V dalším pokračování našeho seriálu o technice mistrů světa si připomeneme monopost BRM P57, který jako jediný přivedl tradiční anglický tým s vlastním vozem i motorem na samotný vrchol.
Tým British Racing Motors (BRM), jehož kořeny by se daly hledat už v předválečném týmu ERA, závodil v prvních letech formule 1 bez výraznějších úspěchů. Přestože debutoval již roku 1950 v Silverstone, první výhry se dočkal až roku 1959 zásluhou Švéda Joakima Bonniera. Zlom nastal, když se stal šéfem technického oddělení Tony Rudd. Peter Berthon se naopak přesunul k dlouhodobějším projektům a jedním z nich bylo právě šasi P57 s jedenapůllitrovým osmiválcovým motorem. Před sezonou 1962 dal majitel týmu Sir Alfred Owen svým zaměstnancům pomyslný nůž na krk. Řekl, že pokud stáj neuspěje ani v tomto roce, s formulí 1 se rozloučí.
Ultralehká karoserie
Šasi neslo interní označení P578 Mark III. Na pohled bylo širší než vozy Lotus či Lola. Karoserie posazená na trubkový rám byla oproti obvyklému sklo-laminátu vyrobena z ultralehkého a přitom pevného Elektronu. Chladič byl umístěn v alternativním úhlu, což umožnilo zmenšit nasávací otvor při zachování původní funkčnosti. Rozvor činil 2281 mm, rozchod kol vpředu 1333 mm a vzadu 1327 mm. Zavěšení vpředu i vzadu bylo dvojité vidlicové s vinutými pružinami a tlumiči Armstrong. V tom se Rudd inspiroval Colinem Chapmanem. Díky šířce karoserie byla část odpružení skryta. Vůz byl na všech čtyřech kolech vybaven brzdovými kotouči a pneumatikami Dunlop. Řízení fungovalo na bázi systému ozubených kol.
Tranzistorové zapalování
Osmiválcový motor se dvěma ventily na válec, rozvodem DOHC a úhlem bloků 90 stupňů byl původně myšlený jako jako zákaznický pro jiné týmy, nakonec ho stáj využila i ve vlastním šasi a udělala dobře. Díky spolupráci s výrobcem komponentů do automobilových a leteckých motorů Lucas, ve kterém byl zainteresován Owen i další spoluzakladatel Bernard Scott, používal tým jeho systém vstřikování s tranzistorovým zapalováním, které mohlo operovat i na více než jedenácti tisících otáčkách za minutu. Nejvyšší výkon výrobce uváděl 149 kW (200 koní) právě při 11000 otáčkách za minutu. Motor dosahoval nejvyššího točivého momentu 136 Nm při 9750 otáčkách za minutu. Vůz byl tak schopný jet až 280 km/h. Objem byl 1498 cm3. Vrtání a zdvih činily 68,5 x 50,8 mm. Motor byl také typický svým charakteristickým zvukem. Bloky i hlavy válců byly odlity z hliníkové slitiny, vzduchem chlazený agregát byl uložen podělné za jezdcem. Na začátku sezony dokonce vedla z oblasti kolem každého válce samostatná výfuková trubka, nicméně od tohoto řešení bylo brzy upuštěno. Poměr komprese byl 10,5:1. Převodovka byla pětistupňová.
Nejlepší léta týmu
V sezoně 1962 závodili za BRM Graham Hill a Richie Ginther. Hill měl již od začátku sezony k dispozici nový monopost, Ginther se ještě v prvních dvou závodech musel spokojit s přechodným modelem P48/57. Potenciál nového vozu byl evidentní už od začátku. Hill se hned v prvním závodě sezony v Zandvoortu kvalifikoval do první řady a v závodě zvítězil. Do konce sezony pak přidal ještě tři první, dvě druhá a jedno čtvrté místo, k tomu také jedno pole position. Ginther se dostal na pódium dvakrát, v Monze oslavil se svým týmovým kolegou double. Hill se díky výborným výsledků stal mistrem světa, Ginther skončil osmý a BRM vyhrálo Pohár konstruktérů.
Roku 1963 bylo šasi postaveno na bázi monokoku. Hill s Gintherem znovu odjeli celou sezonu, Angličan dvakrát zkoušel nový vůz P61, ale jinak oba piloti dál závodili s vylepšeným P57. Hill sice titul neobhájil, ale díky dvěma výhrám, třem třetím a jednomu čtvrtému místu obsadil celkové druhé místo. Konzistentně jezdil i Ginther, který zaznamenal tři druhé, dvě třetí, dvě čtvrté a jednu pátou příčku, v celkovém pořadí šampionátu se umístil jako třetí hned za Hillem. BRM skončilo v Poháru konstruktérů druhé.
Vozy BRM P57 se v letech 1963 až 1965 objevovaly na tratích i v barvách soukromých týmů. Bodovat s nimi dokázali například Lorenzo Bandini, Maurice Trintignant či Tony Maggs.
Tovární tým už v sezonách 1964 a 1965 nasazoval nové šasi P261. Hill s Gintherem roku 1964 obhájili double v Monaku, Angličan skončil znovu celkově druhý, Američan tentokrát pátý, BRM obhájilo druhé místo v Poháru konstruktérů. To se podařilo i o rok později, kdy byl Hill znovu vicemistrem, nový jezdec BRM Jackie Stewart byl celkově třetí. V následující sezoně byly zavedeny třílitrové motory, tím nejlepší éra BRM skončila. Tým si však splnil sen získat titul mistra světa s anglickým vozem, motorem a jezdcem.