Eddie Jordan patří mezi ty majitele, kteří se předtím, než založili vlastní stáj, pokoušeli nejprve sami zaujmout svými výkony na závodní dráze za volantem rychlého monopostu. A nutno podotknout, že se mu nevedlo zrovna nejhůře, o čemž svědčí i dosažené výsledky. Poté, co se stal irským motokárovým šampiónem, přestoupil v roce 1974 do formule Ford 1600. Kvůli vážnému poranění nohy však musel vynechat téměř celou sezonu 1976, po níž přešel do šampionátu formule Atlantic. V jeho irské odnoži dosáhl Jordan v roce 1978 celkového vítězství, které mu pak otevřelo cestu do dalších formulových sérií. Následující sezonu závodil v britské formuli 3 a od McLarenu dostal také příležitost otestovat monopost F1. Kvůli četným zraněním, jež během své kariéry utrpěl, se rozhodl o rok později pověsit závodní přilbu na hřebíček a na místo toho založil vlastní stáj, kterou jednoduše pojmenoval po sobě. Tak vznikl Eddie Jordan Racing.
Pomalu, ale jistě do F1
Rodák z Dublinu měl se svým týmem pochopitelně ty nejvyšší ambice, ale dobře věděl, že všechno má svůj čas. Z počátku se tedy angažoval pouze v nižších formulových sériích, jakými byla například formule 3 či formule 3000. V roce 1983 svěřil jeden ze svých monopostů, určených pro evropský šampionát F3, do rukou mladíka Martina Brundla, jenž se Eddimu za jeho důvěru odvděčil vynikajícím druhým místem v celkovém pořadí. Jediným, kdo jej tehdy dokázal porazit, byl jistý Ayrton Senna. Co se nepovedlo Brundlovi, podařilo se o několik let později jinému z budoucích jezdců F1, a sice Johnnymu Herbertovi, jenž získal titul šampióna britské formule 3 v roce 1987. Co se týče formule 3000, v ní dosáhl Eddie největší slávy v sezoně 1989, to když si v barvách jeho týmu dojel po zásluze pro celkový triumf Jean Alesi.
Vstup mezi elitu
Se začátkem nového desetiletí a rostoucími úspěchy v nižších formulových sériích nastal konečně ten správný čas udělat poslední krůček vpřed, tedy vstoupit do formule 1. Z tohoto důvodu založil Eddie nový tým - Jordan Grand Prix. Historicky první vůz, s nímž Jordan GP závodil ve své premiérové sezoně v F1, nesl označení 191 a za jeho návrhem nestál nikdo jiný než pozdější technický šéf stáje Gary Anderson. Zajímavostí je, že původně měl být tento monopost pojmenován jako Jordan 911, ale po protestech ze strany Porsche, které vlastnilo na použití tohoto typového označení práva, musel Eddie svůj vůz přejmenovat. Debut ve formuli 1 si Jordanův tým odbyl na začátku roku 1991 v rámci Velké ceny USA. Na startovní rošt se však postavil pouze jeden z jeho jezdců, a sice Bertrand Gachot. Andrea de Cesaris se do závodu nekvalifikoval. Ani francouzský pilot ale neměl příliš důvodů k radosti. Šest kol před cílem jej zradil motor, a on tak byl nucen ze závodu odstoupit. Prvních bodů se Jordan dočkal 'až' v pátém podniku sezony. V její polovině pak došlo ke změně v jezdecké sestavě. Gachota totiž poslal soud do vězení za to, že v Londýně během dopravního incidentu stříknul taxikáři do obličeje slzný plyn. Na jeho místo tehdy Eddie Jordan dosadil německého mladíka, v němž viděl obrovský potenciál. Tím německým mladíkem byl pozdější sedminásobný mistr světa Michael Schumacher.
Mládí kupředu!
Jordan byl známý jako velký vyhledavač talentů, který velmi často nechával ve svých vozech vynikat mladé nadějné jezdce. A velmi často se ve svém úsudku také nemýlil. Dalo by se říct, že to byl právě on, kdo pomohl nastartovat kariéry Jeana Alesiho, Eddieho Irvina, Michaela a Ralfa Schumacherových, Jarna Trulliho, Rubense Barrichella, Damona Hilla a mnoha dalších. K Jordanově smůle ale Michael Schumacher vydržel v jeho týmu pouhý jeden závod. Hned po Velké ceně Belgie roku 1991, v níž si odbyl premiéru v rámci formule 1, mu jej přebral Benetton. To Eddieho pochopitelně rozzlobilo, neboť se musel poohlédnout po jiném jezdci. I tak svůj premiérový ročník v královně motorsportu završila stáj na vynikajícím pátém místě hned za velkou čtyřkou McLaren, Williams, Ferrari, Benetton.
