Daniel Brühl (Niki Lauda) a Chris Hemsworth (James Hunt) strávili přípravou asi měsíc a natáčení filmu jim tak přineslo zkušenost, o které si my, fandové formule 1, můžeme nechat jen zdát. (A možná si tuto poctu Daniel a Chris ani neuvědomují!)
Přinášíme rozhovor s představitelem Jamese Hunta, Chrisem Hemsworthem. Chris Hemsworth je v současnosti jednou z předních hollywoodských hvězd díky velkofilmům Thor nebo Sněhurka a lovec. Po příležitosti zahrát si Hunta ve filmu Rivalové doslova skočil.
„Tak zaprvé je to skvělý scénář, a pak to byla také příležitost spolupracovat s Ronem Howardem a zahrát si tuhle jedinečnou roli Jamese Hunta. Pro mě to bylo naprosto bez debat,“ říká.
Jaký to byl pocit, když jste film viděl poprvé?
Napínavý, protože herci jsou většinou hodně kritičtí, když se vidí ve filmu a já nejsem výjimka, ale když jsem viděl Rivaly, byl jsem tak unesen tím, jak je to natočené a zahrané a jak to všechno Ron dal dohromady, že jsem řekl jen: „Teda tohle je fakt výjimečný film!“ Stejný pocit výjimečnosti jsem měl, už když jsem četl scénář Peter Morgana, protože mi bylo jasné, jaký potenciál ten projekt má – fascinující příběh o intenzívní rivalitě Jamese Hunta a Nikiho Laudy a psychologii světa formule 1. Ti kluci žili pod neustálou hrozbou smrti a to vše v podstatě jen pro zábavu! V sedmdesátých letech každý den zemřeli čtyři, pět závodníků (redakce si uvědomuje přehnanost tohoto prohlášení – poznámka autora), a říkáte si „proč?“, a jaký to mělo asi vliv na ostatní? Takže věcí, které mě na projektu zaujaly od scénáře po finální verzi filmu, bylo opravdu dost.
Ta potenciální hrozba byla v každém pohybu, který na trati udělali, že ano?
Rozhodně. Ale v současnosti je tenhle sport už mnohem bezpečnější. Vzpomínám si, jak mi Ron vysvětloval: „Víš, v sedmdesátých letech byl sex bezpečnej a auta nebezpečný, dneska je to obráceně.“ A když se nad tou érou tenkrát zamyslíte, bylo běžné, že závodníci přicházeli o životy, a já si říkám, proč bych si volil tak nebezpečné povolání? Co je tak přitahovalo do světa formule 1? Fungovaly pod silným vlivem adrenalinu a v nebezpečných souvislostech a podle mě jim ten sport dával vědomí života. Nic vás tolik nenutí být v přítomnosti než hrozba smrti a adrenalinový závod. A ta touha po přítomném okamžiku je jako závislost, kterou my, fanoušci, rádi pozorujeme. A se vší slávou a leskem, která je s formulí1 ase sedmdesátými lety spojována… Lepší základ pro natočení filmu nenajdete!
Jedna z věcí, která vás napadá během sledování filmu je, jak křehká a divoká ta závodní auta tehdy byla…
Ano, sebemenší úprava, ať už co do šířky zadního přítlačného křídla, nebo druhu gumy použité na pláštích, nebo pozice nádrže, to všechno významně ovlivňuje jízdu. Všechno se odehrává v desetinách vteřin a člověk si pak opravdu váží mechaniků a jejich práce v závodních týmech. Ve hře je mnoho detailů, které dovolují závodníkům dělat jejich práci.
Jaké to je, řídit vůz formule 1?
Vzpomínám si, jak jsem poprvé vlezl do jednoho z těch aut a strašně tam řval motor a celé se to klepalo. Jste tam zavřeni v takovém malém kokonu, s rameny nalepenými na stěny kabiny a připadáte si, jako by auto bylo součástí vašeho těla. Když řídíte běžné auto, připadáte si od něj celkem odděleně, zatímco ve voze formule 1 jste tak blízko zemi a tak blízko tomu stroji, že cítíte každý hrbolek a pohyb. Máte ohromný pocit síly, až do konečků prstů a zároveň si uvědomujete, jak zranitelní jste, protože ten stroj je také velmi křehký. Je to nepopsatelné. Jakmile do toho vlezete, hned pochopíte závislost na světě formule 1 a nával adrenalinu, který je s tím spojen. Sevřou se vám vnitřnosti.
Ve filmu je James Hunt muž, který žije adrenalinem ze závodů. Myslíte si, že to, jak žil mimo závodiště, všechno to pití a ženy, byl pro něj způsob, jak si udržet vzrušení i když zrovna nezávodil?
