Skákat z boxové zídky? Boží pocit, popisuje český mechanik Daytonu | Foto: Jakub Bergman

Foto: Jakub Bergman

Skákat z boxové zídky? Boží pocit, popisuje český mechanik Daytonu

Žije si svůj sen. Motorsport ho živí. Český mechanik Jakub Bergman (na fotografii druhý zprava) se po roce opět chystá na čtyřiadvacetihodinové dobrodružství v Daytoně. Jak si užívá skákání z malé zídky na boxovou uličku těsně před pit stopem, kolik toho ročně nacestuje a jak těžké je udržet si s prací v motorsportu fungující vztah? Na to vše odpovídal člen týmu WeatherTech Racing pro web F1sport. Pár hodin před startem 61. ročníku Rolex 24 (19:40) tak můžete nahlédnout za oponu života na závodních tratích.

Byl jsi od malička fanouškem motorsportu? Byl to tvůj sen v něm pracovat?

Už jako malý kluk jsem sledoval různé automobilové a motocyklové závody jako F1, WRC nebo MotoGP. Byl jsem velký fanoušek Michaela Schumachera a Valentina Rossiho. Chtěl jsem sám závodit, a to se mi díky rodičům povedlo od roku 2010. Byly to silniční skútry, spousta lidí se tomu směje, ale pro mě to byl super začátek a po té od roku 2016 jsem přesedlal na autokros. Poznal jsem díky tomu spousty fajn lidí a díky některým z nich jsem dnes tady. Celou dobu mě brala myšlenka se závoděním živit, ale nevěděl jsem, jak na to.

Poraď těm, kteří by se chtěli vydat ve tvých stopách, na jakou školu se třeba přihlásit, aby mohli zastávat stejnou pozici jako ty?

Já mám například vystudovanou střední průmyslovou školu, obor strojírenství s maturitou, což v dnešní době už skoro nic neznamená a upřímně na to v závodních týmech, v těch zahraničních především, nikdo nebere zřetel. Česká republika bohužel nenabízí přímo závodní školu, jakou mají třeba Španělé. Tito lidé mají díky povinné praxi při studiu jednodušší vstup do motorsportu. Já jsem jednoho dne zareagoval inzerát, když český tým RTR Project hledal mechanika a povedlo se.

Jak ses dostal do tak velkých mezinárodních týmů jako jsou WeatherTech Racing, respektive Proton Competition?

Měl jsem to štěstí, že jsem vstoupil právě do týmu RTR Project, který provozuje vozidla značky KTM. Tato závodní auta pro KTM vyvíjí a vyrábí závodní tým Reiter Engineering, kde působil Tomáš Enge, který mě dostal v průběhu sezony k nim do týmu. Netvrdím, že moje němčina je perfektní, ale mluvím plynule, a to je u německé stáje výhoda. A pak už to bylo pouze poznávání nových lidí a nebát se skočit do neznáma.

Jako mechanik se účastníš zámořského šampionátu IMSA WeatherTech SportsCar Championship, ale i dalších podniků patřících do WEC či ELMS. Dostaneš se i do Le Mans? A jak vypadá tvůj pracovní rok? Kolik toho nacestuješ?

Můj plán na letošní sezonu je účastnit se kompletního kalendáře IMSA a budu také v Le Mans. K tomu možná přibydou nějaké závody ve WEC a ELMS. Nad tím ještě visí velký otazník. Člověk se toho nacestuje opravdu hodně. Například loni to bylo nějakých 37 letů a cca 20 000 km po Americe.

Teď tě čeká 24 hodin v Daytoně, o jaký vůz se staráš? Kdo se v něm bude střídat během závodu?

Je to Mercedes AMG GT3 (#79, třída GTD PRO) a naši sestavu tvoří Cooper MacNeil, Daniel Juncadella, Jules Gounon a Maro Engel.

Jaká je přesně tvoje role u WeatherTech Racing?

Během závodního víkendu mám na starost pneumatiky a vše s tím spojené. Jinak se starám o veškerý materiál a nářadí, které mechanici potřebují k provozu auta na trati. S tím je spojené i nakládání a vykládání kamionů. Na auto si prakticky nesáhnu, ale ani po tom netoužím.

