Slavné týmy F1: Hesketh

Obyčejně to chce pořádný kus štěstí a hezkou řádku let, než se z čirého nápadu v hlavě zrodí úspěšná stáj formule 1. Lord Hesketh to štěstí měl, dobře se totiž narodil, a tak mu k realizaci jeho snu stačil pouhý rok.
Slavné týmy F1: Hesketh

Představte si, že je vám jednadvacet let a právě jste zdědili hromadu peněz. Co si za ně koupíte? Bazén? Ne. Pštrosa či kolotoč? Je to lákavé, ale chtělo by to asi něco většího. Tak snad auto? Nebo třeba letadlo? To má přeci dnes už každý. A co třeba takový tým formule 1? To je teprve nápad! Tak nějak by se dal stručně popsat vznik týmu Hesketh Racing.

Teď už ale snad trochu vážně. Pokud bychom chtěli dojít ke kořenům této stáje, museli bychom bezpochyby začít osobností lorda Thomase Alexandera Fermora-Hesketha - britského aristokrata s vášní pro motorsport, jehož jedinou opravdovou zálibou bylo utrácení obrovského majetku, který zdědil po své rodině. Do světa rychlých kol pronikl v roce 1972, když se společně se svým přítelem a závodníkem Anthonym Horsleym rozhodl založit vlastní tým, s nímž měl v plánu vstoupit ještě téhož roku do formule 3. Svých slov lord Hesketh dostál, žádné významnější úspěchy se ale nedostavily.               

Byli si souzeni

 Ve stejnou dobu se v šampionátu F3 pokoušel prorazit také jistý James Hunt, toho času pilot stáje March. Jeho agresivní a riskantní jezdecký styl okouzlil Hesketha natolik, že když se britský šlechtic dozvěděl o Huntově odchodu z Marche, neváhal ani minutu, a nabídl mladému pilotovi závodní sedačku ve svém týmu. Do hierarchie nově vzniklé stáje zapadal James Hunt dokonale. S lordem Heskethem si byli povahově velmi blízcí - oba dva žili bohémským životem a vymetali jeden mejdan za druhým.

Jejich prvním společným cílem na cestě vzhůru měl být v sezoně 1973 šampionát formule 2. Pro tento účel také ‘Dobrý lord‘, jak se Alexandru Heskethovi přezdívalo, zakoupil monopost Surtees TS15, který však britský závodník během testování zcela odepsal. To by pro mnoho jiných soukromníků znamenalo předčasný konec, Dobrý lord v tom však naopak viděl příležitost, jak celou věc dotáhnout až na samotný vrchol. Ve formuli 2 tak Hesketh Racing nakonec absolvoval pouze několik málo závodů. V polovině sezony 1973 se totiž Huntovi s Horsleym podařilo přesvědčit svého chlebodárce, aby se zaměřil výhradně na královnu motosportu. A ten tak skutečně učinil. Zakoupil nový March 721G, a aby dokázal, že to se svým záměrem myslí opravdu vážně, získal na svoji stranu také mladého nadějného inženýra Harveyho Postlethwaita, který pro něj měl do začátku příští sezony zkonstruovat vlastní monopost.

Zpočátku nebral nikdo z paddocku F1 lorda Hesketha a jeho tým vážně. A nutno podotknout, že se nebylo čemu divit. Jednotliví členové stáje totiž dojížděli na závody v rolls-roycech, šampaňské teklo proudem nehledě na výsledek a Heskethův monopost snad jako jediný z celého startovního pole nevezl na své karosérii logo byť jen jediného sponzora - podle britského šlechtice to nebylo potřeba, neboť peněz bylo zkrátka dostatek.

