S nadsázkou by se dalo říci, že Roberto ‘Pupo‘ Moreno měnil barvy závodní kombinézy častěji než ponožky. Tento brazilský jezdec, jenž v úterý oslaví své pětapadesáté narozeniny, se v rámci královny motorsportu zúčastnil pětasedmdesáti velkých cen, během nichž postupně vystřídal hned devět stájí – byly jimi Lotus, AGS, Coloni, Euro Brun, Benetton, Jordan, Minardi, Moda a Forti. Závodil zkrátka tam, kde se zrovna uvolnilo místo. Úspěchů ve formuli 1 měl sice poskrovnu, nutno však dodat, že v převážné většině případů neměl k dispozici dostatečně konkurenceschopnou techniku a tolik potřebné finanční zázemí. Posléze zkoušel štěstí i v jiných závodních kategoriích, převážně v zámoří, nicméně ani zde žádnou velkou díru do světa neudělal. Začněme však hezky popořádku.
Roberto Moreno se narodil 11. února 1959 v brazilském Riu de Janeiru a lze konstatovat, že to nebyli rodiče, kteří měli na jeho závodní kariéru největší vliv, nýbrž dlouholetý přítel a pozdější trojnásobný mistr světa F1 Nelson Piquet. Moreno a Piquet byli kamarády od útlého věku a na dráze se potkávali již od motokár. Mladý Moreno spatřoval ve svém krajanovi velký vzor, a tak se rozhodl následovat jeho kroky a vydal se hledat štěstí do Evropy. V roce 1979 zakotvil v britské formuli Ford, kde si rychle vydobyl zvučné jméno. V následující sezoně si za své výkony vysloužil odměnu v podobě kontraktu s Lotusem, který Brazilcovi přisuzoval roli testovacího pilota. Tato smlouva mu ostatně v roce 1981 otevřela dveře do britského šampionátu F3.
V sezoně 1982 vyměnil rodák z Ria de Janeira formuli 3 za formuli Atlantic. Největší událostí tohoto ročníku byl ovšem jeho debut v královně motorsportu. Šance, na kterou mnozí ostatní čekají třeba i celou kariéru, se brazilskému pilotovi naskytla relativně brzy – v pouhých třiadvaceti letech. Když si Nigel Mansell zlomil během kolize ve Velké ceně Kanady zápěstí, musel se Colin Chapman narychlo poohlédnout po nějakém náhradníkovi. Nakonec padla volba právě na Morena, který se ale své role zhostil poněkud neúspěšně. Lotus sice tehdy žádnou oslnivou formou neoplýval, Brazilcova neschopnost kvalifikovat se do GP Nizozemska však byla pro celý tým i jezdce samotného obrovským zklamáním. Ve svých třiadvaceti letech zkrátka nebyl na debut v královně motorsportu dostatečně dobře připraven, a tak když se ještě ne zcela uzdravený Mansell vrátil během GP Velké Británie zpět do kokpitu, aby následující závod ve Francii v důsledku nedoléčeného zranění opět vynechal, rozhodl se šéf Lotusu namísto Roberta Morena upřednostnit Geoffa Leese. Dveře do formule 1 se tak pro mladého Brazilce na jistou dobu uzavřely.
Po neúspěchu v F1 se Moreno zabydlel o úroveň níž, tedy v šampionátu F2. Zde v roce 1984 obsadil celkové druhé místo s dvěma vítězstvími na kontě, sedmi pódii a třemi pole position, následně šel zkusit štěstí za oceán. V zámoří pak strávil sezony 1985 a 1986, během kterých závodil v sérii Champ Cars. Vyzkoušel si také slavný závod 500 mil Indianapolis, v němž spatřil cíl jako devatenáctý v pořadí.