James se nechtěl podřizovat žádným standardům a očekáváním a měl k tomu různé důvody. Měl určitý nedostatek sebekontroly, který mě přitahuje. Myslím, že v mnoha chvílích to přehnal, ale podle mě, když děláte něco, kde musíte být neustále vy střehu, tak je v pořádku, že v rozhovorech do časopisů a rozhlasu je vám jedno, co si lidi pomyslí. Říkáte si: „To by mi asi neprošlo!“ ale on měl v sobě cosi, co mají rockové hvězdy, prostě ho respektujete, i když ne se vším souhlasíte.
Vytvořil jste si nějakou vlastní představu o tom, kdo byl James Hunt?
O tom, kdo skutečně James byl, se můžeme dohadovat, z části pro nás zůstává záhadný v mnoha ohledech. Nevíme, jestli před závody pil nebo jestli se jakž takž držel a pil až po závodech. A existují různé verze, podle toho, s kým mluvíte. Není pochyb o tom, že měl velký talent, a přirozenou schopnost soustředit se, a že jeho taktika byla jiná než taktika Nikiho Laudy.
Jak jiná?
Lauda měl vše propracované a připravené, zatímco James byl jiný a sám to přiznával. Závodil ve stavu velmi zvýšeného adrenalinu, téměř úzkosti, protože věděl, že jen tak se dokáže zcela soustředit na závod. V dnešní době se pracuje s hyperaktivními dětmi, pokud je postavíte někam, kde mohou uplatnit svou rychlost uvažování a schopnost dělat víc věcí najednou, a podaří se vám je na něco zaměřit, dostanete se na jinou úroveň. A myslím, že James byl do jisté míry takový.
Ve filmu jsou scény, kdy má nervy na drátkách, a noha na plynu lítá nahoru a dolů. Snažil jste se to vnést i do svého hraní?
Já jako dítě trochu hyperaktivní byl a myslím, že taky pořád jsem. To je jedna z věcí, která mě k tomu všemu přitáhla: neschopnost dělat něco stále opakovaně, že se brzy začnete nudit. Já sám moc nerad věci opakuju. A mám tyhle záběry rád a jsem rád, že je Ron do filmu dal.
Takže máte podobnou povahu a cítíte se mu být v tomto ohledu podobný?
Ano, určitě. Myslím, že si to uvědomuji trochu víc, než si to možná uvědomoval on, hlavně v té době, na kterou se film zaměřuje, v sedmdesátých letech, tehdy se o tom ještě nemluvilo. Ale vzpomínám si, že ve škole mi bylo opravdu zatěžko se soustředit, pokud mě něco opravdu nepřitahovalo, a na závodění se mi líbí, že se neustále pohybujete kupředu a neustále máte před sebou nové výzvy. Mám pocit, že čím větší chaos v životě mám, tím klidnější si připadám. A o tom James také mluvil. Nepamatoval si několik prvních kol žádného závodu, protože byl tolik vybuzený adrenalinem, ale zároveň i velmi soustředěný. Je to trochu, jako když jste ve snu, přímo na hraně něčeho geniálního a čistého a jedete jako byste byl součástí toho auta. A nebo ne, a v tu chvíli jste z trati venku.
Musel jste se na roli Jamese Hunta nějak připravovat fyzicky? Na Thora jste musel posilovat a James je o poznání drobnější…
Na Thora jsem měl 97 kilo a musel jsem shodit na 83, takže 14 kilo dolů a nebylo to snadné. Vtipné je, že má žena byla tou dobou těhotná a já si připadal náladovější, než ona. Byl jsem náladový, hladový a unavený protože jsem musel pořád cvičit a nemohl jíst! Musel jsem se ale těch kil zbavit, abych nebyl takový obr. James měřil187 centimetrůa já mám 190, takže o výšku nešlo, ale byl jsem po Thorovi namakaný a tak jsem se do formule nemohl vejít!
Setkal jste se s Nikim Laudou?
Nesetkal. Trávil jsem hodně času natáčením a pokaždé, když tu byl Niki Lauda, jsem zas ve městě nebyl já. Ale vím, že Daniel (Brühl, představitel Nikoho Laudy – pozn. redakce) s ním strávil hodně času a že se Niki na filmu hodně podílel.
Hunt byl zajímavá postava nejen pro své charisma, ale také proto, že dokázal dělat a vyslovit nepředstavitelné věci. Jak se vám hrála taková komplexní role?
Asi v půlce natáčení se ptám Rona: „ Byl teda James ten zlý?“ Jako kdo je tady v tom filmu ten zlý a kdo ten hodný. Ale tahle otázka nemá odpověď. Je snadné ho odepsat a říct, je to blázen, toho nepodpořím. Na Peterově scénáři je skvělé to, jak jsou tam tyhle dvě stránky vyrovnané, na jednu stranu vypadá jako blázen, ale má nepopiratelné kvality, charisma a vtip. A tak se to pořád střídá, takže na konci nevíte, jestli si přejete, aby v něm vyhrál ten špatný nebo dobrý. A ve výsledku to myslím stejně nemůže nikdo posoudit, protože lidi jeho příběh dobře neznají.
