Před dvaceti lety se ve Francii stal Michael Schumacher pětinásobným mistrem světa

Nadvláda Ferrari

Před sezónou 2002 bylo žhavým favoritem na obhajobu obou mistrovských titulů Ferrari, nikdo ovšem nemohl tušit, jak dominantní ve skutečnosti nastupující ročník z pohledu italské stáje z Maranella bude. V kombinaci s neskutečným jezdeckým umem Michaela Schumachera se Ferrari stalo naprosto neporazitelnou mašinérií, převyšující o celý řád nejbližší konkurenci co se týče interních rozhodovacích procesů, dosažení dokonalé symbiózy jezdce a vozu či stanovení jasné týmové hierarchie. V průběhu roku 2002 díky tomu Schumacher bojoval o titul spíše sám se sebou než s kýmkoliv jiným.

Fotogalerie: GP Francie 2018 až 2021 a pohled do historie závodů v zemi galského kohouta

Petr Kubala

Fotografie

Začátek roku se přesto nejprve nesl v duchu dramatických a vypjatých soubojů Schumachera s Juanem Pablem Montoyou z Williamsu. Úvodní australskou grand prix poznamenala nehoda Ralfa Schumachera, který v nájezdu do první zatáčky nedobrzdil a přelétl vůz Rubense Barrichella, o vítězství v závodě si to poté spolu na dráze ostře rozdali Schumacher s Montoyou, ze vzájemného souboje pak vyšel vítězně Němec.

Oba jezdci se spolu znovu střetli v následující velké ceně v Malajsii, kde se srazili hned po startu v nájezdu do první zatáčky, za což byl Montoya potrestán nově zavedeným trestem průjezdu boxovou uličkou. Závod poté vyhrál Kolumbijcův týmový kolega Ralf Schumacher.

V Brazílii spolu Schumacher s Montoyou opět kolidovali po startu, když si v nájezdu do čtvrté zatáčky okruhu Interlagos Montoya urazil o zadní část Schumacherova ferrari přední přítlačné křídlo. Schumacher pokračoval bez poškození dále, v závěru sice jezdil pod tlakem svého bratra Ralfa, ale zisk svého druhého vítězství sezóny si pohlídal.

Nezapomenutelné závody: Velká cena Evropy 2012 a emotivní vítězství Fernanda Alonsa na domácí půdě

Michal Šik

Fernando Alonso

Následovala série závodů, jimž Ferrari naprosto dominovalo. V Imole se radovalo ze suverénního zisku double na domácí půdě v pořadí Schumacher–Barrichello, Němec pak neohroženě ovládl i další grand prix ve Španělsku. V závěru Velké ceny Rakouska vedl před Schumacherem Barrichello, ale Brazilec musel následně na základě nechvalně proslulého týmového pokynu, který vyvolal řadu rozhořčených reakcí ze strany fanoušků i odborné veřejnosti, Němci svou první pozici v posledních metrech závodu přepustit.

Foto: Getty Images / Christof Koepsel

Převaha Ferrari byla přerušena až v sedmé grand prix v Monaku, kterou těsně před Schumacherem vyhrál s vozem McLarenu loňský vicemistr světa David Coulthard, pro něhož to bylo první vítězství od Velké ceny Rakouska 2001. Schumacher svou porážku Coulthardovi díky vhodně zvolené jednozastávkové strategii vrátil v následující Velké ceně Kanady. Na Nürburgringu Ferrari zdolalo oba williamy startující z první řady a tentokráte již Ferrari umožnilo vyhrát Barrichellovi, který si dojel před Schumacherem pro své druhé vítězství v kariéře. Němec se vrátil na vítěznou vlnu v deštivé Velké ceně Velké Británie.

Po svém sedmém vítězství sezóny tak Schumacher vedl průběžné pořadí šampionátu s 86 body před druhým Barrichellem, který měl na svém kontě bodů 32 a třetím Montoyou se 31 body. Ze zisku titulu mistra světa se Němec mohl radovat již v následující Velké ceně Francie, kterou ovšem potřeboval vyhrát a zároveň doufat, že ani jeden z dvojice Barrichello–Montoya neskončí na druhém místě.

Kvalifikace pro Montoyu

Kvalifikaci na Velkou cenu Francie vyhrál již popáté v řadě a pošesté v dosavadním průběhu sezóny Montoya, který o 23 tisícin sekundy porazil favorita závodního víkendu Schumachera. Kolumbijec zůstával v kvalifikacích neporažen již déle než tři měsíce. Třetí skončil Barrichello, následovaný Kimim Räikkönenem se svým mclarenem, pro kterého to byl do té doby nejlepší kvalifikační výsledek kariéry.