S návratem na starý kontinent v roce 1987 si to Roberto namířil do formule 3000 a pokračoval v tom, co započal před štací v USA. Svými dobrými výsledky na sebe znovu upoutal pozornost týmů formule 1. Moreno měl během celé kariéry hluboko do kapsy, žádní bohatí sponzoři jej nepodporovali, a tak povětšinou musel brát zavděk jakoukoliv nabídku, jež se zdála být alespoň trochu zajímavá. Jedna taková přišla ke konci sezony 1987 od francouzské stáje AGS, kde měl nahradit Pascala Fabreho. Vedení týmu nabídlo Brazilcovi možnost zúčastnit se závěrečných dvou závodů, kterými byly Velké ceny Japonska a Austrálie. Za poskytnutou důvěru se Pupo odvděčil ziskem jednoho mistrovského bodu v Adelaide, což byl vzhledem k formě vozů týmu AGS úctyhodný výkon. Zároveň se jednalo o historicky první zaznamenaný bod jak v případě této stáje, tak i jezdce samotného.
V nadcházejícím ročníku si dal od formule 1 pauzu, namísto toho zaměřil svoji pozornost výhradně na šampionát F3000. A vyplatilo se! Tři pole position, čtyři výhry a třiačtyřicet bodů na kontě znamenaly celkové vítězství a zřejmě také i největší triumf v Brazilcově závodní kariéře. Morenovo úspěšné tažení za titulem ve formuli 3000 rozhodně nezůstalo opomenuto, ba naopak. S vedením Ferrari se záhy domluvil na pozici testovacího jezdce, on však především toužil po opětovném návratu na startovní rošt. Ke splnění tohoto cíle mu následně pomohl tým Coloni, byť jen do jisté míry. Jelikož vozy této italské stáje měly ke konkurenceschopnosti opravdu velmi daleko, bylo zázrakem už jen to, když se jezdci dokázali kvalifikovat do závodu. Tohoto ‘úspěchu‘ dosáhl Moreno během sezony 1989 celkem čtyřikrát, ani v jednom případě ale nedělní klání nedokončil. A nejinak tomu bylo i v následujícím ročníku. V něm hájil Brazilec barvy týmu Euro Brun, přičemž šachovnicový praporek spatřil jen jednou, jedenkrát ho zradila technika a v dalších případech se nekvalifikoval.
Jelikož Roberto doposud nezaznamenal žádný výraznější úspěch a navíc za sebou neměl žádné bohaté sponzory, začaly se nad jeho další budoucností ve formuli 1 stahovat mračna. Chtěl-li v královně motorsportu pokračovat, musel se urychleně začít shánět po nějaké sedačce na příští rok. Svoji pozornost proto zaměřil na Brabham, který jako jeden z mála týmů ještě neměl uzavřenou jezdeckou sestavu. Nakonec ale všechno dopadlo trochu jinak.
“Pořád si pamatuju, jak jsem letěl do Anglie do továrny Brabhamu na schůzku s Herbiem Blashem, jelikož to byla jediná dostupná sedačka pro nadcházející rok,“ nechal se slyšet Moreno v jednom z rozhovorů, jenž poskytl Autosportu. “Herbie byl velmi těžko k zastižení a pár dní mě odbýval. Nakonec jsem prostě přiletěl do Anglie a řekl jsem mu: ‘Jsem tady na Heatrhow, přišel jsem tě navštívit.‘ On řekl: ‘Ach, Roberto, neměl jsi přijíždět. Mám to a tamto, a dneska na tebe nemám čas. Ale když už jsi tady, přijď ve čtyři hodiny a já ti věnuju pět minut.‘“
“Ale před tím jsem zavolal všem svým kamarádům, které jsem měl v seznamu, včetně Johna Barnarda. A John řekl: ‘Roberto, přijď nás po té schůzce navštívit, protože tě potřebuju.‘ Tak jsem tam šel, John se na mě podíval a řekl: ‘Roberto, dnes odpoledne ve dvě hodiny přišel Alessandro Nannini o ruku při havárii ve vrtulníku. Každý teď volá kvůli sedačce a my potřebujeme jet v Japonsku se dvěma vozy. Ty jsi jediný, kdo zavolal ještě před tou nehodou. Chceš to místo?‘“
“Takhle jsem se dostal k tomu místu u Benettonu. Dal přede mě telefon a řekl: ‘Zavolej svému týmu a zjisti, jestli tě pro nás nechají jezdit.‘ Já jim zavolal, a ve stejnou chvíli toho odpoledne se můj tým ve Švýcarsku rozhodl, že na poslední dva závody nepojede. Takže jsem byl volný a mohl jsem závodit pro Benetton.“
Napodruhé již Moreno takovouto příležitost nepromarnil a po bezchybném výkonu si v kontroverzní Velké ceně Japonska dojel pro druhé místo v cíli, přičemž nestačil pouze na svého dlouholetého přítele a týmového kolegu Piqueta. Radost z nečekaného úspěchu Roberta dokonce přiměla na stupních vítězů až k slzám. Bohužel pro tohoto sympatického jezdce se však jednalo také o jediné pódiové umístění, jehož v rámci formule 1 dosáhl. Svým výkonem si nicméně vysloužil závodní smlouvu na nadcházející ročník.
