Technika: Ferrari 500 - první maranellský vůz ověnčený tituly

V dalším dílu našeho nového seriálu o významných vozech historie formule 1 si představíme Ferrari 500, se kterým Alberto Ascari ovládl sezony 1952 a 1953.
Technika: Ferrari 500 - první maranellský vůz ověnčený tituly

Změny v předpisech

Formule 1 prožívala po odchodu Alfy Romeo na konci roku 1951 mezidobí. Nové předpisy měly vstoupit v platnost až od roku 1954 a kvalitních monopostů splňujících stávající předpisy byl nedostatek. Existovala ještě formule 2, která měla původně sloužit jako levnější alternativa závodění. Právě odolnější a úspornější vozy vybavené atmosférickými dvoulitry či půllitrovými motory s kompresorem dostaly možnost účastnit se velkých cen F1.

Formule 2 ještě před svým povýšením na formuli 1 výborně seděla Ferrari. Maranellská automobilka se navíc jako první z výrobců naučila přenášet závodní technologie i do svých sériových vozů a zůstala u této praxe dodnes. Její úspěšné modely s vidlicovými dvanáctiválci ještě navrhoval bývalý konstruktér Alfy Romeo Giocchino Colombo, ale vozy pro formuli 1 už připravoval nový technický ředitel Aurelio Lampredi. José Froilán González s vozem 375 uštědřil alfám roku 1951 v Silverstone první porážku. Před sezonou 1952 přišlo na scénu nové šasi 500 s hliníkovou karosérií poháněné řadovým čtyřválcem, který Lampredi dokázal vyvinout za pouhých sto dní.

Technické vlastnosti

Na šasi z trubkovitého rámu byl motor připevněn ve čtyřech bodech. Díky nízké hmotnosti byly podvozek i motor dobře vyvážené, vůz byl navíc spolehlivý a dobře ovladatelný. K tomu přispívala i čtyřstupňová převodovka. Převodová skříň se nacházela u zadní nápravy v bloku s diferenciálem, byla dělená vertikálně se dvěma hřídelemi vedle sebe a k motoru byla připojena krátkou hnací hřídelí vedenou pod sedadlem. Co se týče pérování, zadní náprava de Dion byla odpružena příčným svazkem listových pružin, který též zastával úlohu stabilizátoru. K tlumení pérování sloužily kapalinové tlumiče Houdaille. Vepředu byl vůz vybaven nezávislým lichoběžníkovým závěšením s příčným svazkem listových pružin. Účinné brzdové bubny měly průměr 350 mm, tedy pro šestnáctipalcové ráfky maximální možný. Rozvor činil 2160 mm, rozchod kol vpředu 1270 mm a vzadu 1250 mm. Pneumatiky dodávala stejně jako dnes společnost Pirelli.

Řadový čtyřválec o objemu 1980 ccm dosahoval výkonu 132 kW (180 k) při 7000 otáčkách za minutu a po úpravě v roce 1953 147 kW (200 k) při 7500 otáčkách za minutu. Dokázal vyvinout rychlost 235 km/h, což bylo méně než v éře vozů s kompresorem. Motor byl odlitý z hliníkové slitiny v jednom celku s hlavou. Kliková hřídel byla uložena v pěti kluzných ložiskách Vandervell. Ventilový rozvod DOHC se dvěma vačkovými hřídeli byl hnán řadou ozubených kol od konce klikové hřídele. Každý válec byl vybaven dvěma svíčkami a vlastním sacím hrdlem s karburátorem Weber. Každé hlava byla vybavena dvěma ventily, které svíraly úhel 58 stupňů. Vrtání a zdvih činily 90 mm, respektive 78 mm. Do společné výfukové roury vedla dvojice vývodů z lichých a sudých válců. Spotřeba paliva, které tvořila směs benzinu a alkoholu v poměru 4:1, se pohybovala mezi 22 a 24 litry na sto kilometrů, vzadu uložená hliníková nádrž měla objem 150 litrů, což stačilo bez zastávky v boxech na závod dlouhý 500 kilometrů.

Úspěchy na trati 

Poprvé byl monopost Tipo 500 nasazen v nemistrovském závodě v Modeně roku 1951 a Alberto Ascari s ním o celé kolo porazil Josého Froilána Gonzáleze za volantem Ferrari 166 s vidlicovým dvanáctiválcem. Roku 1952 zvítězil vůz Ferrari 500 ve všech závodech F1 mimo 500 mil Indianapolis. Na úvod sezony ve Švýcarsku zvítězil Piero Taruffi, pak přišlo šest výher v řadě Alberta Ascariho. Na stupních vítězů se objevili i Giuseppe Farina a Luigi Villoresi. Dominance pokračovala i v roce 1953. Ascari triumfoval pětkrát, po jedné výhře si připsali veterán Farina a vycházející hvězda Mike Hawthorn. Dvě pódia získal Villoresi. Ve dvou sezonách, kdy se velké ceny jezdily podle předpisů formule 2, získal oba tituly Alberto Ascari. Nepočítáme-li 500 mil Indianapolis a nemistrovské závody, vozy Ferrari 500 vyhrály všechny velké ceny až na tu poslední v Monze, kde triumfoval Juan Manuel Fangio s maserati. Monoposty Tipo 500 se na trati příležitostně objevovaly až do roku 1957. V souvislosti s novými předpisy byly vybaveny motory o objemu 2,5 litru, ale hlavní tovární jezdci už v té době závodili s modernějšími vozy.

Další článek: Ricciardo: Tlak na sebe vyvíjím neustále, takže nic nového

10:10 | Formule E chystá první noční závod... pojede se jak jinak než v Saúdské Arábii. Pojede se na konci února, místní slibují energeticky méně náročné LED osvětlení. Elektrická energie bude z obnovitelných zdrojů.
19. listopadu | Alfa Romeo nasadí do testů po sezóně Illota. Ferrari Fuoca a Shwartzmana.
18. listopadu | Roman Staněk je aktivní na Instagramu (odkaz) a nově také na Youtube: odkaz

GP Bahrajnu 2020

Pátek 27. listopadu 2020
1. trénink 12.00–13.30
2. trénink 16.00–17.30
Sobota 28. listopadu 2020
3. trénink 12.00–13.00
Kvalifikace 15.00–16.00
Neděle 29. listopadu 2020
Závod 15.10