Nezapomenutelné závody: Bláznivá Grand Prix Monaka 1982, kterou snad ani nikdo nechtěl vyhrát

Michal Šik

Monte Carlo

Pátý byl s druhým williamsem Ralf Schumacher, šestý Coulthard, vítěz z Magny-Cours z před dvou let, a osmičku nejrychlejších pilotů uzavírali oba jezdci domácího Renaultu v pořadí Jenson Button–Jarno Trulli. Výsledky kvalifikace byly poměrně těsné, neboť první šestice jezdců stanovila své nejrychlejší časy v rozmezí pouhých pěti desetin sekundy, což pro samotnou velkou cenu slibovalo vyrovnanou bitvu tří stájí.

Barrichellův předčasný konec

Před startem závodu se nerozjel do zaváděcího kola Barrichello. Podobný problém již Brazilce potkal ve Španělsku a v předchozí Velké ceně Velké Británie, kde musel nakonec Barrichello startovat z konce pole, ale přesto se díky povedenému výkonu dokázal v závodě propracovat až na druhé místo. Ve Francii byla ovšem porucha na Brazilcově ferrari závažnější a jeho mechanikům se přes usilovnou snahu nepodařilo uvést vůz opět do provozu.

Foto: Getty Images / Clive Mason

Pro rozzlobeného Brazilce tak závod skončil dříve, než vlastně pořádně začal. „Motor nenaskočil, i když jsme zkoušeli všechno, co se dalo. Vyměnili jsme volant, vyzkoušeli všechna tlačítka, ale nedalo se dělat nic. Jsem velmi zklamaný, protože jsem si byl ve voze velmi jistý a jsem přesvědčený, že jsem mohl odjet dobrý závod,“ nechal se později slyšet Barrichello. Schumacherovi tak v cestě za titulem odpadl jeho nejbližší soupeř.

Nezapomenutelné závody: Dramatická Velká cena Belgie 2001

Michal Šik

Historie

Samotný start se obešel bez větších dramat, Montoya si s přehledem udržel svou vedoucí pozici před Schumacherem a Räikkönenem, který se posunul o jedno místo pořadím vzhůru díky nešťastnému osudu Barrichella. Za vedoucí trojicí pilotů následovali Ralf Schumacher, Coulthard, Button a s vozem týmu Sauber Felipe Massa, jemuž se sice podařilo na startu získat hned pět pozic, ale brzy vyšlo najevo, že to bylo díky tomu, že mladý a patrně velmi nedočkavý brazilský závodník ulil start, za což následně obdržel penalizaci průjezdu boxovou uličkou. Na jejím zrádném výjezdu se stal Massa prvním z dlouhé řady jezdců toho odpoledne, kteří svými koly přejeli bílou čáru. Za tento prohřešek si byl Brazilec nucen svou dřívější penalizaci ještě jednou zopakovat.

Foto: Getty Images / Mark Thompson

Souboj tří jezdců na čele

Na čele mezitím Schumacher jezdil nalepený na zadním křídle Montoyova williamsu a hned od začátku dával jasně najevo, že je rychlejším pilotem. Ve třetím kole se Němec zvnějšku neúspěšně pokusil Kolumbijce zdolat v nájezdu do vlásenky Adelaide, jeho nepovedený výjezd však umožnil Räikkönenovi dostat se na Němcovu úroveň a atakovat druhou pozici, ovšem Schumacher se nehodlal vzdát lacino a na svou dřívější příčku se do následující zatáčky přeci jenom silou vůle dokázal před mclaren vrátit.

Po dramatickém průběhu úvodních kol si Montoya na čele vybudoval menší náskok a jezdil po následujících 20 kol stabilní časy se sekundovým rozestupem na Schumachera. Vedoucí dvojice se sympaticky držel Räikkönen, který si s lídry vyměňoval nejrychlejší kola v závodě, prvních pět pilotů dělilo pouhých pět sekund. Ve 22. okruhu velké ceny zamířil jako první z vedoucích jezdců ke svým mechanikům Ralf Schumacher, následovaný o dvě kola později Montoyou, což konečně umožnilo pilotům za Kolumbijcem odhalit svůj skutečný závodní potenciál. Po zastávce v boxech ve 26. kole se Schumacher podle předpokladů vrátil na trať před Montoyou a Räikkönenovi se jen těsně nepodařilo provést to samé.

