"Nemusíme ze všeho dělat wrestling."
Bez nadsázky mě hrůza polévala po závodě v Bahrajnu. Na
cestě z komentátorského stanoviště jsem se potkal s Martinem Brundlem
z BBC a povídá: „To je katastrofa. Říkal jsem to Charliemu Whitingovi
celou zimu: s těmito pravidly se jednou zastaví v úvodu závodu a pak
nudně dojede do cíle. A on mi ještě říká, abych se uklidnil, že to vidím příliš
černě.“
Protentokrát, k potěšení nás všech, to Martin Brundle
viděl skutečně příliš černě.
O tom, jak celá sezona probíhala, už bylo napsáno mnohé.
Můžeme se považovat za děti štěstěny, že prožíváme sezony, při kterých se o
titulu rozhoduje v posledních závodech nebo dokonce kolech. Takže za sebe
bych sezonu 2010 shrnul pouze dvěma komentáři.
Ten první se týká stížností, že závody jsou nudné. To mnozí
o formuli 1 říkají od doby, co formuli 1 znám. A jsem upřímně přesvědčen, že to
říkají hlavně lidé, kteří se na závody formule 1 neumí dívat. Ano, Bahrajn 2010
nebo Valencie 2008, to byly vskutku nudné závody. Ale velké ceny formule 1
nejsou vždy o adrenalinovém dění na dráze kolo co kolo. A jsem tomu dokonce
rád. Přijde mi, že je to jakýsi druh ušlechtilé inteligentní evropské zábavy.
Nemusíme ze všeho dělat wrestling. A když jsou známé okolnosti, pak mají kolize
či dílčí souboje zcela jiný nádech.
Ano, je to trochu naše role obhajovat ‚svůj‘ sport. A taky
nás dokáže pěkně naštvat. Jasně že žárlíme na MotoGP, které letos má ve
startovním poli české zastoupení. Anebo že se jezdí v Brně. Ale když se
pak podíváte na sestřihy nebo na oficiální shrnutí sezony na každoročním DVD,
nestačíte se divit, co všechno z toho, co se vloni stalo, jste zapomněli,
že se opravdu stalo! A že toho nebylo málo. Řeknete si, že se možná stačí
podívat jen na sestřih toho nejlepšího, ale opět: aniž byste sledovali sezonu,
ani ten sestřih vám nic neřekne. Závody formule 1, až na výjimky, nudné nejsou.
Je to jen vyšší druh zábavy.
Druhý komentář se týká fanouškovské řevnivosti. Ještě před
několika lety jsem nedokázal pochopit, s jakou vervou a někdy až
nedůstojností do sebe tábory jednotlivých skupin střílí.
„Myslím, že mu tam nechal dost místa.“
„Nejenže jsi blbej, ale i slepej!“
Jenomže pak jsem pochopil, že je to produktem emocí se
sportem a událostmi v něm přímo spojených, posílených jakousi anonymitou
internetu, která ne že by posilovala to hrubé, co v nás je, spíš to pouze
odhaluje. A fandění formou utlumeného „tak šupky šupky“ asi opravdovým fanděním
taky není.
Neříkám, že to schvaluji, ale je nutné to akceptovat,
protože ve výsledku je to přesně to, co lidé chtějí, po čem touží, co je nutí
si každou druhou neděli zapnout televizi. Alonso a Hamilton se vzájemně dotknou
koly a před virtuálním internetovým sportbarem si dají lidi do držky.
Tak ať si neublíží natolik, aby nemohli sledovat další
sezonu, protože ta je tady už za chvíli. Za tři týdny už začínají první testy.
A já si mezitím pustím oficiální shrnutí sezony 2010. Ani si
nemohu vzpomenout, co všechno se během ní stalo!