V něm Benetton na nejlepší týmy v čele s McLarenem a Williamsem poněkud ztrácel. Robertovy výsledky přesto nikterak špatné nebyly – dvě čtvrtá a jedno páté místo budiž toho důkazem. O to větším překvapením pak pro brazilského pilota muselo být, když se jej vedení stáje rozhodlo po Velké ceně Belgie znenadání nahradit jistým Michaelem Schumacherem, který zrovna debutoval v týmu Eddieho Jordana. Moreno pochopitelně nesl nastalou skutečnost nelibě, nic s ní však nenadělal. Nakonec musel s povděkem vzít nabídku od Jordanu, pro který odjel následující dva závody. V tom posledním v rámci sezony 1991 pak nastoupil coby pilot Minardi.
Posléze to šlo s Brazilcem ve formuli 1 už jen z kopce. Tým Moda, pro který závodil v ročníku 1992, znamenal výrazný krok zpět. Z devíti pokusů se do nedělního klání kvalifikoval pouze jednou, přičemž z důvodu technických problémů šachovnicový praporek stejně nespatřil.
A když už se zdálo, že královna motorsportu bude pro Morena, jenž strávil ročníky 1993 a 1994 v zámoří, uzavřenou kapitolou, přišel nečekaný návrat do světa velkých cen s týmem Forti. Zde však měl jen pramalou šanci na úspěch, což se bohužel také záhy potvrdilo. V případě, že se některý z jezdců týmů Forti dostal do záběrů televizních kamer, bylo to nejčastěji proto, že zrovna byli předjížděni o kolo nebo byli donuceni ze závodu nedobrovolně odstoupit. Na konci sezony 1995 dal rodák z Ria de Janeira formuli 1 vale a nadobro odešel závodit do zámoří. Jeho bilance v F1 se zastavila na číslech, která vykazovala 75 účastí ve velkých cenách, 41 odjetých závodů, 1 umístění na stupních vítězů, 1 nejrychlejší kolo a celkem 15 získaných bodů.
Za velkou louží se Roberto během uplynulých patnácti let objevoval nejčastěji v sériích Champ Cars, IndyCar či brazilské Stock Car. V sezoně 1999 si znovu vyzkoušel slavný závod 500 mil Indianapolis, v němž obsadil celkové dvacáté místo. A aniž by to plánoval, na Starou cihelnu se vrátil ještě v roce 2007, kdy v týmu Chastain Motorsports na poslední chvíli zaskakoval za zraněného Stéphana Grégoireho. Jak typické! Tentokrát však havaroval a obsadil nelichotivou třiatřicátou příčku. Poslední oficiální záznam Brazilcovy závodní kariéry se pak datuje k roku 2012, kdy se účastnil šampionátu Mégane Trophy.
O tom, že Roberto Moreno oplýval velkým talentem, netřeba pochybovat. V některých fázích jeho kariéry mu však scházel onen pověstný kousek štěstí navíc a bezpochyby také nějaký významnější sponzor, bez kterého se již tehdy na vrcholu motorsportu dosti těžko prosazovalo. I tyto faktory pak přispěly k tomu, že už asi navždy zůstane ve stínu svých slavnějších krajanů.