Na výjezdu z boxů ovšem v horečnaté snaze být za každou cenu před Montoyou Schumacher přejel bílou čáru. Tato nečekaná a pro Schumachera netypická chyba mohla toho dne znamenat konec Němcovým mistrovským ambicím, zatímco ovšem traťoví komisaři celý incident vyšetřovali, zvyšoval Schumacher svůj náskok nad duem Montoya–Räikkönen zhruba o sekundu na kolo. Když konečně obdržel svou penalizaci průjezdu boxovou uličkou, kterou si odpykal ve 35. kole, vrátil se Němec na trať pouze na třetí pozici za Räikkönenem poté, co si dříve vybudoval zhruba osmisekundový náskok. Vše tak bylo v závodě stále otevřené.

Osudový moment velké ceny

Ke svému druhému pit stopu zamířil Montoya ve 43. kole, Ralf Schumacher stavěl po něm a stal se další ze série obětí nevyzpytatelné bílé čáry na výjezdu z boxů, jejíž přejetí jej po penalizaci odsunulo na páté místo. O několik kol později stavěli Räikkönen se Schumacherem, přičemž Fin si i po druhé sérii pit stopů dokázal těsně udržet svou pozici před Němcem. Oba piloti se vrátili až za Coulthardem, který byl v té době nejrychlejším mužem na trati. Skot ke svým mechanikům zamířil v 54. kole a vypadalo to, že by se mohl přeci jenom ještě zapojit do boje o vítězství, kdyby ovšem stejně jako řada pilotů před ním nepřejel na výjezdu z boxové uličky bílou čáru. Stále se ovšem po odpykání své penalizace stihl vrátit na trať před Montoyou, který se ve druhé polovině závodu trápil s přilnavostí svých pneumatik a z boje o vítězství úplně odpadl.

Räikkönen na čele grand prix podával stabilní výkon a jel zcela bezpochyby svůj do té doby nejlepší závod kariéry, přestože dosud nikdy nebyl pod takovým tlakem – Schumacher za ním v rychlém ferrari kroužil v těsném závěsu lačnící po sebemenší nabídnuté příležitosti. Němec se však nebyl schopen mladému Finovi přiblížit natolik, aby ho mohl předjet či bezprostředně přinutit k jezdecké chybě. Za dojezdu na těchto pozicích by musel oslavy zisku titulu mistra světa odložit do následujícího závodního víkendu v Německu.

Foto: Getty Images / Mark Thompson

Pět kol před koncem ovšem Räikkönen v nájezdu do Adelaide najel na olej vytékající z odstavené toyoty Allana McNishe, probrzdil své přední pneumatiky a vyjel z trati. Schumacher za ním naproti tomu na Finově příkladu zpozoroval, že je na trati něco v nepořádku, kontrolu nad svým ferrari udržel a po Räikkönenově zaváhání se posunul do čela závodu.

Mistrovské kvality Michaela Schumachera

Za těchto okolností již byla mistrovská matematika jasná a když Schumacher projel po 72 odjetých kolech jako první pod šachovnicovým praporkem, mohl se radovat ze zisku svého pátého titulu mistra světa formule 1, čímž dorovnal Fangiův rekord z 50. let 20. století. Na pódiu nadšeného Němce doplnil zklamaný Räikkönen a jeho týmový kolega Coulthard. Oba williamsy dojely do cíle takřka se 40sekundovou ztrátou na vítěze, Montoya, startující z pole position, o pouhou sekundu dříve než Ralf. Ziskem posledního bodu za dojezd na šesté pozici se ztrátou jednoho kola alespoň trochu potěšil domácí fanoušky Jenson Button.

„Najednou, když jsem vedl a věděl, že jedu vstříc šampionátu, tak to bylo asi nejhorších pět kol mé kariéry. Náhle jsem cítil na svých bedrech veškerou váhu, abych neudělal žádnou chybu,“ uvedl po závodě Schumacher, který jen stěží hledal v emotivních okamžicích vhodná slova: „Nikdy nejsem v těchto momentech dobrý v nacházení těch správných slov. Přemohlo mě to. Celý víkend jsem nevěřil, že to tu vyhraji, takže jsem necítil žádný tlak. (…) Děkuji je až příliš malým slovem pro to, co pro mě tým udělal. Všechny je miluji a obdivuji za práci, kterou odvádí, a za jejich motivaci. (…) Všechny tituly jsou speciální, stejně jako závody. Takže si na to nikdy nezvyknete.“

Foto: Getty Images / Bryn Lennon

Schumacher se stal šampionem ve chvíli, kdy do konce sezóny stále ještě zbývalo šest velkých cen, což ilustruje Němcovu naprostou dominanci v roce 2002. V kombinaci se svým týmem rozdrtil konkurenci v rekordním čase, nikomu se dosud nepodařilo zajistit si mistrovský titul s takovým předstihem. Schumacher slavil již v polovině léta, což i tehdy, kdy kalendář formule 1 čítal 17 velkých cen a závodilo se do října, představovalo mimořádný počin. Opět potvrdil, že je nejkomplexnějším jezdcem své generace a k závodění i po svých dosavadních mimořádných úspěších motivovaným více než kdy dříve.

