Lauda se nevyjadřuje zrovna vybíravě a tak tehdy prý rovnou Brühlovi řekl, ať si toho moc nebalí, že se mu stejně nebude líbit, a pošle ho zase domů. Ukázalo se, že Lauda si Brühla oblíbil ihned a ten si musel jít hned druhý den na svůj prodloužený víkend koupit ještě něco na sebe. Poslední den ve Vídni Lauda Brühla pozval na Velkou cenu Brazílie - letěli Laudovým soukromým letadlem, a letadlo řídil sám bývalý závodník formule 1.
„Bylo to úžasné,“ říká Brühl, „Niki mě se všemi seznámil! Sebastian Vettel se mnou mluvil ještě chviličku před závodem. Viděl jsem se s Rosbergem, Hamiltonem, a představil mě jezdcům toho dne: Jackiemu Stewartovi, Nelsonovi Piquetovi.“
Film má v České republice premiéru již 3. října.
I když Brühl Laudu hluboce obdivuje, přiznává, že jeho závodní ambice zůstanou na německých dálnicích, „především v noci, kdy to opravdu můžete pustit rychle,“ než aby se vrhal na závodní trati. „Když jsme natáčeli Rivaly, pochopil jsem, že já bych neměl na to, aby ze mě byl dobrý závodník, potřebnou odvahu.“
Zatímco Hunt odešel ze světa formule 1 v roce1979 atragicky zahynul na selhání srdce ve věku 45 let, Lauda ze závodů odešel v roce1985 astal se z něj velice úspěšný podnikatel, založil si vlastní aerolinky. A dodnes je nadšeným obhájcem bezpečnosti za volantem ve svém milovaném sportu.
Brühl se narodil v Barceloně, jeho otec je Němec a matka Španělka, a vyrůstal v Kolíně nad Rýnem. Svou hereckou kariéru započal v několika německých filmech jako například Good bye Lenin!, nebo The Edukators, klíčové role si zahrál i ve filmech Bourneovo ultimátum, Hanební pancharti a v chystaném dramatu o WikiLeaks, The Fifth Estate. Brühl žije napůl v Barceloně a napůl v Berlíně.
Už jste viděl finální verzi filmu?
Ještě ne, ale Ron mi říkal o promítání, které dělali pro závodníky formule 1, Bernie Ecclestona a Nikiho Laudu. Prý získali potlesk ve stoje a závodníci za ním přišli a za film mu děkovali. Dokonce i Bernie vstal a přišel Ronovi potřást rukou. Všem sefilm moclíbil a to je super. Dostal jsem zprávu od asistentky Nika Rosberga: „Skvělé výkony a skvělý film!“ Pokud se to líbilo klukům z formule 1, je to pro nás výborná zpráva!
Před natáčením jste jel za Nikim Laudou do Vídně. Jak to probíhalo?
Naštěstí jsme se jeden druhému líbili. Musel jsem si ale na pobyt ve Vídni koupit extra oblečení, protože se nad očekávání protáhl.
Nevzal vás náhodou na Velkou cenu Brazílie svým vlastním letadlem a nepředstavil vás závodníkům?
To byl zážitek. Sebastian Vettel se mnou mluvil už před závodem. Viděl jsem se s Rosbergem, Hamiltonem, a představil mě jezdcům dne: Jackiemu Stewartovi, Nelsonu Piquetovi. Pak jsem závod sledoval z boxu Mercedesu, a poslouchal jsem s nimi jejich interní komunikaci, to byl pohled přímo do závodu a do jeho přípravy, jedinečný zážitek.
Měl jste ze závodníků v Brazílii pocit, že postavení Nikiho Laudy v tomhle sportu respektují?
Ano. Všichni fanoušci v Brazílii byli z Laudy nadšení. Davy lidí si k němu chodily pro autogram a fotografii. Je to velký hrdina. Dokázal překonat spoustu věcí, nejen svou nehodu ve formuli 1, ale i nehody letadel a přesto si sám založil aerolinky. Je to skvělý podnikatel a komentátor.
Co rozhodlo o tom, že si vás Niki oblíbil, ještě než jste dostal příležitost zahrát si ho ve filmu?
Kdyby si mě neoblíbil, bylo by to jak zlý sen, je to velmi odhodlaný a mocný člověk. Myslím, že jinak by to asi ani nešlo. Ale od první chvíle jsem se mu líbil. Myslím, že se mu líbil můj smysl pro humor.
Jste Němec, on je Rakušan, není mezi vámi tak trochu kulturní tření?
