V rámci našeho seriálu si připomeneme Ferrari 246 F1 ověnčené radostí z Hawthornova titulu i tragédiemi - smrtelně s ním havarovali Musso a Collins, motor začal vyvíjet vážně nemocný Dino Ferrari krátce před smrtí.
Dinův odkaz
Zatímco předchozí Ferrariho mistrovský vůz D50 převzalo Maranello od Lancie, model 246 už byl znovu z vlastních dílen. Na vývoji se opět podílel tvůrce vozu D50 Vittorio Jano. Ten dokončil i vývoj vidlicového 1,5litrového šestiválce 156 zahájený Enzovým synem Dinem, nadaným technikem, který bohužel zemřel ve čtyřiadvaceti letech na svalovou distrofii. Motor, který byl považován za jeho odkaz, byl poprvé nasazen v sezoně 1958. Jednalo se o vidlicový šestiválec složený ze dvou bloků po třech válcích v úhlu 65 stupňů. Tuto dosud neobvyklou koncepci označovanou "Dino" Ferrari později uplatnil i v dalších vozech různých kategorií. Na každý válec připadaly dva ventily. Klikové čepy byly rozděleny pro jednotlivé válce, krátká kliková hřídel byla málo náchylná k torzním kmitům. Malý a lehký byl i celý vodou chlazený motor. Při objemu 1,5 litru vážil 122 kg bez kapalin a při objemu 2,4 litru používaného ve vozech F1 130 kg. Palivem byl místo alkoholu letecký benzín s oktanovým číslem 130. Rozvod byl DOHC se čtyřmi vačkovými hřídelemi. Na dvou z nich byly umístěny rozdělovače, později nahrazené magnety. Zapalování bylo dvojité se šesti cívkami, motor byl vybaven třemi dvojitými karburátory Weber. Na bázi původního 1,5litrového Tipo 146 pro formuli 2 se postupně vyvinul přechodný motor o objemu 1860 cm3 a následně Tipo 246 pro formuli 1 o objemu 2417 cm3, který měl vrtání 85 mm a zdvih 71 mm. Výkon se pohyboval mezi 209 a 214 kW (285 - 290 k) při 8300 otáčkách za minutu.
Šasi ze dvou eliptických trubkových rámů bylo 4030 mm dlouhé, 1500 mm široké a 980 mm vysoké, rozvor činil 2160 mm a rozchod kol vpředu i vzadu 1240 mm. Přední zavěšení bylo lichoběžníkové s vinutými pružinami, vzadu náprava de Dion se svazkem listových pružin. Vůz byl vybaven lamelovou spojkou, blok čtyřstupňové převodovky se zpátečkou se nacházel u zadní nápravy, brzdy byly bubnové. Pneumatiky dodával Englebert. Lehký byl nejen motor, ale i celý vůz s hliníkovou karoserií, vážil jen 540 kg.
Úspěch spojený s tragédií
Angličan Mike Hawthorn během sezony nedokončil pouze dva závody a díky jedné výhře pěti druhým místům, jednomu třetímu a jednomu pátému získal titul mistra světa o bod před krajanem Stirlingem Mossem. Jednalo se o poslední vůz s motorem vpředu, který získal světový titul. Neztratili se ani další tovární jezdci. Peter Collins skončil s jedním vítězstvím a jedním třetím místem celkově pátý, Luigi Musso se dvěma druhými místy osmý, Phil Hill se dvěma třetími desátý a jednou třetí byl i celkově dvanáctý Wolfgang von Trips. Roku 1958 byl poprvé vypsaný Pohár konstruktérů, v něm ovšem zejména díky čtyřem výhrám Mosse a třem Tonyho Brookse triumfoval britský Vanwall. Na jedné straně sice panovala radost z Hawthornova titulu, na druhé vládl smutek z tragédií, které tým potkaly. Commendatore ztratil hned dva jezdce. Při červencové Velké ceně Francie se zabil Musso a o měsíc později v Německu Collins. Sám Hawthorn po sezoně ukončil kariéru a brzy poté zemřel při dopravní nehodě.
Nástup motorů vzadu
Roku 1959 dostal vůz kotoučové brzdy a pneumatiky Dunlop. Technický tým byl rozšířen o Carla Chitiho, který měl zkušenosti z Alfy Romeo. Ferrari po ukončení činnosti Vanwallu získal Brookse. Ten sice dokázal dvakrát vyhrát a na pódiu stál celkem čtyřikrát, ale celkově skončil druhý o čtyři body za mistrem světa Jackem Brabhamem. Celkově čtvrtý Hill byl na pódiu třikrát, sedmý Dan Gurney dvakrát, bodovali i Jean Behra, Cliff Allison a Olivier Gendebien, von Trips startoal jen dvakrát a body mu unikly. V Poháru konstruktérů Maranello obhájilo druhé místo, ale bylo jasné, že budoucnost patří vozům s motorem vzadu. Přesto nasadil Ferrari monoposty 246 ještě roku 1960. Dominovaly ale jen doma v Monze, kde se jelo na trati kombinované s oválem. Šampionát už byl rozhodnutý a závod tehdy z bezpečnostních důvodů bojkotovaly týmy Lotus, BRM a Cooper. Ferrari tak s jezdci Hillem, Richiem Gintherem, Willym Mairessem a von Tripsem obsadili první, druhé, třetí a páté místo. Jednalo se o poslední výhru vozu s motorem vpředu v závodě formule 1. Hillovi výhra pomohla k celkovému pátému místu před Gendebienem a von Tripsem, Ginther byl devátý, Allison s jedním druhým místem desátý a Mairesse šestnáctý. Na začátku sezony se desátým místem ve Velké ceně Argentiny za volantem vozu 246 s F1 rozloučila také hvězda první poloviny padesátých let José Froilán González. Ferrari už v té době chystalo vůz 156 s motorem vzadu a žraločí přídí, se kterým se znovu vrátilo na vrchol.