Příběh sezóny 1980 a zrodu úspěchu týmu Williams

Během včerejšího odpoledne obletěla svět zpráva o skonu Franka Williamse, posledního z klasických „garážistů“, nejdéle sloužícího šéfa týmu v historii formule 1. Jeho odchod znamená definitivní konec jedné velké éry, která započala v roce 1980, kdy v barvách Williamsu poprvé získal mistrovský titul Alan Jones.
Foto: Getty Images, Allsport UK /Allsport
Příběh sezóny 1980 a zrodu úspěchu týmu Williams | Foto: Getty Images, Allsport UK /Allsport

Frank Williams se ve formuli 1 snažil prorazit už v roce 1969, kdy založil tým Frank Williams Racing Cars, větších úspěchů však dosáhl až poté, co ve spolupráci s tehdy mladým a ambiciózním inženýrem Patrickem Headem ustavil v roce 1977 Williams Grand Prix Engineering, závodící v současnosti ve formuli 1 pod názvem Williams Racing.

Počátky Williamsova týmu jsou neodmyslitelně spjaté jednak s kapitálem poskytnutým týmu saudskoarabskou leteckou společností Saudia a zejména pak s osobou australského závodníka Alana Jonese, ústřední postavou pozdějšího prvotního úspěchu stáje, kterého Williams do svého týmu přivedl v roce 1978: „Alan byl pro tým obrovským přínosem. Takoví lidé se už nerodí. S Patrickem si vzájemně rozuměli, potřebovali jeden druhého, aby ze sebe dostali to nejlepší. Měli jsme jeden ke druhému velký oboustranný respekt,“ hovořil později o Australanovi Williams.

O rok později zamířil do týmu po bok Jonese ze stáje Shadow Švýcar Clay Regazzoni, který ve Velké ceně Velké Británie na Silverstone dovezl pro tým Franka Williamsa úplně první triumf v grand prix, čímž odšpuntoval nezadržitelnou lavinu dalších úspěchů. „Pro Franka to byl neskutečný den vzhledem ke všemu, čím si dříve prošel. Myslím, že to bylo pouze jedenkrát v životě, kdy jsem ho viděl pít alkohol – spíše whisky než šampaňské, pokud mě paměť neklame,“ vzpomínal později na první Williamsův triumf ve formuli 1 tehdejší inženýr britské stáje Neil Otley.

Ve druhé polovině roku 1979 vyhrál Jones s rychlých vozem FW07 vzešlým z konstruktérské dílny Patricka Heada čtyři z posledních šesti velkých cen ročníku a po tomto silném nástupu skončil v celkovém pořadí mezi jezdci na třetím místě za oběma piloty mistrovského Ferrari. Williams současně vystoupal až na druhou příčku v Poháru konstruktérů.

Tuto skvělou formu si Williams přenesl i do následující sezóny, kterou Jones otevřel ziskem pole position a následným triumfem ve Velké ceně Argentiny. Williams mohl těžit ze špatné formy stáje Ferrari, která se místo ambicí na obhajobu obou mistrovských titulů potýkala s naprosto hororovým vstupem do sezóny, červené vozy z Maranella v úvodních třech závodech vůbec nebodovaly a šachovnicovou vlajku spatřily pouze jednou, zásluhou 16. Gillese Villeneuva v Brazílii. Poté sice přišlo několik pátých a šestých míst, přesto byly výkony slavného italské týmu v roce 1980 těžce za očekáváním.

Začátek roku naproti tomu patřil francouzskému Renaultu, který díky svým výkonným turbomotorům dominoval úvodu ročníku. René Arnoux v jeho barvách ovládl dva závody v Brazílie a Jižní Africe, čímž Jonese sesadil z čela šampionátu. V Jižní Africe musel Jones z velké ceny odstoupit ve 35. kole kvůli poruše převodovky, po kolizi pak nedokončil ani další závod v Long Beach, kde si pro své první vítězství ve formuli 1 dojel mladý Brazilec Nelson Piquet. Čest Williamsu v obou zmíněných velkých cenách zachraňoval alespoň Carlos Reutemann, kterého Williams před sezónou 1980 angažoval po bok Jonese místo Regazzoniho.