Je to ohromný kulturní rozdíl. Vysvětloval jsem to Ronovi od první chvíle. Říkal jsem: „Musím se naučit rakouský přízvuk, s německým přízvukem to nepůjde.“ Celé vyznění je pak jiné. Takové suverénnější, lehce arogantní. A zábavnější. Ale jde i o různou mentalitu. Čas, který jsem strávil ve Vídni, byl velmi přínosný, zaprvé jsem pochytil trochu ten přízvuk, a pak tu celkovou zvláštní atmosféru, oni mají hodně temný smysl pro humor. Jsou velmi ironičtí. Jsou hodně odlišní od nás, nepřestává mě to udivovat. Ve Vídni jsem si to moc užil a čas strávený s Nikim byl skvělý, protože jsem se mohl naučit, jak se směje a jak mluví. Je zábavné hrát tak vzdálenou, odlišnou postavu. Jakmile to do sebe zapadne a získáte k postavě osobní přístup, je to radost, protože cítíte, že hrajete naplno. A Niki je velmi suverénní, je to velká zábava.
Odpovídal váš dojem z Nikiho tomu, jak jste si ho představoval ze scénáře Petera Morgana?
Peter je génius a jazyk, jakým Niki mluví, takové ty úsečné věty, které používá, se k němu dokonale hodí. Už se na scénáři nemuselo nic měnit. Přišlo mi to dobré a Peter se navíc s Nikim a jeho rodinou zná. Ve scénáři je všechno tak, jak má být. Peter je asi nejtalentovanější scénárista na biografie. Myslím to vážně.
Nenavrhl vás pro tu roli původně Peter?
Ano, a také producent Andrew Eaton mě chtěl ve filmu mít. Když jsem byl na prvním konkurzu, cítil jsem, že mě ve filmu Ron a Peter asi chtějí. Ale moje reakce, když mi poprvé zavolali a poslali mi scénář, byla: Tuhle roli nemůžu hrát. Lauda je ikonická postava a já jsem si scénář moc rád přečetl, ale zároveň jsem byl pěkně nervózní, protože jsem si říkal, že nevím, jestli budu vědět, jak to zahrát.
Proč jste z toho byl tak nervózní?
Protože je velká ikona a ještě stále se o něm v německých médiích hodně píše. Moc rád jsem si ten scénář přečetl, ale zároveň jsem byl pěkně nervózní, protože jsem si říkal, že nevím, jestli budu vědět, jak tu roli zahrát. A pak pomalu nastal první konkurz a Peter byl pěknej prevít!
Nevěděl jsem, že mluví skvělou němčinou i rakouským přízvukem! Chtěl jsem na Rona udělat dojem svým nepřipravovaným rakouským přízvukem, říkal jsem si, že Američan nic nepozná. A tak jsem předváděl, jak bych mluvil jako Niki a z ničeho nic mě Peter zastavil a řekl: „Já mluvím německy a umím rakouský přízvuk, a tohle není ono,“ v tu chvíli jsem myslel, že jsem skončil. Tři dny na to jedu autem ve Španělsku, a všiml jsem si, že mám tři zmeškané hovory z Anglie. Tak povídám přítelkyni: „Zastavím a zavolám, tři zmeškané hovory, to je dobré znamení.“
Jak jste se na Rivaly připravoval?
Měl jsem spoustu práce. Sám jsem se přihlásil na španělské závody formule 3, abych si trochu osahal, jaké to je jezdit závodním autem. Pak jsem se několikrát sešel s Nikim, s Ronem jsme se také párkrát viděli, a s Chrisem jsme si testovali auta. Setkání s Chrisem bylo také zajímavé, protože jsme jako herci každý z jiné planety, ani bychom nemohli být odlišnější, ale stejně jsme si jeden druhého od první chvíle oblíbili. Je to takovej roztomilej australskej surfař a pohodář. Mám ho moc rád. I když už v tu chvíli byl filmová hvězda, stejně byl pokornej, nebyl namyšlenej, byl fajn. Padli jsme si do oka i když jsem hodně rozdílní, jako jsme rozdílní i ve filmu.
Stává se z vás za volantem démon posedlý rychlostí?
Řídím rád a někdy řídím dost rychle. V Německu nemáme omezenou rychlost a tak hodně z nás jezdí rádo rychle, zvlášť v noci, když jsou silnice prázdné a můžete to pustit. Ale po natáčení Rivalů už vím, že bych neměl odvahu být profesionálním závodníkem. Hlavně když pomyslíte na to neustále nebezpečí, které hrozilo v autech hlavně v té době. Nikimu na bezpečí hodně záleží, a to se mi na něm líbí. V mnoha ohledech bezpečnosti formule 1 byl vlastně průkopník. Záleželo mu nejen na jeho vlastním bezpečí, ale také na bezpečí ostatních závodníků. A stále je takový. Je úžasné, že už se to tolik neděje, poslední smrtelná nehoda byla ta s Ayrtonem Sennou. A už je to minulost, to je dobře.
