Poslední z velkých bitev Häkkinena a Schumachera
Sezóna 2000 nabídla poslední ze série velkých bitev Miky Häkkinena a Michaela Schumachera o titul mistra světa. Ročník otevřel ve velkém stylu Michael Schumacher, který se svým ferrari vyhrál hned tři úvodní podniky sezóny. Konkurence od McLarenu se úspěchu dočkala až ve čtvrté Velké ceně Velké Británie, kterou vyhrál domácí David Coulthard. Přestože pak McLaren triumfoval ještě ve Španělsku (zásluhou Miky Häkkinena) a v Monaku (zásluhou Davida Coultharda), po osmém závodě v Kanadě to vypadalo, že za konečným vítězstvím suverénně kráčí Schumacher, který měl před druhým Coulthardem již 22bodový náskok.
Pak ale přišla série tří závodů ve Francii, Rakousku a Německu, ze kterých Schumacher kvůli kolizím nebo technickým problémům odstoupil, zatímco vozy McLareny, které nespolehlivost trápila především v úvodu ročníku, stabilně bodovaly a po Velké ceně Německa, která se stala premiérovým triumfem Rubense Barrichella, dělil tři jezdce na čele šampionátu rozdíl pouhých dvou bodů.
V Maďarsku pak po skvělém výkonu zvítězil Mika Häkkinen, který tak poprvé v sezóně Schumachera sesadil z čela šampionátu. V Belgii pak Häkkinen své vedení potvrdil, když tři kola před koncem dokázal vedoucího Schumachera předjet jedním z nejslavnějším předjížděcích manévrů v historii formule 1 a dojet si pro své čtvrté vítězství v sezóně. V tu chvíli to vypadalo, že je Häkkinen na té nejlepší cestě k zisku svého třetího titulu mistra světa v řadě (stal by se tak prvním jezdcem od časů Juana Manuela Fangia, kterému by se to povedlo, pozn. autora), Schumacherův sen o titulu s Ferrari se opět pomalu vzdaloval.
V následující domácí velké ceně v Monze se ale Ferrari vrátilo do hry a Schumacher před domácím publikem slavil své 41. vítězství kariéry, které ho v historických tabulkách zařadilo po bok legendárního Ayrtona Senny. Klíčový zvrat vývoje šampionátu přišel zřejmě ve Spojených státech, kde Häkkinen ze závodu kvůli technickým problémům odstoupil, zatímco Schumacher přesvědčivě vyhrál a vrátil se do čela průběžného pořadí. Jeho nově 8bodový náskok mu navíc dával možnost slavit zisk titulu mistra světa již v dalším závodě v Japonsku.
Bitva o titul v Suzuce
Před závodem Schumacher potřeboval vyhrát, aby se mohl ze zisku titulu mistra světa radovat nezávisle na výsledku Häkkinena. Ten naopak potřeboval dojet před svým německým rivalem a nejlépe závod vyhrát, aby se boj o mistrovský titul prodloužil až do posledního závodu v Malajsii. Kvalifikace na japonskou velkou cenu nicméně patřila Schumacherovi, který si svou osmou pole position sezóny zajistil po velmi těsné kvalifikační bitvě (rozdíl mezi Schumacherem a druhým Häkkinenem činil v kvalifikaci pouhých 9 tisícin sekundy, pozn. autora). Podstatně větší rozestup měl již od jezdců v první řadě třetí David Coulthard, kterého měl ve druhé řadě doplnit s druhým ferrari Rubens Barrichello. Třetí řada pak patřila williamsům Jensona Buttona (který na Suzuce závodil vůbec poprvé, pozn. autora) a Ralfa Schumachera, poměrně pěkný kvalifikační výsledek předvedl také se svým jaguarem sedmý Eddie Irvine.