Nezapomenutelné závody: Velká cena Kanady 1980 a mistrovský titul pro Alana Jonese

Nezapomenutelné závody: Velká cena Kanady 1980 a mistrovský titul pro Alana Jonese

Nezapomenutelné závody: Velká cena Jižní Afriky 1980 a kompletně francouzské pódium

Nezapomenutelné závody: Velká cena Jižní Afriky 1980 a kompletně francouzské pódium

Následující část roku však byla z pohledu výkonnosti Williamsu tou úplně nejsilnější. Jones nejprve  po turbulentním průběhu vyhrál závod na španělském okruhu Jarama, jehož výsledky však byly kvůli sporu mezi organizacemi FISA a FOCA o kontrolu nad šampionátem formule 1 anulovány a bodové zisky se jezdcům do pořadí mistrovství světa nezapočítávaly. Přestože se grand prix nezúčastnily značky Ferrari, Renault nebo Alfa Romeo, Jones tento závod dodnes na svůj seznam triumfů ve formuli 1 řadí: „Byla to Velká cena Španělska, jel jsem ji a vyhrál jsem ji. Z mého pohledu ji tak můžu zařadit mezi svých 13 vítězství (v oficiálních statistikách má Jones triumfů 12, poznámka autora).“

Velké kauzy F1: Závod, který se nepočítal

Velké kauzy F1: Závod, který se nepočítal

V Belgii již výsledky závodu platily a Williams se mohl radovat z velkého úspěchu, když se poprvé v sezóně dostali na stupně vítězů oba jeho jezdci, za vítězným Didierem Pironim dojel druhý Jones následovaný Reutemannem. O dva týdny později dosáhl Argentinec na své první vítězství s Williamsem, pro kterého dokázal vyhrát slavnou Velkou cenu Monaka. Williamsův tým poté ovládl další dva závody v řadě, ve Francii se po svém oficiálně druhém vítězství roku vrátil Jones do čela šampionátu a skvělou formu týmu potvrdil Australan i na okruhu Brands Hatch, kde vyhrál pro stáj domácí velkou cenou poté, co se oba vozy francouzského Ligieru trápily s defekty pneumatik.

Carlos Reutemann: Odkaz ikonického jezdce složité povahy

Carlos Reutemann: Odkaz ikonického jezdce složité povahy

V Německu to byl naopak Jones, kdo po startu z pole position doplatil na defekt pneumatiky pouhých pět kol před cílem závodu. Australan nakonec velkou cenu dokončil na třetím místě, z vítězství se poprvé od Velké ceny Brazílie 1979 radoval francouzský pilot Jacques Laffite. V Rakousku dojely oba williamsy v pořadí Jones-Reutemann na druhém a třetím místě za vítězným Jeanem-Pierrem Jabouillem s Renaultem. V té době se jako nejbližší Jonesův soupeř v boji o mistrovský titul plně vyprofiloval mladý Nelson Piquet, po odchodu Nikiho Laudy z formule 1 na konci roku 1979 nový lídr stáje Brabham, vedené Berniem Ecclestonem. Piquetovi se podařilo vyhrát následující velkou cenu v Nizozemsku, zatímco Jones se závodem protrápil. Po startu sice vedl, ale v jeho průběhu musel zamířit do boxů kvůli poškození bočnic a v grand prix pak dojel až na 11. místě se ztrátou tří kol. Před Velkou cenou Itálie, která se měla poprvé a naposledy v historii formule 1 konat v Imole, tak oba dva jezdce dělil na čele rozdíl pouhých dvou bodů.

Nezapomenutelné závody: První závod formule 1 v Imole

Nezapomenutelné závody: První závod formule 1 v Imole

Závodní víkend v Imole přinesl týmu Franka Williamse první nezapomenutelné chvíle – po dojezdu obou svých jezdců na stupních vítězů se stáj mohla radovat z prvního titulu mezi konstruktéry. Celou sezónu pak Williams nakonec ovládl s takřka dvojnásobným počtem bodů, než měl na svém kontě druhý Ligier. Alan Jones však z Itálie neodjížděl v té nejlepší náladě, samotnou grand prix totiž dokončil až jako druhý za vítězným Piquetem, který se po svém druhém triumfu v řadě poprvé od Velké ceny Monaka vrátil do čela průběžného pořadí mistrovství světa, kde Australana vystřídal – Brazilec nyní vedl s 54 body oproti Jonesovým 53. Následující závod v Kanadě již mohl rozhodnout o novém světovém šampionovi.

Mladý Brazilec nehodlal ponechat nic náhodě, v kvalifikaci naprosto rozdrtil veškerou konkurenci a zajistil si svou druhou pole position sezóny. Druhý Jones na Piqueta a jeho rychlý brabham ztratil hrozivých osm desetin sekundy. Přestože tvrdil, že jeho kolo mohlo být rychlejší, pokud by se nezapletl do lehkého provozu, uznal, že Piquetův čas by rozhodně nepřekonal. Ani v závodě pak Piquetovu tempu nestačil. Po startu sice velkou cenu vedl, ale ve třetím kole jej Brazilec suverénně předjel a vypadalo to, že závod promění v jednoznačnou záležitost.