Popiš nám Rolex 24 tvýma očima, jak ten závod probíhá z tvého pohledu? Jaký máš režim?

Na každou „čtyřiadvacetihodinovku“ přijíždí skoro nové, v našem případě úplně nové auto. Jedná se prakticky o dva víkendy. Ten první se nazývá “Roar”, což je kvalifikační víkend a v dalším týdnu je hlavní závod. Letošní ročník je malinko odlišný od těch předchozích a to v tom, že se v prvním víkendu už nejede závod, ale pouze kvalifikace. Oba víkendy jsou neskutečně fyzicky a zároveň psychicky náročné pro celý tým. Asi jako každý závod na 24 hodin. Začíná se brzy ráno a končí se pozdě večer. Naštěstí Daytona jako jediný okruh má otevírací dobu garáží a pořadatel vás vyžene z okruhu. Ale mám to tu raději než třeba v Le Mans.

Kolik toho naspíš? Jak doplňuješ energii?

Pokud se to týká závodního víkendu, tak doba spánku je v této branži taková hodně proměnná hodnota. Někdy se povede spát 6 až 8 hodin. Když se to naopak úplně nepovede, tak třeba jednu až dvě hodiny nebo taky vůbec. Co se závodu týče, tak tam nespím ani minutu. Není na to prostě čas. Pitstop crew spí, protože vymění svá kola, dotankují benzín a jde se zase spát. Máme tu dva fyzioterapeuty, kteří se starají o jezdce, ale také o nás, dávají nám různé nápoje a tyčinky. Člověk během závodu zjistí, kde jsou jeho limity.

Jaká je před startem nálada v týmu a jaké jsou cíle?

Nikdo to samozřejmě nedělá jen tak pro zábavu. Samozřejmě že chce každý vyhrát a kdo tvrdí, že ne, tak lže. Když se nic zvláštního neděje, jako například nehoda nebo technická závada, tak panuje uvolněná nálada. Jinak skáčeme jeden přes druhého a vládne totální stres a chaos. Letos bychom rádi vyhráli jak tady v Daytoně, tak šampionát celkově. Uvidíme, jak se bude dařit.

Díky šampionátu IMSA poznáváš USA, jak moc odlišné prostředí v porovnání s evropskými okruhy to je?

Já americký styl závodění zbožňuji. Určitě bych tu nechtěl žít, ale některé aktivity bych rád přenesl k nám do Čech. Tady v USA se klade hlavně důraz na fanoušky. Všude visí nápisy „Thank you racing fans“ a podobné. Je tu spousta stánků se vším možným. Cestu z boxové uličky do boxu si musíte kolikrát doslova prorazit. A boxová ulička se zdí a skákání z ní dolů? To je prostě boží pocit…

Co je pro tebe osobně víc, Daytona, nebo Sebring?

Každá z těch tratí má něco do sebe. Ale z těchto dvou to bude Daytona.

Jaká z amerických ikonických tratí kromě Dayotony a Sebringu ti nejvíce přirostla k srdci? Kam se budeš vždy rád vracet?

Nemám jednu určitou. Každá je něčím specifická, a hlavně je každá v jiném státě. Watkins Glen je hezká trať uprostřed lesů a jezer. Na toto místo teda zrovna moc hezké vzpomínky nemám, protože nám tu v roce 2021 po kontaktu se zdí shořelo po prvním kole Porsche RSR. Lime Rock je třeba také hezká trať a i v Atlantě se mi líbí. Každá z těchto tratí má malé únikové zóny a jakýkoliv výlet mimo stopu končí ošklivou ránou. Samozřejmě nemůžu zapomenout na Long Beach. Tam je to totální punk! A naše domácí trať Laguna Seca je také krásná.

Máš zajímavý pracovní život, jak je ale náročné skloubit ho se vztahy, s rodinou?

Mám krásnou téměř čtyřletou malou holčičku z předchozího vztahu a budu upřímný, je opravdu složité najít ženu, která má pro tuto práci pochopení. Znám pouhou hrstku lidí, kteří si dokázali vztah udržet.

Doporučujeme

Články odjinud