Kratší, blondaťoryšavé vlasy a rošťácký úsměv, takový byl Roger Williamson mimo závodní vůz. Na dráze pak patřil mezi největší talenty britského motorsportu. Nebylo mu ale přáno svůj talent rozvinout. Zahynul v pouhých pětadvaceti letech a byl protagonistou jednoho z nejsmutnějších příběhů formule 1.
Roger Williamson se narodil 2. února 1948 v městě Ashby-de-la-Zouch, které se nachází v hrabství Leicestershire. Jeho otec Dodge Williamson v mládí závodil na ploché dráze. Není tedy divu, že svého syna rád vedl k rychlým kolům. V osmi letech se malý Roger projel na stadionu v Leicesteru v modelu závodního vozu a láska byla na světě. Následovalo obligátní přesednutí do motokár. V těch se mu dařilo dominovat a vavříny sbíral hlavně v anglickém mistrovství motokár v kategorii do 200ccm. V devatenácti letech ovládl mistrovství závodů automobilů Mini – ano, přesně těch, které později po celém světě proslavil Mr. Bean.
Následující tři roky ve Spojeném království udával tempo ve voze Ford Anglia, v jehož útrobách hřímal motor ze zahradní sekačky, který do něj namontoval Williamsonův otec. Uběhly další závody, trofejí přibývalo, jenže do formule 1 bylo stále daleko. Přeci jen, úspěchů můžete v cestovních vozech nasbírat, kolik jen chcete, ale cesta na vrchol formulových sérií obvykle vede jinudy.
Williamson si to dobře uvědomoval, a tak byl jenom rád, když v roce 1971 konečně přesedlal do monopostů, a to konkrétně do formule 3. Vyhrál šampionát Lombard North Central a druhý skončil v pohárech Shell Super Oil-Motor a Forward Trust, přičemž mimo jiné dokázal porazit i pilota takového kalibru, jakým byl James Hunt. O rok později získal ve formuli 3 tituly hned dva. Ovládl soutěž sponzorovanou společností Shell i Forward Trust. Williamson patřil k největším britským talentům té doby. Můžeme ovšem zapomenout na to, že by pro něho bylo závodění prací na plný úvazek. Kdepak. Když nebyl na závodní dráze nebo v jejím okolí, pracoval Roger v autodílně svého táty.
V první polovině roku 1973 se už proháněl ve formuli 2. Ta byla v tehdejší době všeobecně považována za poslední předstupeň formule 1. Nejprve strávil pár závodů v barvách týmu svého mecenáše Toma Wheatcrofta, poté přestoupil ke stáji March. V zimě téhož roku přišla nabídka na testování od kdysi slavného týmu British Racing Motors (BRM). Hned v prvním dni, co seděl ve voze formule 1, dokázal překonat rekord trati. V BRM byli z Williamsonových výkonů u vytržení a dovolili mu, aby si vyzkoušel i nejnovější vůz týmu. Roger se jejich důvěře odměnil další sadou nesmírně rychlých kol.
U BRM se dlouho nerozmýšleli a Williamsonovi nabídli smlouvu. Roger ji nakonec po dohodě s mentorem Wheatcroftem odmítli. Na Williamsonovo místo tedy nastoupil jistý Niki Lauda. Zájem projevoval také Tyrrell. Wheatcroft s Williamsonem plánovali, že se v roce 1974 pokusí najít štěstí se zákaznickým vozem McLaren M23 (tedy vůz, se kterým získal titul Emerson Fittipaldi i tým McLaren). Stále ale zbývalo vyřešit otázku, co se sezonou 1973. V půlce roku potřeboval tým March záskok za Jean-Pierra Jariera, který bojoval o titul ve formuli 2.
Williamsonovým debutem v F1 byla Velká cena Velké Británie 1973, která se konala 14. července. Tento závod se do paměti fanoušků zaryl zejména kvůli hromadné havárii, ke které došlo hned ve druhém kole závodu. Jody Scheckter při nájezdu na cílovou rovinku vyjel mimo dráhu, ztratil kontrolu nad svým mclarenem a vznikla mela, která zasáhla hned jedenáct vozů. Mezi těmi, kteří nedokázali této šlamastyce uniknout, byl i debutant Williamson.
Následující závod se konal o dva týdny později v Nizozemsku, a to na okruhu v Zandvoortu. Williamson odstartoval z osmnácté pozice. K tragédii došlo v době, kdy se Williamson nacházel v osmém kole závodu a přesně v místech, kde o tři roky dříve přišel o život další Brit Piers Courage. Zřejmě defekt levé přední pneumatiky Rogerova vozu způsobil, že monopost nebylo při nájezdu přes hrbol v sekci Tunnel Oost možné udržet v klidu. Williamson narazil do bariéry, vůz se následně odrazil a převrátil se vzhůru nohama. Poškozena byla palivová nádrž. Vytékající palivo se za okamžik vznítilo.