James Hunt nicméně brzy ukázal, že se s ním a jeho týmem musí do budoucnosti rozhodně počítat. Ve svém premiérovém závodě, kterým byla Velká cena Monaka, dojel po startu z osmnáctého místa devátý. O měsíc později si pak připsal na konto první bod, když ve Francii projel cílem na šesté příčce. Rostoucí formu potvrdil také ve Velké Británii, kde jeho jméno svítilo ve výsledkové listině na čtvrtém místě, aby se následně v Nizozemsku dočkal svého prvního pódiového umístění. Úspěšnou debutující sezonu nakonec završil famózní druhou příčkou na okruhu ve Watkins Glen, kde projel pod šachovnicovým praporkem jen sedm desetin vteřiny za vítězným Ronniem Petersonem.

Na cestě vzhůru

Aby ještě více posílil týmového ducha, rozhodl se lord Hesketh přeměnit statek, jenž byl součástí jeho panství v Easton Neston, na bytovou zástavbu, do které se posléze nastěhovali jednotliví členové stáje. Sezonu 1974 pak tento britský tým započal ještě se starým marchem. Nový vůz, jenž byl navržen Postlethwaitem a nesl označení Hesketh 308, si odbyl svoji ostrou premiéru v Závodě šampionů, který Hunt kvůli kolizi nedokončil. To byla dvojnásobná škoda, neboť s ním zaznamenal pole position. Chuť si však spravil hned o tři týdny později, když opanoval silverstonskou International Trophy. V rámci formule 1 měl zbrusu nový monopost debut při Velké ceně Jihoafrické republiky. ‘Třistaosmička‘ byla rychlá, trápila ji však častá nespolehlivost, která Hunta vyřadila hned z pěti závodů. Nebýt těchto neduh, kdo ví, třeba by mu to stačilo i na víc než na tři bronzové příčky, kterých v sezoně 1974 dosáhl. Díky nim a ještě jednomu čtvrtému místu si britský pilot zajistil v konečném zúčtování osmou pozici, a zopakoval tak výkon z předešlého ročníku. Patnáct bodů, jež svému týmu zajistil, pak znamenalo celkovou šestou příčku mezi konstruktéry, což se v případě Heskethu - týmu, který zpočátku téměř nikdo nebral zcela vážně - dalo považovat za velký úspěch. Navíc je zde nutno podotknout, že v sezoně 1974 ještě stále nebyl na vrcholu svých sil. Na něj se stáj anglického šlechtice vyškrábala až následujícím roce.      

Začátek nového ročníku se Heskethu vydařil náramně. Ačkoliv do něj tým vstupoval se starým vozem, hned v úvodu sezony se Jamesu Huntovi podařilo dojet na skvělém druhém místě ve Velké ceně Argentiny. Po šesté příčce z Brazílie ale následovala v případě budoucího mistra světa šňůra odstoupení, která čítala celkem pět závodů. Noční můra skončila až v Nizozemí. A čára za neúspěšnou sérií byla opravdu pořádně tučná. V kvalifikaci skončil Hunt třetí, na startu závodu se ale o slovo přihlásil déšť, a tak se začalo taktizovat. Když se počasí umoudřilo, patřil pilot Heskethu mezi první, kteří se odhodlali přezout na suché pneumatiky. A jak se později ukázalo, byla to správná volba. Riskantní strategie katapultovala Hunta na vedoucí pozici, na které vydržel i přes patnáct kol trvající bitvu s Nikim Laudou až do cíle. A když po pětasedmdesáti odjetých okruzích projel pod šachovnicovým praporkem, mohl si konečně oddychnout. Datum 22. června 1975 pak navždy vstoupilo do historie týmu jako den, kdy Hesketh Racing zaznamenal své první a zároveň i jediné vítězství v královně motorsportu. Do konce sezony pak Hunt získal ještě další dvě druhá místa a v konečném zúčtování se mohl pyšnit třiatřiceti mistrovskými body, což bylo dosavadní maximum tohoto britského pilota i jeho týmu. V šampionátech patřila oběma čtvrtá pozice, avšak od té doby to šlo všechno s Heskethem už jen z kopce.