Sledoval jste formuli 1 jako kluk?
Moc ne. Spíš můj bratr je fanoušek formulí. Mně se to líbilo, ale nikdy jsem z toho nějak nešílel. Mě spíš jako kluka bavil fotbal a tenis. Líbila se mi auta, ale spíš ta stará, stará Ferrari, konkrétně. Sám mám také dvě stará auta, bohužel teda ne Ferrari. Řízení mě vždycky bavilo, a na Nürburgring jsem se jezdíval dívat na závody veteránů, takže tu trať dobře znám. A Michael Schumacher je taky z Kolína, kde jsem vyrůstal, místní hrdina formule 1. Ale od sedmdesátých do osmdesátých let se to hodně změnilo, už to nebyli ti rock’ n‘rolloví rebelové, pak už byli piloti spíš profesionální sportovci, svět kolem závodů je sterilnější. Michael Schumacher je dokonalý příklad dokonale přesného a disciplinovaného německého sportovce. Je to skvělý pilot. Ale když se ponoříte do světa formule 1 v sedmdesátých letech, do té vší slávy a lesku, působí to mnohem zábavněji, než závody teď. Na jednu stranu mi přijde škoda, že jsem to tehdy nezažil, protože to vypadá dost bláznivě. Jak James Hunt pil a kouřil a užíval si s holkama a pak nasedl do formule a jel... to by dneska nepřipadalo v úvahu!
Měl jste sám, jako dítě, nějaké sportovní ambice?
Jako dítě jsem hrál závodně tenis, pak jsem ale přestal. Teď hraju zas, ale už jen pro zábavu. Nikdy jsem v žádném sportu nevynikal, ale vždycky mě to bavilo. Jsem velký fanda a hodně sport pasivně pozoruji. A k formuli 1 jsem se trochu vrátil s dokumentem o Ayrtonu Sennovi. Bylo to zajímavé pozorovat, sledoval jsem ho s lidmi, kteří se o formuli 1 vůbec nezajímají, byly tam i nějaké ženy, a všichni byli tím příběhem hluboce dojati. Navíc je spousta špatných filmů o závodění. Jsem moc pyšný, že jsem mohl pracovat na tak dobrém a zajímavém filmu, jako je tenhle. A velký dík patří Peteru Morganovi a Ronovi, samozřejmě.
Líbili se vám jejich předchozí filmy?
Ano, oba dva. Když jsme se poprvé setkali, řekl jsem jim, jak moc se mi líbil jejich Duel Frost/Nixon, a ptal jsem se Petera, jestli to bylo podle skutečných událostí, nebo jestli si to jen vymyslel. Myslel jsem si, že si to vymyslel, a bylo to tak. Je moc zajímavé pozorovat, jak s filmem pracoval. Jakmile bylo potřeba to někde trochu okořenit nebo tomu dodat trochu napětí, vždycky přišel s nějakým nápadem, jak příběh ozvláštnit. Moje oblíbená scéna je tisková konference, kde se jeden novinář ptá na velmi intimní otázky a James mu dá ránu pěstí. Myslím, že to si Peter vymyslel, ale stejně je to super.
Pro svoji disciplínu a neobvyklou mluvu byl Lauda pro hodně lidí podivín. Jak jste postavil takovou roli, nebál jste se, že to bude pro diváky nestravitelné?
Je to souhra několika věcí. Bylo velmi zajímavé přečíst si jeho biografii „Do pekla a zpět“, četl jsem ji ještě před tím, než jsme se setkali. Nejdůležitější informace pro mě byly - v tom, jak popisoval sezónu 1976 – v téhle knize, dozvíte se tak hodně o jeho zázemí. Pocházel z velmi zámožné rodiny, a v jednu chvíli musel sebrat veškerou odvahu a vzepřel se vůli všech. Je velice cílevědomý, odhodlaný a všechno pečlivě analyzuje. Něco mě na jeho přístupu velmi fascinuje, tak nějak ho chápu, a dovedl jsem se v tom do něj zcela vžít. A pak strávit s ním ten čas v jeho prostředí kde žije, poznat ten jeho rakouský, vídeňský postoj „mě je to ukradený“. Nasát tuhle atmosféru a dokázat si ji uchovat při hraní, to pro mě bylo zásadní.
Lauda je po celý film velmi sympatická postava, i když trochu excentrická, a mezi ním a jeho nedisciplinovaným rivalem panuje velká dynamika.