Nedaleko za Williamsonem jel na trati David Purley, další Brit, který se s Williamsonem znal už z dob soupeření ve formuli 3. Pilot stáje LEC Refrigeration (která shodou okolností využívala monoposty postavené právě Marchem) nezaváhal, zastavil a vydal se kolegovi pomoci. Williamson byl ve voze zaklíněný a vlastními silami se nemohl osvobodit. Purley se ze všech sil snažil monopost převrátit zpět na kola. V té době byl plamen stále malý a Williamson sice vyděšený a zoufale volající o pomoc, nicméně v pořádku. To vše se dělo za nečinného přihlížení traťových maršálů a hasičů, kteří měli dokonce jen několik desítek metrů za svodidly zaparkovaný hasičský vůz.
Nedostali nicméně informaci, že by byl závod zastaven, a tak ve strnulé snaze za všechny ceny dodržet příkazy vedení závodu pouze sledovali bezmocné Purleyho pokusy zachránit kamaráda. Po dvou minutách a sedmačtyřiceti sekundách se oheň rozhořel a celý vůz se ocitl v plamenech. Purley vytrhl jednomu ze zkoprnělých maršálů malý hasicí přístroj z rukou a pokoušel se vůz uhasit. Plameny však v tu dobu už byly příliš silné. Na trať se dokonce pokoušeli dostat i šokovaní diváci, které však zahnali hlídací psi ochranky, která jim ve vstupu na dráhu nekompromisně zabránila. Purleyho pohlcovala beznaděj, nicméně nechtěl se vzdávat i přes snahy maršálů, kteří se ho snažili od ohnivého inferna odtáhnout pryč.
Když byly konečně podány pokyny k akci, bylo již příliš pozdě. Williamson zemřel na následky nadýchání se kouře. Purleyho prosby o pomoc, které směřoval jak k maršálům, tak i k dalším pilotům (mnoho z nich si prý myslelo, že Purley hasí vlastní auto), nebyly vyslyšeny. Velkou vlnu kritiky si vysloužil Niki Lauda, který fakt, že při projíždění kolem Williamsona nezastavil, okomentoval tím, že je placen za závodění, nikoliv za parkování. Podle všeho však rakouský pilot v době, kdy z úst vypustil tento výrok, o závažnosti nehody neměl tušení.
„Nedokázal jsem to auto převrátit. Viděl jsem, že byl naživu, slyšel jsem ho křičet, ale nemohl jsem dostat vůz zpět. Snažil jsem se ostatní přivolat na pomoc. Kdyby se nám to společně podařilo, mohl být v pořádku, mohli jsme ho dostat ven,“ řekl Purley po závodě se slzami v očích.
Vyšetřování nehody potvrdilo to, co se všeobecně očekávalo. Za náraz do bariéry Williamson nemohl, stalo se tak kvůli defektu. Rovněž bylo potvrzeno, že v případě rychlého vyproštění z vozu by Williamson vyvázl s nulovými následky na zdraví.
Příliš brzy tak vyhasl život pilota, který nikdy nedostal příležitost světu pořádně ukázat, co vše se v něm skrývá. Tom Wheatcroft (1922-2009), přítel a blízký Williamsonův spolupracovník, na svém okruhu v Doningtonu v roce 2003 odhalil sochu na Rogerovu počest. 29. červenec 1973 označil za nejsmutnější den svého života. A David Purley? Za svou chrabrost získal řadu ocenění, z nichž nejvýznamnější je zřejmě George Medal, nejvyšší vyznamenání, jaké je možné v Británii za odvážný akt obdržet. Ve formuli 1 Purley nastoupil do jedenácti závodních víkendů, všechny ale strávil v nekonkurenceschopných vozech.
V roce 1977 jen o vlásek unikl smrti v předkvalifikaci na Velkou cenu Velké Británie. Zasekl se mu plynový pedál a v rychlosti 173km/h narazil do zdi (dlouho se předpokládalo, že žádný jiný člověk nepřežil vyšší stupeň přetížení než právě Purley). Přežil s mnohačetnými zlomeninami nohou, pánve a žeber. Po ukončení kariéry závodního jezdce našel zálibu v akrobatickém létání. Zahynul 2. července 1985, kdy se svým letounem poblíž města Bognor Regis spadl do moře. Bylo mu 41 let.