Setkal jste se s někým s Jamesovi rodiny?
Ne, nesetkal. Nikdy před tím jsem nehrál postavu někoho, kdo skutečně existoval a tak jsem si říkal: mám jít a promluvit si s každým, kdo ho znal? V té době už jsme natáčeli a já jsem si řekl, že se nechci dostat do situace, kdy budu mít k dispozici příliš různých verzí toho, jaký James byl. Na začátku natáčení kdosi řekl: „Ano, hraješ skutečnou postavu a musíš se jím stát, musíš nám ukázat, jaký byl.“ Takže jsem se ponořil do všech knih, které jsem o něm našel, poslouchal jsem nahrávky s jeho rozhovory a nechal jsem se tím přirozeně ovlivnit. Není to jen tak, když hrajete skutečnou postavu, nechcete nikoho urazit, nechcete to pokazit. Kromě vás nikdo dobře neví, jaký opravdu jste, a existuje tolik verzí Jamesova života, ať už jsou to jen klišé nebo propracované příběhy, ze kterých se za léta staly legendy. Bylo hodně zdrojů, ze kterých jsem mohl čerpat, ale nakonec jsem si vybral jednu svojí verzi a tu jsem odehrál.
A nesetkal jste se s některou z jeho přítelkyň?
Ano, ale jen náhodou! Setkal jsem se za poslední rok náhodou se třemi ženami, které mi řekly: „No jo, Jamese jsem znala, chodili jsme spolu!“ Kolikrát se vám něco takového stane? A pak si řeknete: no, to tak trochu napovídá o tom, jak asi oblíbený byl u žen! Ale žádná z těch bývalek o něm neřekla jedinou zlou věc. Všechny jeho bývalé partnerky o něm mluví moc hezky. A říkají, že nikdy nelhal o tom, jaký je, takže ho nemůžete kritizovat za to, že by podváděl nebo byl nevěrný partner.
Myslíte, že jeho obliba v ženách pramenila z toho jeho vnitřního neklidu?
Ano, a taky si myslím, že to bylo tou dobou. Že v té době to bylo přijatelnější.
Setkal jste s s některými ze závodníků té doby?
Setkal jsem se s Alastairem Caldwellem, který v té době šéfoval McLarenu. Na natáčení se hodně podílel a byl si s Jamesem hodně blízký, takže to bylo velmi přínosné setkání. Ale i Alastair říká, že Jamesův život byl tak trochu zahalen tajemstvím. Řekl mi třeba: „Na úplném konci filmu je scéna, kdy mechanici mávají na Jamese, aby mu mohli vyměnit pneumatiky, ale on nezastaví a jede dál. A já do dneška nevím, jestli se na nás vykašlal schválně nebo si nás prostě jen nevšiml, nebo co to mělo znamenat. Ale takový prostě James byl. “ Takže je spousta míst, která jeho skutečný příběh udržují pod rouškou tajemství a to se mi líbí.
Kolik jste toho sám odřídil?
Na ježdění ve formulích jsme se připravovali asi měsíc, byla to velká zábava a zároveň to nebylo snadné, protože řazení je jiné, než u klasických aut a musíte si na něj trochu zvyknout. Museli jsme se je naučit dokonale ovládat. Během natáčení byla většina scén o tom, jak vjíždíte nebo vyjíždíte do boxu - vletěli jsme do boxu maximální rychlostí, prudce zabrzdili, otevřeli hledí, řekli pár slov a zase odjeli. Nebylo to snadné. Myslím, že z velké části za svou krásu film vděčí hlavnímu kameramanovi Dodu Mantlovi, jednomu z nejlepších kameramanů, se kterými jsem pracoval. Měl kamery na hledí, které jsme měli na přilbách, a další zase nastavené z různých úhlů na autech, takže bylo vidět, že jedeme opravdu my. Samozřejmě, že v mnoha hodně nebezpečných záběrech nás zastupovali kaskadéři.
Pochopil jste při řízení vozu formule 1, jaké to asi na takovém závodě je?
Ano, určitě. Nevyrůstal jsem ve světě formulí, ani jsem nikdy nebyl žádný extra fanoušek. Ale můj táta závodil na motorkách, takže myslím, že do jisté míry ten svět a tu závislost na něm chápu.
Jak se má vaše rodina?
Jsou skvělí. Moje žena a dcera jsou tu se mnou v Los Angeles, protože tu teď točím s Michaelem Mannem (film Cyber), trochu s filmem cestujeme, protože se natáčí na různých lokacích po celém světě, a pak budu dělat na dalším Ronově filmu. První, co mě napadlo, když skončilo natáčení Rivalů: „Kdy budu zas moci točit s Ronem!?“ Řekl jsem mu o scénáři „Heart of the Sea“, přečetl si to, a spolupráce byla na světě!