Před čtyřiceti lety se stal mistrem světa Keke Rosberg

Závodění ve městě hříchu

Když bylo letos v březnu současným vedením formule 1 deklarováno, že od příštího roku zavítá cirkus královny motorsportu po více než čtyřech dekádách opět do amerického Las Vegas, musela řada pamětníků bezpochyby zažít nepříjemný pocit déjà vu vzhledem k tomu, jak katastrofálním způsobem dopadl první pokus se závody nejvyšší motoristické kategorie ve zdejších kulisách nevadské pouště prorazit.

Třetí závod v USA. Formule 1 zavítá do Las Vegas, závodit se bude v sobotu

Formule 1 se ve městě hříchu ohřála pouze dvakrát na začátku 80. let minulého století, kdy nejrychlejší závodní piloti světa po bankrotu okruhu Watkins Glen kroužili za nesnesitelného vedra atakujícího hranici 37 °C na parkovišti před luxusním hotelem a kasinem Caesars Palace, kde byl na malém prostoru zbudován 3,6 kilometrů dlouhý zaprášený a vyprahlý okruh, jenž hostil vůbec první velkou cenu v historii královny motorsportu, která nenesla jméno pořadatelské země, ale zdejšího kasina. Cílem iniciativy tehdejšího vedení formule 1 bylo přilákat zámožnější diváky do Las Vegas, aby přijeli zhlédnout grand prix a následně utratili své peníze v místních hernách. Velké návštěvnosti se však nakonec závod netěšil a ani mezi jezdci nebylo jeho konání přijato s přílišným nadšením.

Okruh, který pořadatelé narychlo zbudovali, nabízel ničím zajímavou kombinaci obdobně působících pomalých a středně rychlých točivých zatáček doplněných o několik krátkých rovinek. Jediným pozitivem této „mickey mouse“ trati byl patrně pouze fakt, že z tribun měl přihlížející divák přehled nad prakticky veškerým podstatným děním. Jezdci jeden z nejhorších okruhů, na který kdy formule 1 zavítala, nesnášeli, John Watson jej například nazval tím „nejméně atraktivním“, na kterém závodil, kritika se snášela rovněž na to, že se po trati kroužilo proti směru hodinových ručiček, což dnes nepředstavuje takovou kuriozitu, ale v roce 1981 šlo o poměrně zásadní problém, jelikož v důsledku řada pilotů během zdejších závodních víkendů trpěla silnými bolestmi krku a zad.

Pro Nelsona Piqueta představoval závod v hazardní oáze naprosto otřesný zážitek: „Po 30 ze 75 kol jsem přemýšlel, jestli vůbec dokončím. Když mi bylo signalizováno, že do konce zbývá 33 kol, málem jsem zemřel. (…) Byl jsem úplně vyčerpaný… moje záda a pravé rameno v (naprosté) agónii,“ nechal se Brazilec slyšet po svém úvodním vystoupení v Las Vegas v roce 1981. V kokpitu zvracel, jako absolutně dezorientovanému mu museli po skončení velké ceny z auta pomáhat a trvalo mu 15 minut, než se po závodě plně vzpamatoval. Není divu, že okruh po roce 1982 z kalendáře formule 1 vypadl. Trať byla předělána na ovál, na kterém se v následujících letech konaly závody zámořské série CART.

Obě grand prix formule 1 v Caears Palace v letech 1981 a 1982 se však paradoxně staly nezapomenutelnými a svým způsobem ikonickými událostmi historie – v obou případech totiž zdejší velká cena ročník uzavírala a rozhodovala o mistrovském titulu. V roce 1981 v Las Vegas bojovali o vítězství v mistrovství světa Carlos Reutemann, Jacques Laffite a Nelson Piquet a nakonec to byl již zmiňovaný Piquet, kdo si po dojezdu na pátém místě zajistil svůj první šampionát o jediný bod před druhým Reutemannem, přestože se jinak závodem mimořádně protrápil. Velká cena byla také posledním triumfem kariéry pro Australana Alana Jonese, mistra světa ročníku 1980.

O rok později mířil do Las Vegas k již třetímu závodnímu podniku ročníku 1982 konaném na americké půdě v čele šampionátu se 42 body na svém kontě znovu jezdec Williamsu, „Létající Fin“ Keke Rosberg. Druhý v pořadí mistrovství světa figuroval Didier Pironi, ten se ovšem po své těžké havárii z tréninku na Velkou cenu Německa zbývajících grand prix ročníku účastnit nemohl, a jako nejbližší Rosbergův soupeř tak do závodního víkendu se svým mclarenem vstupoval John Watson se 33 body. Své devítibodové manko na lídra mohl ovšem Watson smazat pouze v případě, že by velkou cenu vyhrál a Fin nebodoval. Za takových okolností by se při rovnosti bodové hladiny stal mistrem světa Severní Ir, jelikož by měl na svém kontě vyšší počet sezónních triumfů v grand prix v poměru 3:1.

