Malý britský tým dokázal jako první uspět s koncepcí motoru vzadu a dvěma tituly mistra světa dal formuli 1 nový směr konstrukce monopostů. Vozu Cooper T51 se věnujeme v dalším dílu našeho seriálu.
Cooper svou koncepcí navázal na slavné meziválečné vozy Auto Union. Když se roku 1950 začal jezdit šampionát formule 1 týmy se držely koncepce motoru vpředu. Později nová pravidla přinesla zákaz obsahu alkoholu v palivu a zkrácení závodů z 500 km na 300. Umožnila tak start lehčích a jednodušších vozů. S tím měli zkušenosti právě Charles Cooper a jeho syn John, kteří mezi válkami nasazovali svá auta do závodů nižší objemové třídy. Po válce stavěli vozy, které dominovaly formuli 3 do 500 cm3. Formule 1 tak byla logickým krokem. Monoposty Cooper byly dostupné netovárním týmům. Dokonce i první výhru vozu formule 1 s motorem vzadu přinesl Stirling Moss ve Velké ceně Argentiny roku 1958 s vozem Cooper T43 týmu Roba Walkera.
Specifikace vozu
Monopost T51 byl poháněn řadovým čtyřválcovým motorem Coventry-Climax o objemu 2495 cm3, který při 6750 otáčkách za minutu dosahoval výkonu 176 kW (240 koní). Vrtání a zdvih činily 94 mm x 89,9 mm. Rozchod kol byl vpředu 1397 mm, vzadu 1346 mm, rozvor 2642 mm. Vůz byl vybaven vidlicovým zavěšením s tlumiči, vpředu vinutými pružinami, vzadu listovými pery, kola byla obuta do pneumatik Dunlop. Ocelové šasi mělo obloukový trubkový rám. Všechny trubky tvořící rám byly zakřivené, což mohlo dle zastánců konzervativnějších řešení narušit tuhost rámu. Nicméně designér Owen Maddock měl evidentně vše promyšlené. Díky umístění motoru vzadu nemusela být hnací hřídel vedena pod sedadlem jezdce, které tak mohlo být položeno níže. Navíc celá přední část nemusela ukrývat motor, proto mohla být menší a nižší. To vedlo ke zlepšení aerodynamických vlastností a snížení těžiště, což pomohlo při zatáčení. Nádrže umístěné z obou stran kokpitu zase slibovaly konzistentnější jízdu i při změnách množství paliva. Naopak za slabou stránku byla považována převodovka. Tovární vozy používaly značku Citroën, tato převodovka ale musela být upravena, aby zvládla ovládat výkonný motor Climax. Tým Roba Walkera si nechal převodovku vyrobit na míru od italského specialisty Valeria Colottiho, ale díky jeho nízkým výrobním standardům nebyla příliš spolehlivá. Celková hmotnost vozu činila 701 kg.
Okamžitý úspěch
Roku 1959 závodili v továrním týmu Jack Brabham, Bruce McLaren, a Masten Gregory, u Roba Walkera potom Stirling Moss a Maurice Trintignant. Již předsezonní nemistrovské závody přinesly úspěch. I šampionátu vozy od začátku dominovaly. Sezona začínala v Monaku. Moss zajel pole position a vedl, dokud ho nezradila převodovka. Z vítězství se radoval Brabham. Australan přidal ještě triumf v Aintree, na pódiu stanul ještě třikrát, což mu výrazně pomohlo k titulu mistra světa. První a třetí místo si připsal i celkově šestý McLaren, díky výhře v USA byl nejmladším vítězem závodu F1 až do Velké ceny Maďarska 2003, kdy ho překonal Fernando Alonso. Na stupně vítězů se dvakrát podíval i devátý Masten Gregory. Moss, který startoval dvakrát i s BRM, vyhrál se soukromým cooperem rovněž dvakrát, celkově obsadil třetí místo, Trintignant zaznamenal dvě pódiová umístění a skončil pátý. Není překvapením, že Cooper vyhrál i Pohár konstruktérů. Díky dostupnosti vozu se za jeho volantem až do roku 1963 objevily další tři desítky soukromých jezdců, nejčastěji v týmech Scuderia Centro Sud, British Racing Partnership a Yeoman Credit Racing, pro který Olivier Gendebien, známý hlavně jako úspěšný tovární jezdec Ferrari ve sportovních vozech, v roce 1960 vyjel dvakrát stupně vítězů. Soukromé coopery používaly i jiné motory a převodovky. Celkem dosáhl vůz T51 pěti výher, šesti pole position a šesti nejrychlejších kol. Dokonce ještě roku 1967 startoval při nemistrovské Velké ceně Rhodésie.
Obhajoba s vylepšeným vozem
Nástupcem úspěšného modelu byl monopost T53, který byl i vzadu vybaven vinutými pružinami. Karoserie byla položena ještě níže, což přineslo další zlepšení aerodynamiky. Na začátku sezony 1960 v Argentině Cooper ještě nasadil monopost T51 a McLaren s ním vyhrál, pro evropskou část už stáj připravila monoposty nové. Brabham si pěti výhrami v řadě zajistil obhajobu titulu mistra světa. McLaren navázal na argentinskou výhru pěti umístěními na stupních vítězů, což mu pomohlo k pozici vicemistra. Šasi T53 svěřil Cooper soukromým stájím až v následující sezoně, ale nikdo s ním nedosáhl výrazných úspěchů. Přestože tým ze Surbitonu v dalších letech zaznamenal ústup ze slávy, nastolil ve formuli 1 nový trend, postupně totiž na jeho koncepci motoru vzadu přešly všechny stáje, které se navíc mohly pyšnit daleko silnějším zázemím než stáj nadšenců z garáže, jak se jí díky jejímu původu přezdívalo. Ovšem Cooper si zajistil pevné místo v historii formule 1.