Technika: Ferrari 500 - první maranellský vůz ověnčený tituly

V dalším dílu našeho nového seriálu o významných vozech historie formule 1 si představíme Ferrari 500, se kterým Alberto Ascari ovládl sezony 1952 a 1953.
Technika: Ferrari 500 - první maranellský vůz ověnčený tituly

Změny v předpisech

Formule 1 prožívala po odchodu Alfy Romeo na konci roku 1951 mezidobí. Nové předpisy měly vstoupit v platnost až od roku 1954 a kvalitních monopostů splňujících stávající předpisy byl nedostatek. Existovala ještě formule 2, která měla původně sloužit jako levnější alternativa závodění. Právě odolnější a úspornější vozy vybavené atmosférickými dvoulitry či půllitrovými motory s kompresorem dostaly možnost účastnit se velkých cen F1.

Formule 2 ještě před svým povýšením na formuli 1 výborně seděla Ferrari. Maranellská automobilka se navíc jako první z výrobců naučila přenášet závodní technologie i do svých sériových vozů a zůstala u této praxe dodnes. Její úspěšné modely s vidlicovými dvanáctiválci ještě navrhoval bývalý konstruktér Alfy Romeo Giocchino Colombo, ale vozy pro formuli 1 už připravoval nový technický ředitel Aurelio Lampredi. José Froilán González s vozem 375 uštědřil alfám roku 1951 v Silverstone první porážku. Před sezonou 1952 přišlo na scénu nové šasi 500 s hliníkovou karosérií poháněné řadovým čtyřválcem, který Lampredi dokázal vyvinout za pouhých sto dní.

Technické vlastnosti

Na šasi z trubkovitého rámu byl motor připevněn ve čtyřech bodech. Díky nízké hmotnosti byly podvozek i motor dobře vyvážené, vůz byl navíc spolehlivý a dobře ovladatelný. K tomu přispívala i čtyřstupňová převodovka. Převodová skříň se nacházela u zadní nápravy v bloku s diferenciálem, byla dělená vertikálně se dvěma hřídelemi vedle sebe a k motoru byla připojena krátkou hnací hřídelí vedenou pod sedadlem. Co se týče pérování, zadní náprava de Dion byla odpružena příčným svazkem listových pružin, který též zastával úlohu stabilizátoru. K tlumení pérování sloužily kapalinové tlumiče Houdaille. Vepředu byl vůz vybaven nezávislým lichoběžníkovým závěšením s příčným svazkem listových pružin. Účinné brzdové bubny měly průměr 350 mm, tedy pro šestnáctipalcové ráfky maximální možný. Rozvor činil 2160 mm, rozchod kol vpředu 1270 mm a vzadu 1250 mm. Pneumatiky dodávala stejně jako dnes společnost Pirelli.

Řadový čtyřválec o objemu 1980 ccm dosahoval výkonu 132 kW (180 k) při 7000 otáčkách za minutu a po úpravě v roce 1953 147 kW (200 k) při 7500 otáčkách za minutu. Dokázal vyvinout rychlost 235 km/h, což bylo méně než v éře vozů s kompresorem. Motor byl odlitý z hliníkové slitiny v jednom celku s hlavou. Kliková hřídel byla uložena v pěti kluzných ložiskách Vandervell. Ventilový rozvod DOHC se dvěma vačkovými hřídeli byl hnán řadou ozubených kol od konce klikové hřídele. Každý válec byl vybaven dvěma svíčkami a vlastním sacím hrdlem s karburátorem Weber. Každé hlava byla vybavena dvěma ventily, které svíraly úhel 58 stupňů. Vrtání a zdvih činily 90 mm, respektive 78 mm. Do společné výfukové roury vedla dvojice vývodů z lichých a sudých válců. Spotřeba paliva, které tvořila směs benzinu a alkoholu v poměru 4:1, se pohybovala mezi 22 a 24 litry na sto kilometrů, vzadu uložená hliníková nádrž měla objem 150 litrů, což stačilo bez zastávky v boxech na závod dlouhý 500 kilometrů.

Úspěchy na trati 

Poprvé byl monopost Tipo 500 nasazen v nemistrovském závodě v Modeně roku 1951 a Alberto Ascari s ním o celé kolo porazil Josého Froilána Gonzáleze za volantem Ferrari 166 s vidlicovým dvanáctiválcem. Roku 1952 zvítězil vůz Ferrari 500 ve všech závodech F1 mimo 500 mil Indianapolis. Na úvod sezony ve Švýcarsku zvítězil Piero Taruffi, pak přišlo šest výher v řadě Alberta Ascariho. Na stupních vítězů se objevili i Giuseppe Farina a Luigi Villoresi. Dominance pokračovala i v roce 1953. Ascari triumfoval pětkrát, po jedné výhře si připsali veterán Farina a vycházející hvězda Mike Hawthorn. Dvě pódia získal Villoresi. Ve dvou sezonách, kdy se velké ceny jezdily podle předpisů formule 2, získal oba tituly Alberto Ascari. Nepočítáme-li 500 mil Indianapolis a nemistrovské závody, vozy Ferrari 500 vyhrály všechny velké ceny až na tu poslední v Monze, kde triumfoval Juan Manuel Fangio s maserati. Monoposty Tipo 500 se na trati příležitostně objevovaly až do roku 1957. V souvislosti s novými předpisy byly vybaveny motory o objemu 2,5 litru, ale hlavní tovární jezdci už v té době závodili s modernějšími vozy.

Další článek: Ricciardo: Tlak na sebe vyvíjím neustále, takže nic nového

15. května | Romain Grosjean získal v IndyCar své první pole position.
11. května | Podle posledních spekulací bude GP Turecka zrušena bez náhrady. Počet závodů by klesl z 23 na 22.
11. května | Júki Cunoda dnes slaví 21. narozeniny.
11. května | Za účasti tří týmů pokračují testy 18palcových pneumatik. Tentokrát v Barceloně. Red Bull nasadí Albona, Alfa Romeo Kubicu a Alpine by mělo nasadit Kvjata (od letošního roku rezervní jezdec týmu).

GP Monaka 2021

Čtvrtek 20. května 2021
1. trénink 11.30–12.30
2. trénink 15.00–16.00
Sobota 22. května 2021
3. trénink 12.00–13.00
Kvalifikace 15.00–16.00
Neděle 23. května 2021
Závod 15.00