Niki vždycky říkal: „I jestli to má být něco hodně osobního, ptej se mě na cokoli,“ a to bylo super, protože jsem se skutečně mohl ptát na cokoli! Řekl mi pár opravdu hodně osobních věcí, které tu nemohu sdílet, ale mám pocit, že to, jak se mi otevřel, bylo velmi chytré, protože věděl, že čím víc informací mi dá, tím lepší výkon podám, a tak se také stalo. Mluvili jsme o hodně věcech a já si mohl vytvořit ucelený obraz.
Jak se musel upravovat váš fyzický vzhled, abyste se Laudovi podobal?
Nosil jsem umělé zuby. Pak nějaké speciální efekty (to po Laudové nehodě), nosil jsem paruku, různé věci. Ale to všechno hodně pomáhá. Ty zuby vám promění obličej a upraví způsob, jakým mluvíte. Na to si musíte zvyknout. Když mi poprvé aplikovali speciální make-up, abych vypadal jako Lauda. Jednou zezačátku jsem s tím usnul a když jsem se probudil a viděl ten silně popálený obličej, byl jsem na pár vteřin v pěkném šoku. A pomáhá vám i to, jak je to nepohodlné, protože ve skutečnosti to muselo strašně bolet. Hlavně kolem očí, to bylo hodně nepříjemné. To všechno pomáhá v tom jak to hrajete.
Ve scénáři o Laudovi lidé kvůli vzhledu hodně mluví jako o „kryse“...
Jo, taky mu říkali „super-krysa“!
Snad jste si to nebral osobně?
Ne, mě ta jeho postava tak fascinovala, že mi to ani moc nevadilo. Ve scénáři to bylo asi třikrát. Ale když jsme měli čtenou zkoušku, hodně jsme se nasmáli, byli tam i všichni producenti a Peter pořád říkal: „Podívá se na sebe do zrcadla. Je bledý, nesportovní, jako krysa.“ A když to řekl asi potřetí tak povídám: „Poslyš, Petere, já myslím, že už jsme to všichni pochopili.“ A vedle vás sedí Chris a náramně se bavíte. Někdy to byla fakt fuška!
Jak jste si s Chrisem sedli na scéně?
Hodně jsme se nasmáli. Měli jsme mezi sebou takovou hru. Hráli jsme si svojí vlastní komedii, že James Hunt a Niki Lauda jsou milenci a podobný blbosti. Když se celý den zabýváte náročným natáčením všech těch závodů, pomáhá mít vedle sebe někoho vtipnýho a v pohodě, jako je Chris.
Měli jste příležitost se vídat i mimo natáčení?
To se nám povedlo v Londýně. Byli jsme na koncertě, a párkrát na večeři. Seznámil jsem se s jeho ženou a on zase s mojí přítelkyní a párkrát jsme něco podnikli i s Ronem. Byla to legrace. Je to príma kluk. Viděl nesestříhanou verzi filmu dřív než já a poslal mi hezkou esemesku. On je z toho filmu nadšenej. Když jsem viděl nesestříhanou verzi já, Chrisův výkon mě totálně dostal. Byl dokonalej. Úplně jinej, než v jiných filmech, co točil.
Ron se vyjádřil, že to bylo zábavné natáčení až na scény po nehodě na Nürburgringu, kdy se dává Lauda dohromady v nemocnici. Byly náročné i pro vás?
Bylo to náročné. Vzpomínám si, že se u naší základny, kde jsme tam točili často shromažďovaly děti, a já jsem se chodil projít. Když jsme točili v Bonnu, nedaleko Kolína, a děti mě zahlédly, utíkaly pryč a křičely, protože jsem vypadal fakt jako sloní muž. Bylo to strašné, ale zas vám to v té roli pomůže. Nemohl jsem se na sebe pořádně podívat do zrcadla, protože všechno bylo takové nateklé... než mě nalíčili, trvalo to vždycky tak devět hodin. Ale je to úžasné, protože Dod Mantle, kameraman, dělal záběry fakt zblízka, a nikdo by nikdy nepoznal, že to je jen make-up.
Mluvil jste o tomhle zážitku s Nikim?
Mluvil. Říkal, že to bylo neskutečně bolestivé a strašné. A pak tam vidíte to odhodlání, když se díval na velkou cenu, zatímco ho dávají lékaři do pořádku. Obraz toho, jak podstupuje náročnou léčbu a zároveň sleduje závody je velice silný. Myslím, že se tehdy v nemocnici díval na závody a říkal si: „James mě dotahuje, James mě dotahuje!“ A nedalo mu to a musel se rychle vrátit.
Máte otce Němce a matku Španělku, cítíte se sám být víc Španěl nebo Němec, a kde žijete?
Cítím se dost jako Evropan, protože mám také rodinu ve Francii a vždycky jsem vyrůstal ve velmi pestrém prostředí. Nepřipadám si ani jako Španěl ani jako Němec, ale je príma mít v sobě oboje.