Vidět na vlastní oči 24 hodin Le Mans jsem si přál už několik let. Od září loňského roku do konce letošního června působím v 80 kilometrů vzdáleném Angers, neváhal jsem proto a na okruh Sarthe se vypravil, přidal se ke mně i táta, který mě k zájmu o motorsport přivedl.
Vstupenky jsme koupili přes internet. Kromě Enceinte Général, nezbytné pro vstup do areálu okruhu, jsme si zakoupili ještě místa na plachtou kryté tribuně Chinetti (jedná se o tribunu číslo 15), přece jenom jsme chtěli mít pro závod zázemí i v případě deště, který se navíc dal očekávat. V ceně vstupenky bylo i testování, na které jsem se 9. června vypravil, abych vyzvedl vstupenky a zjistil, kam všude se divák může podél okruhu dostat. Určitou představu jsem měl už po návštěvě květnové Velké ceny Francie MotoGP, která se jezdí na vnitřním okruhu Bugatti. Ten má s tratí Sarthe pro 24 hodin Le Mans společný úsek mezi Ford Chicanes a Esses.
Líbí se mi, že okruh je na konci města v blízkosti sportovní arény. Přímo do areálu zajíždí tramvaj, jejíž zastávka je blízko východního vchodu. Hlavní brána je na druhé straně, pokud si tedy potřebujete nejdříve vyzvednout vstupenky zakoupené přes internet, je vhodnější vystoupit o stanici dříve a dojít do místa odběru, kterým je většinou Centre des Expositions du Mans vzdálené ještě 500 metrů od hlavní brány. O posledním víkendu před závodem je též možné vyzvednout si vstupenky v oficiálním obchodě v muzeu.
Na okruh Sarthe jsem se vrátil v pátek 21. června před závodem, to už přiletěl táta. Vstupenky jsme měli u sebe, tak jsme zvolili atraktivnější cestu z konečné zastávky tramvaje přes východní bránu okolo motocyklového okruhu směrem k prostoru startu a cíle. Cestou jsme se pozdravili s krajany, které jsme identifikovali podle vlajky vztyčené u stanu. Uvědomil jsem si, jak se areál v tak krátkém čase změnil. Zatímco v květnu se na okruhu Bugatti závodilo, úsek mezi Esses a Tertre Rouge byl uzavřen a většina rovinky Hunaudières se využívala jako běžná komunikace, nyní se okruhu Sarthe závodilo a trať Bugatti byla plná zaparkovaných vozidel.
V pátek se sice na okruhu nejezdí, ale pro diváky je připravena atraktivní možnost prohlédnout si boxy. Ve většině případů jsou sice v bezprostřední blízkosti prostoru, kam mohou diváci, k nahlédnutí jen sejmuté kapotáže, zatímco závodní vozy stojí až za nimi v garážích, ale i tak je na stroje většinou celkem dobře vidět. Nejen na továrních prototypech elitní třídy LMP1, ale i na vozech LMP2 a LMGTE Pro i Am je vidět řada zajímavých technologických řešení, například způsob chlazení brzd, nasávací otvory, aerodynamická řešení, apod. V podvečer jsme ještě stihli část tradiční prezentace jezdců v centru města, kde mávali fanouškům z historických vozů.
Maraton čtyřiadvacetihodinovky pro nás začal již v sobotu v deset hodin ráno, kdy jsme sledovali pětačtyřicetiminutový závod legendárních vozů z let 1949 až 1965. Vidět a hlavně slyšet historické aston martiny, jaguary, austiny, lotusy, AC a další skvosty rozhodně stálo za to i s vědomím, že jsme museli být na okruhu už pět hodin před startem 24 hodin Le Mans. Následoval vložený závod Ferrari Challenge a po něm jízda jedenácti vozů minulosti vybraných odbornou komisí. Jednalo se Bentley Speed Six (z roku 1929), Alfa Romeo 8C (1933), Ferrari 166 MM (1949), Jaguar D (1957), Ford GT 40 (1969), Porsche 917K (1970), Porsche 956 (1982), Mazda 787B (1991), Peugeot 905 (1992), Audi R10 TDI (2006) a Audi R18 E-Tron Quattro (2012).
V rámci startovní procedury hlavního závodu zazněly hymny všech zúčastněných zemí. Díky českému týmu Lotus Praga s jezdcem Janem Charouzem jsme slyšeli i tu naši. Zaváděcí vůz, který doprovodil na start 56 posádek, řídil Henri Pescarolo. Legendární Francouz startoval v Le Mans třiatřicetkrát a čtyřikrát zvítězil. Když si vůz ráno zkoušel, šli jsme zrovna okolo okruhu Bugatti a viděli jsme ho projíždět Esses. Bylo patrné, že se v Le Mans něco najezdil.
