, který si připsal i nejrychlejší kolo. Nová pohonná jednotka tak zažila vítězný debut. Celkem si legenádrní motor Ford Cosworth DFV připsal 155 výher, naposledy triumfoval v Detroitu roku 1983 zásluhou Micheleho Alboreta za volantem vozu Tyrrell.
Přestože vůz se ve všech závodech sezony 1967, ve kterých startoval, kvalifikoval na pole position, třikrát byl nejrychlejší Hill, šestkrát Clark, v závodech ho často pronásledovaly technické problémy, ne vždy byl na vině motor. Například v Německu zajel Clark pole position s neuvěřitelným náskokem 9,4 sekundy na Denise Hulma, ale odstoupil v pátém kole s poruchou zavěšení. Hill v sezoně nedojel celkem sedmkrát, Clark třikrát. Potenciál Lotusu 49 s motorem Cosworth byl ovšem evidentní, protože vzávodech, kde Clarka nezradila technika, si připsal čtyři vítězství a jedno třetí místo a v šampionátu skončil třetí za jezdci Brabhamu. Hill, který měl v sezoně více technických problémů, byl sedmý. V Poháru konstruktérů obsadil Lotus třetí místo.
Po smrti Clarka šampiónem Hill
Roku 1968 už sice Lotus neměl na motory Cosworth exkluzivitu, která mu byla zaručena jen první sezonu, přesto byl hlavním favoritem. Na Nový rok vyhrál Clark před Hillem Velkou cenu Jihoafrické republiky. Pak Skot bohužel tragicky zahynul za volantem Lotusu 48 při závodě formule 2 v Hockenheimu. Ve druhém závodě sezony F1 ve Španělsku Hill hájil barvy týmu sám a vyhrál. Právě tam Chapman vnesl do formule 1 další revoluční novinku, tentokrát manažerskou. Jako první nasadil vůz v barvách sponzora. Jednalo se o červeno-bílo-zlatou kombinaci cigaretového výrobce Gold Leaf. Hill pokračoval na vítězné vlně i v Monaku, kde startoval s vylepšeným modelem 49B. Ten měl delší rozvor, novou převodovku Hewland a byl vybaven křídly. Poprvé jel za Lotus také Jackie Oliver, pozdější spoluzakladatel a dlouholetý majitel stáje Arrows. Chapman pak v průběhu sezony zkoušel různé varianty spojlerů, včetně velmi extrémní s vysokými zadními křídly přimontovanými k zavěšení a vyztuženými úzkými podpěrami.
Přestože se vůz ani tentokrát nevyhnul poruchám, Hill si v druhé polovině sezony vyjel ještě dvě druhá místa, jedno čtvrté a sezonu zakončil výhrou v Mexiku, kde na stupně vítězů díky třetímu místu vystoupal také Oliver. Hill se stal mistrem světa, Clark, který stihl jen úvodní závod sezony, byl klasifikován na jedenáctém místě, Oliver na patnáctém. Lotus vyhrál i Pohár konstruktérů. Při Velké ceně USA za jeho volantem debutoval Mario Andretti, hned zajel pole position, ale odstoupil s poruchou spojky. Rok 1968 byl mimořádně úspěšný také pro Cosworth, který ve vozech Lotus, McLaren a Matra vyhrál všechny závody kromě Francie, kde triumfoval Jacky Ickx na voze Ferrari.
Podíl i na Rindtově titulu
Obhajoba v roce 1969 už tak úspěšná nebyla. Novým Hillovým týmovým kolegou se stal Rakušan Jochen Rindt. Sice zajel pětkrát pole position, ale také šestkrát odstoupil. V závěru sezony vyhrál v USA, kromě toho měl na svém kontě ještě druhé, třetí a čtvrté místo. Hill popáté triumfoval v Monaku, jinak byl na stupních vítězů už jen na úvod sezony v Jihoafrické republice. Ve Španělsku měli Hill i Rindt na nebezpečném okruhu Montjuich po ztrátě vysokých přítlačných křídel vážné havárie. Právě po této zkušenosti byla podobná křídla zakázána a Chapman musel začít přidělávat spojlery ke karoserii. V šampionátu byl Rindt čtvrtý a Hill až sedmý, Richard Attwood, který dojel čtvrtý v Monaku, kde zaskakoval za zraněného Rindta, byl celkově třináctý.