Po startu šel do čela Häkkinen. Přestože se mu ze zádi jeho vozu při startu nepříjemně kouřilo, dokázal Fin odstartovat rychleji než Schumacher. Ten se ho sice pokusil v nájezdu do první zatáčky zavřít, v tu chvíli ale bylo již pozdě, a byl to tak Häkkinen, kdo se po prvních metrech závodu dostal do vedení. „Až příliš se mi na startu protočila kola, přesouval jsem se, abych zkusil ubránit svou pozici, ale Mika tam už byl, takže jsem ho nechal jet,“ vysvětloval později Schumacher. Skvěle odstartoval také Irvine, který se propracoval na páté místo, dvě pozice naopak po startu ztratil Rubens Barrichello. Po prvním kole vedl Häkkinen před Michaelem Schumacherem, Coulthardem, Ralfem Schumacherem, Irvinem a Barrichellem.
Foto: Getty Images / Mark Thompson
Brzy se ukázalo, že podobně jako ve Velké ceně Belgie se závod ponese především v duchu souboje dvou jezdců – Miky Häkkinena a Michaela Schumachera. Zatímco oba dva vedoucí jezdci od sebe jezdili s odstupem kolem dvou sekund, zbytek startovního pole v čele s třetím Coulthardem pouze konstantně nabíral ztrátu (už v 15. kole ztrácel kupř. Coulthard 13 sekund, na vedoucí duo tak od startu závodu nabíral ztrátu zhruba sekundy na kolo, pozn. autora).
Vzhledem k těsným rozdílům mezi oběma vedoucími jezdci bylo také brzy jasné, že závod a možná i souboj o mistrovský titul bude rozhodnut v boxech. Tam zamířil z vedoucí dvojice jako první Häkkinen. V tu chvíli tak mohl nějaký čas získat Schumacher, ale ten na trati zůstal jen o jedno kolo déle a navíc byla jeho zastávka o více než půl sekundy pomalejší než Finova, po první sérii zastávek v boxech se tak vrátil pohodlně do čela Häkkinen. Po 29 kolech vedl opět Häkkinen před Michaelem Schumacherem, Coulthardem, Barrichellem, který se dokázal skrze zastávky v boxech dostat před pomalejší vozy, Ralfem Schumacherem a Jensonem Buttonem.
Přestože již od čtvrtého kola trať konstantně skrápělo několik kapek deště, situace se v celém zbytku závodu nikdy nestala tak závažnou, aby byli jezdci nuceni přezouvat na pneumatiky do mokrých podmínek. Poněkud proměnlivé podmínky však nahrály Schumacherovi, který byl schopen svůj odstup na Häkkinena stáhnout a kolem 37. kola jezdil opět takřka nalepený na zadní části Finova vozu.
Finální zvrat závodu přišel s druhou sérií zastávek v boxech. Häkkinen stavěl už ve 37. kole, zatímco Schumacher zůstal na trati o tři kola déle, aby se mu konečně povedlo vytvořit si potřebný náskok a svého rivala přeskočit. Zatímco Häkkinen na studené trati bojoval se zahřátím svých nových pneumatik, Němec jezdil zhruba o sekundu na kolo rychleji. Ve 40. kole se těsně před nájezdem do boxů nebezpečně roztočil benetton Alexe Wurze, Schumacher se ale nenechal rozhodit. V posledním kole před zajetím do boxů byl Schumacher pořád o půl sekundy rychlejší a mechanici Ferrari navíc rychlou zastávku zvládli za neuvěřitelných šest sekund, v důsledku čehož se Němec za burácení zaplněných japonských tribun vrátil zpátky na trať s více než čtyřsekundovým náskokem na svého finského rivala.
Häkkinen později vysvětloval, kde veledůležitý čas v kritické fázi závodu ztratil: „Věděl jsem, že to bude těsné. Po mé zastávce jsem byl chycen v provozu a s novou sadou pneumatik a větší intenzitou deště jsem neměl vůbec žádný grip a auto mi pořád jenom klouzalo. Když Michael vyjel přede mnou, zbylo mi jenom zkusit s ním držet tempo.“ Schumacher ale nehodlal ponechat nic náhodě a až do konce závodu svůj zhruba pětisekundový náskok udržoval. Jedině technická porucha nebo jezdecká chyba nyní mohla Němce připravit o vysněný výsledek.