V posledních kolech Velké ceny Francie Němec patrně nebyl pod takovým tlakem jako v závěru Velké ceny Japonska 2000, kdy měl na dosah prolomení více než 20letého čekání stáje z Maranella na jezdecký mistrovský titul, jeho pozávodní komentáře však dokumentují fakt, jak moc Schumacher stále přikládal závodění váhu, jak nic nepodceňoval ani s takovým náskokem, který v roce 2002 na konkurenci měl, jak ke každému jednotlivému závodu přistupoval zodpovědně, profesionálně a na sto procent, jako by se jednalo o jeho vůbec první velkou cenu. Průběh nedělního závodu v sobě komponoval řadu aspektů, které byly pro Schumacherovy výkony typické – skvělou jízdu, mimořádné závodnické kvality, urputnou snahu, štěstí, které se nakonec přiklonilo na jeho stranu a pochopitelně Schumacherovou kariérou všeprostupující kontroverzi.

Šéf McLarenu Ron Dennis po závodě Schumachera obvinil, že v závěru předjel Räikkönena v úseku trati, kde vlály žluté vlajky signalizující nebezpečí v podobě odstavené toyoty. „Kimi vjel do zóny se žlutou vlajkou a Michael jej předjel (ještě) před zelenou, pod kterou mohl předjíždět,“ nechal se Dennis slyšet po závodě: „Pravidla hovoří jasně a Kimi byl předjet pod žlutou vlajkou.“ Poté, co u Ferrari naplno vypukly mistrovské oslavy, už bylo pro závodní komisaře udělit nějaký dodatečný trest po závodě prakticky nemožné.

Schumacher ovšem po skončení velké ceny přiznal, že se něčeho podobného přeci jenom obával: „Nemyslím si, že bych předjel Kimiho nebýt toho oleje, protože odjel fantastický závod. Pomohlo mi (…) když jsem ho (před sebou) viděl klouzat po trati. V té chvíli jsem se obával, že jsem předjížděl pod žlutou vlajkou, ale ve skutečnosti to bylo (až) po incidentu a já jel v závodní linii, zatímco Kimi ne.“ Výsledky závodu nakonec zůstaly zachovány a Räikkönen si musel na svůj premiérový triumf ve formuli 1 počkat až do Velké ceny Malajsie 2003. Finův souboj se Schumacherem svým způsobem předznamenal průběh následující sezóny, ve které Räikkönen se Schumacherem soupeřil o titul až do poslední grand prix ročníku a v konečném součtu na Němce ztratil pouhé dva body.

Foto: Getty Images / By Bryn Lennon

Ani po zisku titulu nedal svým soupeřům Schumacher vydechnout a Ferrari vedl k dalším triumfům. Stáj z Maranella vyhrála všechny zbývající závody ročníku, Schumacher ještě triumfoval v Německu, v Belgii a v Japonsku, Barrichello pak v Maďarsku, v Itálii a ve Spojených státech amerických. Pohár konstruktérů si Ferrari zajistilo ziskem double ve 13. závodě v Maďarsku, bodů pak v konečném součtu získalo více než všechny ostatní závodní stáje dohromady. V sezóně vyhrálo celkem 15 závodů, poraženo bylo pouze Williamsem v Malajsii a McLarenem v Monaku, čímž vyrovnalo rekord vyhraných velkých cen McLarenu z roku 1988. Schumacher v průběhu sezóny získal 11 vítězství v grand prix, což tehdy představovalo rekordní počin. Na pódiu dojel ve všech 17 závodech, tuto statistiku poté překonal až v loňské sezóně se ziskem 18 pódií Max Verstappen. Schumacherovým „nejhorším“ výsledkem sezóny bylo třetí místo z Velké ceny Malajsie, jinak vždy závody dokončil na první či druhé pozici. Jeho stoprocentní bilance dojezdu na stupních vítězů z roku 2002 ještě nikdo nikdy nedosáhl a překonávat ji patrně bude někdo pouze velmi obtížně.

Výsledky