V říjnu to bude už 90 let, co se na startu závodu do vrchu Parma – Poggio di Berceto objevil 21letý mladík, který si usmyslel za volantem závodního automobilu dobývat svět. Jmenoval se Enzo Ferrari a vůz, s nímž byl po závodě ve výsledkové listině klasifikován jako čtvrtý, měl na chladiči písmenka C.M.N. (Construzioni Meccanica Nazionali).
Pravda je, že tenhle velmi schopný paličák, se kterým nebylo nikdy snadné vyjít a na jehož život existuje neuvěřitelná škála nejrůznějších názorů, nakonec skutečně automobilový svět dobyl. I když přece jen trochu jinak, než si tehdy nejspíš představoval.
Díky své vůli, houževnatosti i umění obklopit se schopnými lidmi, se velmi komplikovaný a těžko rozšifrovatelný Ferrari, dokázal později stát vynikajícím manažerem, jehož si pokládali za čest přijímat nejen králové či prezidenti, ale i papeži. Jiní v něm naopak viděli nevděčníka a hrubiána, který si dokáže věci přizpůsobovat svým představám i potřebám.
Bylo by nepochybně naivní se domnívat, že by snad někdo dokázal precizovat charakter muže, jenž v květnu 1963 ze stolu smetl pracně připravenou dohodu s tehdy největším automobilovým magnátem světa Henry Fordem, o níž se hovořilo jako o hotové věci. A přitom o šest let později podepsat prakticky tutéž dohodu s Fiatem, jenže v obráceném gardu (ve smlouvě s Fordem měla Ferrarimu zůstat kontrola nad produkčními vozy a sport měl být záležitostí Američanů, zatímco u Fiatu bylo všechno naopak). Nejde to i proto, že život syna majitele továrny na železné konstrukce (mívala 15 až 30 zaměstnanců), nebyl už za jeho života kdovíjak průhledný. A natož dnes. Ostatně Enzo Anselmo Ferrari si na neprůhlednost potrpěl vždycky. Prakticky od svého narození...
Podle matriky totiž přišel na svět 20. února 1898. On sám ale kdekomu tvrdil, že ve skutečnosti je o dva dny starší, protože jeho matka se díky hustému sněžení nedokázala včas dostat na radnici. Kdoví, třeba měl pravdu. Jenže když zemřel, sehrál se světem obdobné divadýlko. Tentokrát samozřejmě opačně: ještě než stačil tohle slzavé údolí v neděli ráno 14. srpna 1988 opustit, postaral se o to, aby agentury jeho smrt nezaregistrovaly dřív než za 28 hodin. Takže v době, kdy se o jeho odchodu veřejnost začala dozvídat, on už byl v rodinné hrobce na modenském hřbitově San Cataldo dávno a v klidu tajně pohřben. A oficiální pohřeb se konal až po třiceti dnech...
Svět automobilových závodů pro sebe tenhle muž, který sice neměl žádné technické vzdělání, ale přesto se dočkal titulu inženýr honoris causa, objevil v době, kdy mu bylo deset. Tehdy ho táta s o dva roky starším bratrem Dinem vzal na automobilový závod, jedoucí se na okruhu v Bologni. A ten Enza doslova uhranul. Takže když se o rok později v Navicello - pár kilometrů od jejich bydliště – jelo na silnici z Modeny do Ferrary jiné automobilové klání (vyhrál ho da Zara průměrem 139,9 km/h), vyrazil na něj sám a pěšky. A ke svým snům o tom, že jednou bude buď operním pěvcem či sportovním novinářem, pak okamžitě přidal i povolání závodníka. Jenže nedostudoval, nestal inženýrem, jak si přát otec, který stejně jako bratr přišel během válečných časů o život, a tak když ve dvaceti zaťukal v Turíně na brány automobilky Fiat, neměl šanci.
Přesto se ale k autům dokázal dostat. Jako testovací jezdec malé turinské továrny Giovanni. A o ostatní se v jeho případě už postarala náhoda i štěstí. V jednom z milánských barů se totiž seznámil s automobilovým závodníkem firmy C.M.N., poněkud extrovertním Udo Sivoccim. Stali se z nich kamarádi a Sivocci pro něho představoval doslova šťastnou hvězdou: nejprve ho totiž doporučil majitelům své firmy (proto ostatně Ferrari před 90 lety startoval v již zmíněném v závodě do vrchu) a když pak sám přešel k milánské Alfě Romeo, tak také inženýrovi tamního závodního oddělení Riminimu. A to byly okolnosti, díky nimž – vedle jeho schopností – mohl Enzo Ferrari už v následujícím roce debutovat za volantem Alfy v závodě Targa Florio. A s úspěchem. Dojel tehdy na Sicílii druhý a získal si tím nemalé uznání. A zdaleka ne jen diváků. Rok poté už totiž Ferrari v závodních depech pyšně představuje jako svou ženu drobnou a černovlasou Lauru Garellovou. S tou opravdu žije, ale ve skutečnosti se s ní – prakticky tajně, jak bývá jeho zvykem - ožení až o dva roky později!
V červnu 1923 se Enzo Ferrari dočkal v Ravenně dočkal svého prvního automobilového vítězství na okruhu. To na scénu přivedlo i později světoznámý symbol Ferrariho týmu – černého vzpínajícího se koníka na žlutém poli. Znak, obvykle doplněný písmenky SF (Scuderia Ferrari) a třemi pruhy italské trikolóry nahoře, jenž v různě stylizovaných verzích používají všechny vozy maranellské automobilky. Jenže i tahle historie – jako ve Ferrariho životě mnohé – stále ještě vyvolává řadu nejasností...