Nezapomenutelné závody: Velká cena Long Beach 1982 a první vítězství Nikiho Laudy po návratu do F1

Rosberg chtěl o titulu rozhodnout již v předchozí Velké ceně Itálie, ale ze závodu na Monze musel odstoupit poté, co mu z jeho williamsu ulétlo zadní přítlačné křídlo. I tak ovšem Fin do Las Vegas přijížděl ve velmi komfortní pozici – Rosbergovi reálně stačilo k zisku titulu dojet na jakékoliv bodované pozici. Pouze na papíře se ještě nacházely titulové šance druhého jezdce McLarenu Nikiho Laudy, který stále čekal na své odvolání proti diskvalifikaci z Velké ceny Belgie, již původně dokončil na třetím místě. Reálně se ale Rakušana souboj o mistrovské vavříny v Las Vegas netýkal a ani v historických záznamech tak většinou není veden.

Kromě sledované bitvy o jezdecký titul se v Caesars Palace toho roku rozhodovalo i mezi konstruktéry, kde stále držely poprvé od roku 1964 teoretickou šanci na triumf hned tři týmy. Se 74 body vedlo Ferrari, následované McLarenem se 63 body a Renaultem s body 59. Ve hře stále bylo 15 mistrovských bodů.

Kvalifikace pro Renault

Kvalifikaci na Velkou cenu Caesars Palace ovládly suverénně oba vozy turbomotory osazeného francouzského Renaultu v pořadí Alain Prost–René Arnoux. Monoposty s osmiválcovými agregáty byly ovšem na úzkém okruhu bez dlouhých rovinek konkurenceschopnější než obvykle, což dokládal výsledek třetího tyrrellu pilotovaného Michelem Alboretem a čtvrtého ligieru domácího závodníka Eddieho Cheevera, který potvrdil, že se mu na tratích podobné charakteristiky vždy mimořádně dařilo. Pro Cheevera měla být velká cena posledním závodem za Ligier před  přestupem k Renaultu od následující sezóny, kde Američan vytvořil týmovou dvojici s Prostem.

Brabham se musel během posledního závodního víkendu sezóny obejít bez svého hlavního inženýra Gordona Murrayho, což se na výsledku týmu podepsalo. Riccardo Patrese skončil v kvalifikaci až pátý a Nelson Piquet, který se o rok dříve v Las Vegas stal mistrem světa, obsadil nelichotivou 12. příčku.

Ze šestého místa měl na svou titulovou misi vyrážet Rosberg. Mezi finského pilota a až devátého Watsona, jehož čekalo velmi náročné odpoledne, se dokázaly vklínit oba červené monoposty stáje z Maranella. Sedmý byl ve svých 42 letech veterán motoristického závodění a mistr světa formule 1 z roku 1978 Mario Andretti, jehož Ferrari povolalo do svých služeb v závodě na Monze, kde Američan vyhrál kvalifikaci a po dojezdu na třetím místě získal pro Ferrari velmi cenné čtyři mistrovské body. Po tomto nadmíru povedeném výkonu ponechalo Ferrari Andrettiho ve svém kokpitu i v závěrečné grand prix ročníku, která měla být současně zcela posledním závodem formule 1, do kterého kdy Američan odstartoval.

Jako osmý se na startovní rošt kvalifikoval s druhým ferrari Patrick Tambay, Francouz ovšem nakonec kvůli přetrvávajícím bolestem zad a pravé ruky, které jej poprvé postihly v srpnu v Dijonu, svou účast v sobotním závodě krátce před startem odvolal.

Strhující výkon Johna Watsona

I startu závodu přesvědčivě dominovaly renaulty a po prvních zatáčkách vedl grand prix Prost, jehož následovali Arnoux, Alboreto, Patrese a Cheever. Andretti se protlačil před Rosberga, který se tak propadl mimo body. Osmý byl po povedeném odpichu Piquet, Brazilce ovšem velmi rychle nato předjel Watson, jenž nasadil k úchvatné stíhací jízdě a o několik kol později velmi sebevědomým způsobem překonal i svého rivala v boji o titul a odsunul Rosberga až na osmé místo. Fin brzy poté ztratil s Watsonem kontakt.