Strmý pád

Jak se nedlouho poté ukázalo, ani kapsa Dobrého lorda nebyla bezedná, a tak, světe, div se, týmu začaly docházet peníze. Už v sezoně 1975 Hesketh pravidelně posazoval do druhého monopostu piloty, kteří s sebou přinášeli jistou finanční podporu. Postupem času se tak Huntovými týmovými kolegy stali Alan Jones, Harald Ertl, Brett Lunger či Torsten Palm. V té chvíli si lord Hesketh uvědomil, že bez sponzorů to zkrátka nepůjde a že pokud urychleně nějaké nepřivede, dopadne to s jeho týmem špatně. Bohužel, přesně to se záhy také stalo. Alexander Hesketh prodal své vozy Franku Williamsovi, který se následně spojil s Walterem Wolfem. Společně s nimi putoval do nově vzniklé stáje také jejich stvořitel Harvey Postlethwaite. Anthony Horsley nicméně toužil po tom, aby jméno Hesketh ve formuli 1 zůstalo, a tak se začal shánět po nějaké té finanční podpoře. Tu nakonec našel v podobě francouzského výrobce tabákových papírků jménem RizLa  a erotického magazínu Penthouse. Mezitím stáj opustil její největší klenot - James Hunt využil lákavé nabídky a odešel k McLarenu, kde v následujícím roce získal po nervy drásající bitvě s Nikim Laudou titul mistra světa.  

Z ještě nedávno obávaného týmu toho tak příliš nezbylo, jméno Hesketh však z královny motorsportu nezmizelo. V sezoně 1976 stáj závodila s vozy nesoucími označení 308D a s jezdeckým složením Harald Ertl - Guy Edwards, na body to ovšem nestačilo. A v podstatě jako přes kopírák tomu bylo i v dalším ročníku. V něm Hesketh závodil s vylepšenými monoposty 308E, jež pocházely z pera Franka Dernieho. Ani to ale žádný bodový úspěch nepřineslo. Bylo zřejmé, že týmu i přes veškerou Horsleyho snahu docházejí síly.

Poslední výdech

Na začátku roku 1978 našel Hesketh Racing sponzora v podobě společnosti Olympus a zasáhl do celkem šesti závodních víkendů. Díky této podpoře se za volant monopostu dostala také britská pilotka Divina Galica, která se zúčastnila Velkých cen Argentiny a Brazílie, do žádného nedělního klání se ovšem nekvalifikovala. Posledním víkendem v rámci formule 1, v němž se vozy stáje Hesketh objevily na trati, byla Velká cena Belgie.

Následně Anthony Horsley boj s větrnými mlýny vzdal, čímž se opona nad tímto sympatickým týmem nadobro zavřela. Bylo to však o hezkých pár let déle, než všichni v paddocku F1 zpočátku předpovídali.  

Co se týče samotného lorda Hesketha, ten se po odchodu z královny motorsportu vrhl na výrobu silničních motocyklů, ani toto jeho podnikání však neskončilo nikterak slavně, a tak se následně rozhodl raději vstoupit do politiky. Stal se vládním parlamentním sekretářem v kabinetu Margaret Thatcherové a posléze i tajným radou. Na motorsport ovšem nezanevřel - v letech 1993 až 2000 byl prezidentem Britského klubu závodních jezdců. V roce 1997 pak obdržel Řád britského impéria, přičemž mu byl udělen titul komandér. V současnosti lord Hesketh působí ve funkci nezávislého ředitele letecké společnosti Air Astana.     

Diskuze (47) Další článek: Boullier zůstává ohledně Räikkönenova setrvání u Lotusu optimistou
21:03 | Albon bude jezdit s číslem 23.
11:42 | Max Verstappen lituje, že si nikdy nezazávodil s Fernandem Alonsem. V době, kdy přišel do F1, měl už Alonso nekonkurenceschopné auto.
15. prosince | Da Costa získal pole position pro první závod formule E, Vandoorne pátý, Massa po červených vlajkách devatenáctý. Závod od 13:00 na Eurosportu.