Ve 23. kole se však téměř veškeré šance Nelsona Piqueta na zisk titulu mistra světa rozplynuly – kvůli terminální poruše svého motoru Cosworth musel z vedení závodu nedobrovolně odstoupit. Brazilec tak mohl nyní pouze doufat, že Jones závod nedokončí. Tomu začal postupem času dýchat na záda dýchat rychlý Pironi se svým ligierem, který byl však posléze potrestán 60sekundovou penalizací za ulitý start. Williams následně instruoval Jonese, aby se postupu Francouze příliš nebránil a ve 44. kole se Pironi bez větších potíží posunul na první místo. Francouzský závodník nakonec velkou cenu ovládl, ale podobně jako v roce 2019, kdy právě v Kanadě připravila časová penalizace o vítězství Sebastiana Vettela, se z triumfu radoval až ten druhý v cíli – čerstvě korunovaný mistr světa Alan Jones.

„Jsem pesimista. Až do této chvíle jsem nevěřil tomu, že bych se stal mistrem světa. I teď mi to ještě úplně nedošlo. Až když se vrátím do hotelu a půjdu si dát sprchu, tak začnu pravděpodobně skákat štěstím jako blázen,“ říkal Jones po závodě, ve kterém se mu kromě jubilejního desátého vítězství pro tým Franka Williamse podařilo dovézt vůbec první titul mezi jezdci v historii této ikonické britské stáje. Jones se stal po legendárním Jacku Brabhamovi druhým a zároveň posledním Australanem, který se ve formuli 1 stal mistrem světa. Veleúspěšnou sezónu pak stáj Williams uzavřela v posledním závodě ve Watkins Glen, kde si její vozy v pořadí Jones-Reutemann dojely pro druhý double v řadě. Williams v sezóně 1980 ovládl celkem šest závodů, pětkrát se z vítězství v grand prix radoval Jones a jednou Reutemann.

Williams pokračoval v nastavené výkonnosti i v dalších letech. O rok později tým obhájil titul mezi konstruktéry a získal i největší počet vítězství, v konečném součtu ale dokázal oba jeho jezdce porazit Piquet, se kterým nyní pro změnu soupeřil do posledních závodů o titul místo Jonese Carlos Reutemann. V roce 1982 získal Williams druhý titul mezi jezdci, když se po dramatickém průběhu ročníku stal v jeho barvách mistrem světa Fin Keke Rosberg. Na další titul mezi konstruktéry si pak  musela britská stáj dále počkat až do roku 1986, kdy odstartovala další řadu neskutečných úspěchů konce 80. a průběhu 90. let minulého století.

Tým zesnulého Franka Williamse patří ve formuli 1 k těm historicky zcela nejúspěšnějším, celkem devětkrát vyhrál Pohár konstruktérů a sedmkrát Pohár jezdců. Naposledy se mu to podařilo v roce 1997, kdy v jeho barvách triumfoval po dramatickém souboji s Michaelem Schumacherem Jacques Villeneuve. Tým je v historických tabulkách na čtvrtém místě v počtu triumfů ve velkých cenách, kterých získal 114 (tím posledním je vítězství Pastora Maldonada v roce 2012), a na třetím místě v počtu pole position, kterých má na svém kontě 128 (to poslední získal pro tým Felipe Massa v kvalifikaci na Velkou cenu Rakouska 2014).

V březnu 2012 Frank Williams oznámil, že odstoupí z představenstva Williamsu, ve funkci ho následně nahradila jeho dcera Claire. V září 2020 celý Williams odkoupila americká investiční skupina Dorilton Capital, ale název týmu byl zachován. „Sir Frank byl skutečnou legendou a ikonou našeho sportu. Jeho skon znamená konec jedné éry pro náš tým i formuli 1. Byl jediným svého druhu a skutečným průkopníkem. Přes značnou životní nepřízeň dovedl náš tým k 16 světovým titulům, díky čemuž jsme se stali jedním z nejúspěšnějších týmů v historii sportu,“ uvedl včera v tiskové zprávě Jost Capito, současný šéf týmu Williams Racing.

Další článek: Záběry, které nikdo nečekal. Rok od ohnivého inferna v Bahrajnu