Pro sezonu 1970 už Chapman chystal převratný Lotus 72, který si představíme v jednom z dalších dílů našeho seriálu. Sezonu ale Lotus zahájil s modifikovaným modelem 49C. Graham Hill odešel do soukromého týmu Roba Walkera, nahradil ho John Miles. Hned v Jihoafrické republice skončil pátý. Ve Velké ceně Španělska už Chapman nasadil model 72, ale Miles se nekvalifikoval a Rindt odstoupil pro technickou závadu, takže se oba dočasně vrátili k modelu 49. S ním Rindt vyhrál v Monaku. Po Velké ceně Belgie už ale Rindt i Miles závodili s modelem 72. S vozem 49 pak odjel tři závody nový jezdec týmu Emerson Fittipaldi a dojel čtvrtý v Německu, což bylo poslední bodované umístění tohoto úspěšného vozu. Vůbec naposledy se tento úspěšný monopost objevil v Rakousku, kde s ním Brazilec skončil patnáctý.
Stejně jako jiné lotusy, také monopost 49 využívaly i některé soukromé týmy. Nejúspěšnější byla stáj Roba Walkera. Roku 1968 Jo Siffert v jejích barvách za volantem Lotusu 49B vyhrál Velkou cenu Velké Británie v Brands Hatch, jednalo se o poslední vítězství tohoto ryze soukromého týmu v F1. Siffert bodoval ještě dvakrát a v šampionátu skončil sedmý. Tentýž jezdec sbíral ve stejném týmu úspěchy i o rok později, kdy sice nevyhrál, ale dvakrát se dostal na pódium a celkově byl devátý. A jak již bylo uvedeno výše, roku 1970 pro Roba Walkera závodil Hill. Dvojnásobný šampión čtyřikrát bodoval a v šampionátu skončil třináctý. Vůbec poslední starty vozu 49C pak absolvovali Wilson Fittipaldi a Tony Trimmer v nemistrovských závodech v roce 1971.
Modelová řada Lotus 49 má na svém kontě 41 startů ve velkých cenách F1, v nichž si jeho jezdci připsali dvanáct výher, dalších jedenáct pódiových umístění, devatenáct pole position a dvanáct nejrychlejších kol.
Legenda žije dál
Z dvanácti vyrobených šasi se jich dochovalo sedm. Šasi označované R3, které jako jediné nebylo nikdy přestavěno na evoluci B, je v Národním motoristickém muzeu v Hampshire. Zajímavý je příběh šasi R2, které jeho americký majitel v roce 2009 nechal ve společnosti Classic Team Lotus Chapmanova syna Cliva přestavět ze specifikace 49B zpět na původní 49. Do vozu se tak vrátila i převodovka ZF místo Hewland používané ve specifikaci B. Šasi R4, se kterým Clark naposledy zvítězil, poté bylo prodáno Robu Walkerovi a jezdil s ním Siffert, zase bylo zakoupeno poškozené. Majitel ho nechal v roce 1998 zrepasovat, o rok později při festivalu v Goodwoodu bylo poškozeno znovu, když měl bývalý jezdec F1 Oliver, který ho řídil, kolizi s Jackem Brabhamem. Vůz byl znovu opraven a roku 2007 se při příležitosti oslav čtyřiceti let Cosworthu v F1 do Goodwoodu vrátil. Vozy Lotus 49 se při vzpomínkových jízdách na tratích či festivalech příležitostně objevují dodnes.