Samotný start závodu byl neuvěřitelným zážitkem, diváci na tribunách povstali a sledovali, jak se vozy rovnají do prvních zatáček. Závod měl od začátku strhující tempo, v popředí spolu bojovaly vozy Audi, které díky přídavnému elektromotoru při zpomalování do zatáček vydávaly zvláštní šustivý zvuk, a Toyota. Ve třetím kole havaroval Allan Simonsen, který dostal po nájezdu na obrubník v Tertre Rouge smyk. Přestože záběr nehody zaznamenaný televizními kamerami vypadal zdánlivě nevinně, došlo k tvrdému nárazu, při kterém byla proražena část střechy a ochranného rámu vozu. Simonsen sice se záchranáři ještě komunikoval, ale v nemocničním centru na okruhu svým četným zraněním bohužel podlehl. Tým Aston Martin uvažoval o stažení zbývajících čtyř vozů, ale na přání rodiny dánského pilota v závodě pokračoval. Do Simonsenovy smrti byl poslední obětí slavného závodu Rakušan Jo Gartner, který zemřel roku 1986 při nehodě na rovince Hunaudières, o jedenáct let později zahynul při předkvalifikaci Sébastien Enjolras, jehož havárii předcházela ztráta kapotáže v Arnage.
Po téměř hodinové opravě svodidel, jejichž část bylo potřeba vyměnit a svařit se začalo znovu závodit. Tentokrát audi toyotám spíše ujížděly. S přibývajícími hodinami jsme se vydali nejdříve do muzea, kde je expozice věnována legendám Le Mans, historickým vozům a prototypům, v některých případech se jedná o originály, jindy o makety. Je zajímavé sledovat, jak se v tomto směru koncepce vyvíjely. Dále jsme navštívili téměř všechny dostupné divácké sektory podél tratě, které za stmívání, v noci i při svítání vzbuzovaly mimořádnou atmosféru. Stáli jsme i u Tertre Rouge, kde zůstaly na památku zesnulého Simonsena dvě dánské vlajky. V prostoru startu a cíle, kde visely vlajky všech reprezentovaných zemí, byla ta dánská na půl žerdi.
Okruh žije závodem i v noci, ale situace je přece jenom jiná než ve dne. V okolí pódia s koncerty i nedalekých pouťových atrakcí se sice nacházelo dost diváků, ale stánky s občerstvením byly zavřené a tribuny téměř prázdné, dokonce i služba kontrolující vstupenky a rozdávající vracenky na noc zmizela a na tribuny tak mohli i ostatní diváci. Noc ve znamení chladného počasí a častého mrholení jsme strávili na našich místech na tribuně, na které jsme byli téměř sami. Když se ráno vrátili Američané sedící před námi, ptali se, jestli jsme tam opravdu byli celou noc, po kladné odpovědi nám vysekli poklonu.
Po ranní procházce směrem k šikaně Dunlop a k Esses začalo znovu pršet. Potvrdilo se, že ani po 22 hodinách nemusí být rozhodnuto. Začalo se zajíždět do boxů, přezouvat a situace se znovu zdramatizovala. Audi posádky Tom Kristensen/Allan McNish/Loïc Duval nakonec udrželo vedení až do cíle. Dán vyhrál již podeváté a vítězství věnoval svému zesnulému krajanovi. Skot vyhrál potřetí a Francouz poprvé. Toyota posádky Anthony Davidson/Stéphane Sarrazin/Sébastien Buemi obsadila druhé místo, třetí dojelo audi trojice Marc Gené/Oliver Jarvis/Lucas di Grassi a čtvrtá další toyota posádky Alexander Wurz/Nicolas Lapierre/Kazuki Nakadžima. Vítězové předchozích dvou ročníků André Lotterer/Marcel Fässler/Benoît Tréluyer skončili po problémech se senzorem funkčnosti klikového hřídele pátí. Nejlepším prototypem LMP2 byl celkově sedmý Morgan-Nissan týmu OAK Racing, který řídili Bertrand Baguette, Martin Plowman a Ricardo González. Třída GTE byla v režii Porsche. Mezi profesionály vyhráli šestnáctí Marc Lieb, Richard Lietz a celkový vítěz z roku 2010 Romain Dumas s továrním Porsche 911 RSR, mezi amatéry pak šestadvacátí Raymond Narac, Christophe Bourret a Jean-Karl Vernay s Porsche 911 GT3 RSR týmu IMSA Performance Matmut. Kompletní výsledky jsou k dispozici na oficiálních stránkách.
Nutno podotknout, že na okruh je opravdu dobrá dopravní dostupnost. Tramvaj, která zajíždí až do areálu okruhu, je v době, kdy se dá očekávat větší počet cestujících, posílena, odcházející diváci nezažívají enormní tlačenice, příchozí i odchozí cesta je u zastávky jasně vymezena. Ke vstupence na závod je navíc možné zakoupit výrazně zlevněnou zpáteční jízdenku regionálního vlaku TER z okolních měst, která platí po celý víkend.
Závod 24 hodin Le Mans byl pro nás nesmírně silným zážitkem, který stálo za to absolvovat.