Technika: Ferrari 246 F1 - mistrovský vůz ve stínu tragédií

V rámci našeho seriálu si připomeneme Ferrari 246 F1 ověnčené radostí z Hawthornova titulu i tragédiemi - smrtelně s ním havarovali Musso a Collins, motor začal vyvíjet vážně nemocný Dino Ferrari krátce před smrtí.
Technika: Ferrari 246 F1 - mistrovský vůz ve stínu tragédií

Dinův odkaz

Zatímco předchozí Ferrariho mistrovský vůz D50 převzalo Maranello od Lancie, model 246 už byl znovu z vlastních dílen. Na vývoji se opět podílel tvůrce vozu D50 Vittorio Jano. Ten dokončil i vývoj vidlicového 1,5litrového šestiválce 156 zahájený Enzovým synem Dinem, nadaným technikem, který bohužel zemřel ve čtyřiadvaceti letech na svalovou distrofii. Motor, který byl považován za jeho odkaz, byl poprvé nasazen v sezoně 1958. Jednalo se o vidlicový šestiválec složený ze dvou bloků po třech válcích v úhlu 65 stupňů. Tuto dosud neobvyklou koncepci označovanou "Dino" Ferrari později uplatnil i v dalších vozech různých kategorií. Na každý válec připadaly dva ventily. Klikové čepy byly rozděleny pro jednotlivé válce, krátká kliková hřídel byla málo náchylná k torzním kmitům. Malý a lehký byl i celý vodou chlazený motor. Při objemu 1,5 litru vážil 122 kg bez kapalin a při objemu 2,4 litru používaného ve vozech F1 130 kg. Palivem byl místo alkoholu letecký benzín s oktanovým číslem 130. Rozvod byl DOHC se čtyřmi vačkovými hřídelemi. Na dvou z nich byly umístěny rozdělovače, později nahrazené magnety. Zapalování bylo dvojité se šesti cívkami, motor byl vybaven třemi dvojitými karburátory Weber. Na bázi původního 1,5litrového Tipo 146 pro formuli 2 se postupně vyvinul přechodný motor o objemu 1860 cm3 a následně Tipo 246 pro formuli 1 o objemu 2417 cm3, který měl vrtání 85 mm a zdvih 71 mm. Výkon se pohyboval mezi 209 a 214 kW (285 - 290 k) při 8300 otáčkách za minutu.

Šasi ze dvou eliptických trubkových rámů bylo 4030 mm dlouhé, 1500 mm široké a 980 mm vysoké, rozvor činil 2160 mm a rozchod kol vpředu i vzadu 1240 mm. Přední zavěšení bylo lichoběžníkové s vinutými pružinami, vzadu náprava de Dion se svazkem listových pružin. Vůz byl vybaven lamelovou spojkou, blok čtyřstupňové převodovky se zpátečkou se nacházel u zadní nápravy, brzdy byly bubnové. Pneumatiky dodával Englebert. Lehký byl nejen motor, ale i celý vůz s hliníkovou karoserií, vážil jen 540 kg.

Úspěch spojený s tragédií

Angličan Mike Hawthorn během sezony nedokončil pouze dva závody a díky jedné výhře pěti druhým místům, jednomu třetímu a jednomu pátému získal titul mistra světa o bod před krajanem Stirlingem Mossem. Jednalo se o poslední vůz s motorem vpředu, který získal světový titul. Neztratili se ani další tovární jezdci. Peter Collins skončil s jedním vítězstvím a jedním třetím místem celkově pátý, Luigi Musso se dvěma druhými místy osmý, Phil Hill se dvěma třetími desátý a jednou třetí byl i celkově dvanáctý Wolfgang von Trips. Roku 1958 byl poprvé vypsaný Pohár konstruktérů, v něm ovšem zejména díky čtyřem výhrám Mosse a třem Tonyho Brookse triumfoval britský Vanwall. Na jedné straně sice panovala radost z Hawthornova titulu, na druhé vládl smutek z tragédií, které tým potkaly. Commendatore ztratil hned dva jezdce. Při červencové Velké ceně Francie se zabil Musso a o měsíc později v Německu Collins. Sám Hawthorn po sezoně ukončil kariéru a brzy poté zemřel při dopravní nehodě.

Nástup motorů vzadu

Roku 1959 dostal vůz kotoučové brzdy a pneumatiky Dunlop. Technický tým byl rozšířen o Carla Chitiho, který měl zkušenosti z Alfy Romeo. Ferrari po ukončení činnosti Vanwallu získal Brookse. Ten sice dokázal dvakrát vyhrát a na pódiu stál celkem čtyřikrát, ale celkově skončil druhý o čtyři body za mistrem světa Jackem Brabhamem. Celkově čtvrtý Hill byl na pódiu třikrát, sedmý Dan Gurney dvakrát, bodovali i Jean Behra, Cliff Allison a Olivier Gendebien, von Trips startoal jen dvakrát a body mu unikly. V Poháru konstruktérů Maranello obhájilo druhé místo, ale bylo jasné, že budoucnost patří vozům s motorem vzadu. Přesto nasadil Ferrari monoposty 246 ještě roku 1960. Dominovaly ale jen doma v Monze, kde se jelo na trati kombinované s oválem. Šampionát už byl rozhodnutý a závod tehdy z bezpečnostních důvodů bojkotovaly týmy Lotus, BRM a Cooper. Ferrari tak s jezdci Hillem, Richiem Gintherem, Willym Mairessem a von Tripsem obsadili první, druhé, třetí a páté místo. Jednalo se o poslední výhru vozu s motorem vpředu v závodě formule 1. Hillovi výhra pomohla k celkovému pátému místu před Gendebienem a von Tripsem, Ginther byl devátý, Allison s jedním druhým místem desátý a Mairesse šestnáctý. Na začátku sezony se desátým místem ve Velké ceně Argentiny za volantem vozu 246 s F1 rozloučila také hvězda první poloviny padesátých let José Froilán González. Ferrari už v té době chystalo vůz 156 s motorem vzadu a žraločí přídí, se kterým se znovu vrátilo na vrchol.

Další článek: Lotus bude auto vyvíjet déle než v předchozích letech

14:33 | Zak Brown má důvod k oslavě. Jeho United Autosports vyhrál 24h Le Mans v kategorii LMP2.
10:43 | 45. narozeniny dnes slaví bývalý jezdec Williamsu či McLarenu a dvojnásobný vítěz Indy 500 Juan Pablo Montoya... toho času v Le Mans.
19. září | FIA chce udělat "co bude v jejích silách", aby termín Le Mans v příštím roce nekolidoval se závodem F1.
16. září | V Turecku prodali během šesti hodin 40 tisíc lístků ze 100 tisíc plánovaných. Není divu, lístek stojí 30 tureckých lir (cca 90 Kč).

GP Ruska 2020

Pátek 25. září 2020
1. trénink 10.00–11.30
2. trénink 14.00–15.30
Sobota 26. září 2020
3. trénink 11.00–12.00
Kvalifikace 14.00–15.00
Neděle 27. září 2020
Závod 13.10