Nic z toho se ale nestalo. Schumacher zpomalil až v posledních kole, kdy jel zřejmě více na jistotu, v cíli závodu tak na něj Häkkinen ztratil pouze necelé dvě sekundy. To už však v tuto chvíli nebylo vůbec podstatné. Po 53 kolech závodu protnul jako první cílovou pásku Michael Schumacher, a stal se tak mistrem světa roku 2000. Druhý skončil po těsné bitvě poražený Mika Häkkinen, třetí s více než minutovou ztrátou David Coulthard, čtvrtý Rubens Barrichello a poslední body si rozebrali Jenson Button s Jacquesem Villeneuvem.
Splnění snu
„Jsi skvělý, Rossi, jsi skvělý, Rossi! Všichni jste skvělí, kluci! My jsme to dokázali, my jsme to dokázali!,“ zářil Michael Schumacher do týmové vysílačky dojetím. Po jeho příjezdu do boxů mohlo nadšení a čistá radost nejen jeho, ale všech členů týmu Ferrari propuknout naplno. Svou třídu ukázal Häkkinen, který i po právě prohraném souboji o titul mistra světa byl po Rubensi Barrichellovi hned tím druhým, kdo šel Schumacherovi okamžitě gratulovat. Na stupních vítězů pak Schumacher šampaňským řádně pokropil Jeana Todta, vedle Rosse Brawna zřejmě nejvýraznější postavu úspěchu slavné italské stáje z Maranella.
Michael Schumacher se svým triumfem zařadil do klubu trojnásobných mistrů světa formule 1 po bok takových velikánů, jakými byli Jack Brabham, Jackie Stewart, Niki Lauda, Nelson Piquet nebo Ayrton Senna. V té době byli jedinými dvěma jezdci s větším počtem mistrovských titulů pouze Alain Prost a samozřejmě legendární Juan Manuel Fangio. V pozávodních rozhovorech Michael Schumacher uvedl, co se mu honilo hlavou ve chvíli, kdy se stal mistrem světa: „Když jsem protnul cílovou pásku, tak jsem nechal emoce propuknout naplno. Konečně jsem to dokázal. Vyhrát bylo naprosto neuvěřitelné, díky tomu jsou vzestupy a pády této sezóny ještě daleko lepší. Je to vyvrcholení pětileté práce a chutná to skvěle. S mými ostatními tituly to není srovnatelné, protože podmínky a okolnosti jsou natolik odlišné. (…) Představte si, co se děje právě teď v Itálii. To musí být neuvěřitelné. Je to nejlepší okamžik celé mé závodní kariéry.“
A když mluvil o situaci v Itálii, daleko od pravdy Schumacher skutečně nebyl. V Itálii propukly možná největší oslavy od roku 1982, kdy italský národní fotbalový tým vyhrál Mistrovství světa ve fotbale. Fanoušky toho dne neodradilo ani špatné počasí a přímo v domovském Maranellu zaplnilo ulice více než 20 000 slavících lidí, kteří předtím rozhodující závod sledovali na čtyřech velkoplošných obrazovkách umístěných kolem hlavního sídla Ferrari.
Schumacherův titul oslavovala jak německá, tak italská média. Bild, nejprodávanější německý deník, psal na titulní straně přes velkou fotografii Schumachera s jeho ženou Corinnou: „Jsi nejlepší. (…) Bravo, Schumi, teď jsi nesmrtelný.“ Frankfurter Allgemeine Zeitung nezapomněl připomenout i často trochu opomíjenou, ale podstatnou stránku Schumacherova úspěchu: „Schumacher se stal hvězdou průmyslu. Překvapil svět nejen svým vynikajícím jezdeckým stylem, ale inženýři často vyzdvihují jeho precizní zpětnou vazbu stran toho, jak se auto chová.“ La Gazzetta dello Sport věnovala triumfu Ferrari hned prvních 11 stran a v titulku psala: „Vítězství po 21 letech, Itálie slaví. Děkujeme, Ferrari.“ Corriere dello Sport napsalo pouze lakonicky: „Ferrari je mistrem světa.“ Italské listy ve svých příspěvcích většinou oslavovaly genialitu strůjců úspěchu – Michaela Schumachera, Jeana Todta, Rosse Brawna, týmových mechaniků a nostalgicky vzpomínaly předchozí vítězství Ferrari a vyjmenovávaly takové hrdiny, jakými pro Ferrari byli Alberto Ascari, Juan Manuel Fangio, Mike Hawthorn nebo Niki Lauda. Zmiňovali, že se jedná o první titul mezi jezdci, který Ferrari získalo po smrti velkého Enza Ferrariho v roce 1988.