Do čela závodu šel mezitím před Prosta Arnoux, vítěz předchozí Velké ceny Itálie na Monze. Po prvních deset okruhů velké ceny renaulty zvyšovaly svůj náskok na třetího Alboreta, v 15. kole si ovšem Prost vzal nečekaně vedení zpátky, zatímco Alboreto začal postupně zajíždět podobné časy jako Arnoux a brzy se Francouzi přiblížil na dostřel. Zdálo se, že s Arnouxovým vozem není vše zcela v pořádku, což se o pár chvil později ukázalo být tím správným předpokladem, když Francouz ve 21. kole zajel do boxů a ze závodu odstoupil. Poslední velká cena v barvách Renaultu před přestupem k Ferrari tak pro Arnouxe, který pro tým vyhrál čtyři závody a získal 14 pole position, skončila neslavně.

Watson svůj boj o titul rozhodně nevzdával a dral se pořadím vzhůru jako lev. Oběťmi jeho neohrožené jízdy se po předjetí Rosberga stali postupně Andretti, Cheever a následně i Patrese, po jehož předčasném konci v grand prix kvůli terminální poruše spojky kroužil Watson již na třetím místě se 30sekundovým odstupem na vedoucí duo, který se mu dařilo stahovat. Naděje Severního Ira však utrpěly citelný zásah poté, co ve 27. kole vylétl z dráhy se zlomeným zadním zavěšením Andretti a Rosberg se díky odstoupení trojice jezdců před sebou posunul z osmého místa na páté. Šestý navíc jezdil Finův týmový kolega Derek Daly, který tak Rosbergovi kryl záda.

Prostřední část závodu okořenila tvrdá bitva na ostří nože ve středu pole mezi Laudou a Andreou de Cesarisem (Alfa Romeo). Oba jezdci spolu soupeřili po několik kol plných těsných momentů, při kterých se piloti hned několikrát málem srazili. V úzkých zatáčkách okruhu měl navrch Ital, Lauda ale nakonec využil síly svého agregátu na startovní rovince a následně svého soupeře konečně překonal v nájezdu do první zatáčky. Poté se Rakušan prodral i před šestého Dalyho, naděje McLarenu na zisk mistrovského titulu mezi konstruktéry ovšem definitivně pohasly poté, co musel Lauda odstoupit v 53. kole kvůli poruše motoru.

V závěrečné fázi velké ceny se se svými pneumatikami začal výrazně trápit Prost, jehož velmi rychle Alboreto dotáhl, předjel a stal se již třetím lídrem dosavadního průběhu grand prix. Bylo to vůbec poprvé, co mladý Ital vedl velkou cenu formule 1. Prosta o čtyři kola později předjel i Watson, který se ovšem začal potýkat se stejnými problémy jako Francouz, a Alboreta tak již ve zbytku závodu neohrozil.

Mistrovské vavříny Kekeho Rosberga

Po 75 kolech projel jako první pod šachovnicovým praporkem Alboreto, a získal tak po velmi silném průběhu závodního víkendu své premiérové vítězství ve formuli 1. Ital současně dovezl první triumf pro tým Kena Tyrrella od Velké ceny Monaka 1978, kdy s Tyrrellovým vozem zvítězil Patrick Depailler. Alboreto se stal již 11. různým vítězem nesmírně vyrovnané sezóny 1982.

Nezapomenutelné závody: Bláznivá Grand Prix Monaka 1982, kterou snad ani nikdo nechtěl vyhrát

Jako druhý skončil ve vyčerpávající grand prix s takřka půlminutovou ztrátou na vítěze Watson, který byl na konci prvního kola 12. a v cíli po urputné snaze druhý, přesto mu tento skvělý výkon k mistrovskému titulu nepomohl. Třetí skončil k velké radosti domácích příznivců Cheever a čtvrtý Prost, následovaný Rosbergem, jemuž dojezd na páté příčce bohatě stačil k potvrzení zisku titulu mistra světa formule 1 ročníku 1982.

Po triumfu Alana Jonese v roce 1980 se stal Rosberg teprve druhým šampionem mezi jezdci v barvách týmu Franka Williamse. Současně byl „Létající Fin“ korunován vůbec prvním mistrem světa pocházejícím z této severské země. Fin se radoval ze zisku titulu i přesto, že v průběhu ročníku vyhrál pouze jedinou velkou cenu ve francouzském Dijonu, jež se konala pod hlavičkou Velké ceny Švýcarska. To se stalo v historii formule 1 ještě pouze v roce 1958, kdy s jedním sezónním triumfem zvítězil v mistrovství světa Mike Hawthorn před Stirlingem Mossem se čtyřmi vyhranými grand prix. V nepředvídatelné sezóně 1982 byla ovšem Rosbergovým mistrovským receptem mimořádná konzistentnost a spolehlivost výsledků. V Poháru konstruktérů triumfovalo v Caesars Palace Ferrari o pět bodů před McLarenem, přestože ani jeden z vozů stáje skákajícího koně nakonec cíl v Las Vegas nespatřil.

Výsledky