Jednou dole, jednou nahoře
Do nového ročníku vstoupil Jordan s novým dodavatelem motorů. Ford nahradila Yamaha, s tou ale Eddieho tým na žádné velké úspěchy nedosáhl, neboť v celkovém hodnocení získal pouhý jeden bod. Podobné to bylo i v roce následujícím, tři body v Poháru konstruktérů rozhodně nenaplňovaly Jordanovy ambice. Výraznějších úspěchů se tento tým dočkal až v ročníku 1994. K tomu mu dopomohli jezdci Rubens Barrichello a Eddie Irvine. Brazilec měl fantastický vstup do sezony. Na Interlagosu si před domácím publikem dojel pro skvělou čtvrtou příčku, aby v následujícím závodě, Velké ceně Pacifiku, dokonce zajistil týmu historicky první pódiové umístění poté, co projel pod šachovnicovým praporkem jako třetí. Prostřední část sezony pro Jordan už tolik povedená nebyla, výsledky se dostavily zase až v závěru šampionátu. Barrichello dokonce vybojoval na trati ve Spa pro tým i první pole polesition, závod nicméně nedokončil. I tak se ale oběma pilotům podařilo navázat na úspěch zpřed tří let, když stáji zajistili konečné páté místo mezi konstruktéry se ziskem osmadvaceti bodů.
S pohonnou jednotkou od Peugeotu a stejným jezdeckým duem nastoupil Jordan do sezony 1995. I v ní byly jeho vozy velmi rychlé, avšak také velmi nespolehlivé. V Kanadě stanuli Barrichello s Irvinem společně na stupních vítězů, když dojeli na druhém a třetím místě. Zbytek sezony již tak povedený nebyl, konečné šesté místo je toho zřejmým důkazem. Posléze nahradil Eddieho Irvina, který odešel za novou výzvou do Ferrari, Martin Brundle. Ani v ročnících 1996 a 1997 ale Jordan na tolik kýžené vítězství nedosáhl.
Na vrcholu sil
To přišlo až v roce 1998. Tým se v té době těšil dobré finanční situaci, a mohl si tak dovolit angažovat bývalého mistra světa Damona Hilla, který se stal novým týmovým kolegou Ralfa Schumachera. První polovina sezony sice nevypadala nikterak růžově, vozy Jordan opět velmi často trpěly mechanickými problémy, v té druhé se už ale konečně dostavily i výsledky. Vrchol pak nastal ve Velké ceně Belgie, v níž zvítězil Hill, zatímco Schumacher dojel druhý se ztrátou pouhé jedné vteřiny. I tato skutečnost se zapříčinila o to, že tým obsadil v konečném zúčtování čtvrté místo, což bylo jeho dosavadním maximem.
Před novou sezonou došlo u Jordanu k několika zásadním změnám. Gary Anderson opustil stáj, aby se přidal ke Stewartu GP. Monopost pro ročník 1999 již tak byl navržen nově příchozím Mikem Gascoynem. Ralf Schumacher odešel k Williamsu a jeho místo zaujal Heinz-Harald Frentzen. Změnily se také vlastnické poměry uvnitř týmu, to když Jordan prodal čtyřicetiprocentní podíl společnosti Warburg, Pincus & Co.
Pro Eddieho toliko netypická sázka na zkušené jezdce se tentokrát náramně vyplatila, tedy alespoň ve Frentzenově případě. Ten totiž pro tým získal dvě vítězství a další čtyři pódiová umístění. Jeho čtyřiapadesát bodů pak bylo ve velkém kontrastu s pouhými sedmi body, jež posbíral Hill. Stáj Jordan jich v celkovém součtu získala jednašedesát, což jí s přehledem stačilo na obsazení bronzové příčky mezi konstruktéry. Sezona 1999 skončila pro Jordanův tým velkým úspěchem, který se již nikdy poté nepodařilo znovu zopakovat.
Náhlý úpadek formy
Když se Damon Hill rozhodl koncem téhož roku pověsit závodní přilbu na hřebíček, přišel na jeho místo Jarno Trulli. S pozměněným jezdeckým složením a novým sponzorem v podobě společnosti Deutchse Post se zdálo, že vše směřuje správným směrem. Výsledky však potvrdily opak. Sezona 2000 znamenala propad na celkové šesté místo. Nepomohly ani nové agregáty od Hondy, od nichž si Eddie Jordan hodně sliboval. V roce 2003 již byla finanční situace Jordanu velmi vážná, přesto se Giancarlu Fisichellovi podařil vcelku husarský kousek, když týmu zajistil nečekané vítězství ve Velké ceně Brazílie, která byla kvůli hromadné nehodě předčasně ukončena. Nicméně, ani tento triumf neodvrátil blížící se konec.
Odchod z F1
Ten přišel v roce 2004, když Jordan, coby majitel, prodal svoji stáj Midlandu. Název týmu se ještě v nadcházející sezoně zachoval, v roce 2006 se už ale ve výsledkových listinách namísto Jordanu objevilo jméno této kanadsko-ruské společnosti, byť jen na krátkou chvíli. Midland totiž po pouhé jedné sezoně prodal svůj tým Spykeru, od kterého jej následně odkoupila Force Indie.
Během šestnácti let strávených v královně motorsportu si stáj Jordan GP stihla na své konto připsat čtyři vítězství a k tomu dalších patnáct pódiových umístění, dvě pole position a celkem 291 mistrovských bodů.