Ferrari zpátky na vrcholu
Těsně před svou nehodou v roce 2013 označil Schumacher Velkou cenu Japonska 2000 za závod svého života: „Když se ohlédnu zpátky, musím říct, že ten závod byl pro mě něčím velmi speciální. Nejenom díky tomu, že mi zajistil titul, ale také proto, že to byl závod té nejvyšší kvality. Bylo to závodění na té nejvyšší úrovni. Po více než 40 kol jsme s Mikou jezdili téměř identické časy, jako bychom neustále opakovali kvalifikační kola. Zcela jistě to byl jeden z nejlepších závodů mé kariéry, ne-li ten úplně nejlepší. Mika byl fantastický a tlačil mě až na samé hranice mých možností.“
8. října 2000 formule 1 napsala další z řady svých mnoha ikonických příběhů. Ferrari na svůj titul mezi jezdci po úspěchu Jodyho Schecktera v roce 1979 čekalo dlouhých 21 let a spasit ho měl až Michael Schumacher, který se po dvou mistrovských letech u Benettonu po roce 1995 k týmu připojil, aby slavné italské stáji z Maranella pomohl vyškrábat se zpátky na vrchol. Ještě předtím na boxovou zídku usedl Jean Todt, historicky první šéf týmu Ferrari neitalské národnosti. Hvězdnou sestavu v roce 1996 ještě doplnili geniální inženýři Ross Brawn a Rory Byrne. Úspěchy sice nepřišly okamžitě, první čtyři roky u Ferrari byly pro Schumachera spíše frustrující, v roce 1999 ale Ferrari dokázalo ovládnout celkové pořadí Poháru konstruktérů a o rok později se již mohlo konečně radovat i ze zisku titulu mistra světa mezi jezdci.
Sezóna 2000 odstartovala nejúspěšnější období v historii Ferrari. Hvězdný tým, který Jean Todt sestavil, se ukázal být jedním z těch nejlepších výběrů v celé historii formule 1. Michael Schumacher na svůj triumf z roku 2000 navázal v letech 2001–2004, kdy vyhrál ještě další čtyři jezdecké tituly v řadě, překonal nejrůznější rekordy, a stal se nejúspěšnějším jezdcem v historii formule 1. Hranice mezi úspěchem a neúspěchem u Ferrari byla ale pro Schumachera minimálně podle pozdějších slov jeho manažerky Sabine Kehm velmi tenká: „Tlak byl obrovský, měla jsem pocit, že je to rozhodující rok. Nevím, co by se stalo, kdyby ten šampionát nevyhráli.“
Sabine Kehm také později vzpomínala, co zisk titulu pro všechny členy týmu Ferrari tehdy znamenal: „Když protnul cílovou pásku, lidé v garáži plakali dojetím. Myslím, že až tehdy jsem si uvědomila, co to pro ně znamenalo, protože o to usilovali tak dlouho. Byli tam někteří mechanici, kteří se kolem týmu pohybovali už 25 let, a ti doslova plakali dojetím, ale styděli se za to a snažili se to zakrýt. Nikdy jsem neviděla nic tak dojemného. Byl to okamžik, kdy jsem si skutečně řekla ‚wow‘. Bylo to mnohem větší, než jsem čekala.“