Připomínka legendy (2)

Cesty Enzo Ferrariho do F1.
Enzo Ferrari vždycky tvrdil, že mu znak s černým vzpínajícím se koníkem, věnovala v roce 1923 po jeho výhře na Savojském okruhu poblíž Ravenny hraběnka Paolina. Matka italského leteckého esa z první světové války Francesca Baracca. Samozřejmě s tím, aby mu znak, používaný jejím synem na stíhačce Spad, přinášel štěstí a další vítězství.

Jenže Ferrari tenhle emblém kupodivu nikdy na svém závodním voze nepoužil a vůbec poprvé s ním vyzdobil vozy Alfa Romeo své Scuderie Ferrari až při 24hodinovce v belgickém Spa-Francorchamps v roce 1931. Tedy po dlouhých devíti letech! Důvod? Těžko říci. Někteří z historiků tvrdí, že tehdy chtěl odlišit vozy své Scuderie od dalších automobilů Alfa Romeo ve startovním poli, protože milánská automobilka se právě v té době oficiálně vrátila na závodní tratě. V tomhle závodě ale Ferrariho tým s vozy Alfa 8C 2300 (předloni byl jeden z nich v Goodwoodu prodán za 2 819 000 dolarů) slavil ohromný triumf, a od té doby už nikdy černý koník na automobilech jeho týmu nechyběl.

Jenže když něco není křišťálově čisté, vždycky se najde někdo, kdo se rád ve věcech pošťourá. A protože černého vzpínajícího se koníka na žlutém poli mají ve znaku také automobily Porsche (mimochodem měly ho i motocykly Ducati, jejichž šéfkonstruktér Fabio Taglini s Baraccou létal, ale po soukromé dohodě s Ferrarim jej přestal používat) přišel Brock Yates při psaní Ferrariho životopisu s jinou pozoruhodnou teorií. Stuttgart, kde má své sídlo automobilka Porsche, má ve svém erbu černého koníka odjakživa. A podle Yatese si prý právě tenhle emblém Baracca „vypůjčil“ z jím sestřeleného německého Albatrosu, který pilotoval jakýsi stíhač ze Stuttgartu...

Ale vraťme se k Enzo Ferrarimu. Po jeho výhře v Ravenně 1923, se v září zabil v tréninku na Grand Prix Itálie v Monze za volantem nového modelu P1 jeho přítel a ochránce Udo Sivocci. Byla to pro něho krutá zpráva, ale na druhé straně se díky tomu Ferrarimu otevřela cesta k tomu, aby se představil i v těch zdaleka nejprestižnějších automobilových závodech – Grand Prix. Šanci skutečně dostal. Mezi jiným i proto, že během první poloviny následujícího roku vyhrál v Itálii dva další závody a ve svých 26 letech se tak dočkal i titulu Cavaliere della Corona d´Italia.

Ve Velké ceně Francie, která se v roce 1924 jela v Lyonu, se tak stal tím čtvrtým, kdo měl vedle Ascariho, Campariho a Francouze Wagnera sedlat nový tovární typ P2. Jenže po prvních trénincích došlo k něčemu zcela neočekávanému. Ferrari totiž aniž komukoliv co řekl z Lyonu zmizel. A otázka proč, patří dodnes k řadě nejasností jeho života. On sám rok před smrtí tvrdil, že tehdy už začala jeho nemoc, kvůli které nakonec automobilku prodal Fiatu a že byl tehdy totálně nervově vyčerpán. Někteří z historiků jsou však přesvědčeni, že se nového a silného vozu - jehož ovládání bylo odlišné od automobilů, s nimiž dosud závodil – prostě bál. A jiní zase tvrdí, že za jeho tehdejším rozhodnutím byla žena, protože Ferrari prý zrovna řešil první ze svých stále častějších manželských krizí a Laura mu hrozila rozvodem...

Ale ať už je pravda jakákoliv, při italské GP v Monze byl v boxech Alfy opět, i když jen jako organizační člen týmu. K závodění se vrátil teprve po třech letech, během nichž se stačil stát velmi úspěšným dealerem milánské značky. Jenže nikdy už nezávodil jako profesionál, ale pouze jako úspěšný amatér. A závody pověsil na hřebík v roce 1931, kdy mu manželka oznámila, že bude otcem. Jeho posledním závodem se tak stal známý podnik Třemi provenciemi, v němž svedl za volantem vozu Talbot dlouho vzpomínanou a těsnou bitvu o vítězství s Taziem Nuvolarim, jenž vždycky patřil k největším závodníkům Apeninského poloostrova. A když se pak Ferrarimu narodil syn Dino (byl nadějným konstruktérem, ale ve 24 letech zemřel na leukémii, což Ferrari rozhodilo natolik, že uvažoval dokonce i o sebevraždě), skutečně už za závodní volant nikdy neusedl...

Nedá se ale tvrdit, že by s tím snad nepočítal. Už dávno předtím, 1. prosince 1929, proto spolu s bratry Caniatovými i budoucím králem italských vrchů Mariem Tadinim - a také za pomoci milionové půjčky od banky v San Geminianu – založil svou Scuderii Ferrari. Soukromý tým, který se měl prapůvodně jmenovat Mutina (latinský název Modeny) a který disponoval veškerým závodním materiálem továrny Alfy Romeo, protože milánská automobilka v té době ze závodění vycouvala.

Jako manažer pak Enzo Ferrari získal brzy pozoruhodnou pověst. Jeho Scuderia, v níž jezdila i tak slavná jména té doby jako Chiron, Varzi, Campari či Nuvolari (ten ovšem chtěl na Ferrarim ve Scuderii poloviční podíl a když ho nedostal, tak odešel) za osm let vyhrála 144 z 225 závodů (tedy 64 %) a takový René Dreyfus později vzpomínal: „Jezdil jsem předtím s vozy Bugatti, ale tyhle dva týmy, to bylo něco jako den a noc. U Ferrariho, který závodění nesmírně miloval jsem se navíc naučil umění byznysu v závodění, protože Enzo Ferrari byl prostě obchodníkem každým coulem.“.

Dodnes se ale kupodivu příliš nevzpomíná na to, že Ferrari v sezonách 1932 a 1933 provozoval také poměrně úspěšný motocyklový tým, ve kterém v sedlech britských strojů Rudge jezdila i pozdější automobilová esa Aldrighetti (zabil se při tréninku na Coppa Acerbo 1939) a Taruffi.
Diskuze (5) Další článek: Připomínka legendy (1)
22:00 | Toto Wolff přiznal, že Mercedes má problémy se spolehlivostí, kterou stále úplně nepochopil. Bottas nasadil šestý motor.
18:52 | Valtteri Bottas nasazuje šestý motor. Dostane penalizaci 5 míst.
17:25 | Kromě Vettela odstartuje z poslední řady v Austinu také George Russell. Také on nasadí novou pohonnou jednotku.
17:23 | Americký jezdec Logan Sargeant, který závodí ve F3 za tým Charouz Racing System, se stal členem jezdecké akademie Williamsu.

GP USA 2021

Pátek 22. října 2021
1. trénink Bottas
2. trénink Pérez
Sobota 23. října 2021
3. trénink 20.00–21.00
Kvalifikace 23.00–00.00
Neděle 24. října 2021
Závod 21.00