Před čtyřiceti lety se o titul utkali Carlos Reutemann, Nelson Piquet a Jacques Laffite

Dramatický souboj o titul

Sezóna 1981 nabídla divákům formule 1 jedno z nejvyrovnanějších představení v historii. Žádný z jezdců nevyhrál více než tři velké ceny, z vítězství v jednotlivých závodech se radovalo celkem sedm závodníků zastupujících šest různých konstruktérských značek a prvních pět pilotů dělilo v konečném pořadí mistrovství světa pouhých sedm bodů v době, kdy se jich za triumf v závodě udělovalo devět. Průběžné pořadí šampionátu vedl po většinu ročníku letos zesnulý Argentinec Carlos Reutemann, jemuž se podařilo vyhrát v úvodu sezóny dvakrát v Brazílii a v Belgii a následně se držel na čele díky sérii stabilních výsledků. Reutemann rovněž náležitě těžil z problémů svých soupeřů, zejména pak svého týmového kolegy z Williamsu Alana Jonese, úřadujícího mistra světa, který při své obhajobě mistrovského titulu až příliš často ztrácel důležité body.

Ve Velké ceně Španělska vypadl po vlastní chybě z čela závodu, a daroval tak na stříbrném podnose devět bodů Gillesi Villeneuvovi, v britské grand prix se nešťastně připletl do kolize, v Monaku a v Německu jej zase o triumfy připravily technické problémy vozu.

Nezapomenutelné závody: Velká cena Španělska 1981 a oslnivé vítězství Gillese Villeneuva

Michal Šik

Historie

Jones byl rovněž zaměstnán interní rivalitou s Reutemannem. Australan měl již od příchodu Argentince do Williamsu na začátku roku 1980 smluvně garantovaný status týmové jedničky a spoléhal se na klauzuli, jež určovala, že v případě, kdy by oba vozy Williamsu kroužily na čele s více než 20sekundovým náskokem na třetího jezdce a současně by mezi nimi byly pouhé čtyři sekundy rozdílu, měl vyhrát Jones. Frank Williams se tímto opatřením snažil vyhnout scénáři, kdy by se oba jeho jezdci zbytečně srazili a vzájemně se vyřadili v rámci boje o vítězství v závodě. Reutemann však tuto dohodu porušil v Brazílii, kde měli oba vedoucí jezdci Williamsu takřka minutový náskok na třetího Riccarda Patreseho a tým dokonce vyvěsil informační tabuli s nápisem „Jones–Reut“. Argentinec se odmítl podvolit, obrátil se zády k potupnému statusu týmové dvojky, Jonese před sebe nepustil a závod vyhrál. Australan byl z výsledku tak rozezlený, že dokonce porušil protokol a odmítl se zúčastnit závěrečného pódiového ceremoniálu.

Podle svých pozdějších slov mohl Jones závod vyhrát, ale nechtěl na Reutemanna útočit, jelikož se domníval, že jejich vzájemná dohoda zní zcela jasně. Reutemannovým počínáním se cítil zrazen a od tohoto okamžiku se jejich vztah nenávratně změnil: „V mých očích jsme prostě nebyli týmoví kolegové. Byl to každý sám za sebe,“ říkal později Jones. Když kolotoč formule 1 zamířil ke svému závěrečnému podniku roku do Las Vegas, nacházel se Jones v průběžném pořadí mistrovství světa až 12 bodů za vedoucím Reutemannem, tedy ze hry o titul. Australan již dříve oznámil, že po skončení sezóny 1981, v jejímž dosavadním průběhu získal pouze jediné vítězství, ve formuli 1 skončí. Důvod mu představovala především únava z politických her, které se kolem královny motorsportu již nějakým tím rokem točily a také vzájemná rivalita s Reutemannem. Dva jezdci však ještě kromě Jonese Reutemanna v poslední velké ceně roku překonat mohli.

Carlos Reutemann: Odkaz ikonického jezdce složité povahy

Michal Šik

Historie

Tím prvním byl se 43 body třetí muž průběžného pořadí Jacques Laffite s Ligierem, který prožil svůj patrně nejsilnější rok ve formuli 1, korunovaný dvěma přesvědčivými triumfy v Rakousku a v deštivé Velké ceně Kanady. Přestože ještě například po desátém závodě v Německu ztrácel Francouz na Reutemanna plných 22 bodů, nikdy se nevzdal a zejména díky svým povedeným výkonům ve druhé části sezóny si před posledním závodem zajistil alespoň matematickou šanci na zisk mistrovského titulu.

Svou pozici však rozhodně neměl jednoduchou – potřeboval velkou cenu vyhrát a zároveň doufat, že se Reutemannovi nebude v závodě příliš dařit a skončí minimálně na čtvrtém místě. V případě Laffitova dojezdu na druhém místě nesměl Reutemann bodovat vůbec. Francouz ale na svou situaci nazíral s neskrývaným optimismem: „Jsem v nejlepší pozici, není na mě vyvíjen žádný tlak. Jsem ten jediný, kdo nemá co ztratit.“

Nejbližším Reutemannovým vyzyvatelem byl Brazilec Nelson Piquet, hájící barvy stáje Brabham, jejíž se stal po odchodu Nikiho Laudy v roce 1979 jasným lídrem. Piquetovi zcela jistě pomohly zkušenosti získané z předchozí sezóny, kdy poprvé marně atakoval zisk mistrovského titulu v souboji s Jonesem, ani on se však v průběhu roku 1981 v žádném případě nevyvaroval řady chyb.

V Brazílii se rozhodl do deštivého závodu nesmyslně odstartovat na suchých pneumatikách, v Belgii, Monaku a Španělsku jej z velkých cen vyřadily vlastní jezdecké chyby, ve Francii přišel o vítězství po restartu závodu, ve Velké Británii znovu těžce havaroval. Přesto řada jiných dobrých výsledků a tři triumfy v Argentině, Imole a Německu držely jeho šance před posledním závodem velmi vysoko – mezi ním a Reutemannem spočíval pouze jediný bod rozdílu, Brazilci se tak v podstatě stačilo v závodě umístit před Reutemannem na jakékoliv bodované pozici, aby se mohl radovat ze zisku titulu světového šampiona.

Nezapomenutelné závody: Velká cena Kanady 1980 a mistrovský titul pro Alana Jonese

Michal Šik

Historie

Poslední závod sezóny 1981 se měl po bankrotu okruhu Watkins Glen jet na zbrusu nové trati v přinejmenším poněkud neobvykle zvolené lokalitě v Las Vegas, na parkovišti před luxusním hotelem a kasinem Caesars Palace, kde byl na malém prostoru vybudován 3,6 kilometrů dlouhý zaprášený a vyprahlý okruh, jenž měl hostit vůbec první velkou cenu v historii formule 1, která nenesla jméno pořadatelské země, ale kasina, před kterým se měla pořádat – oficiální název závodu zněl První velká cena Caesars Palace. Cílem závodění formule 1 v Las Vegas bylo přilákat bohatší diváky, aby se přijeli podívat na velkou cenu a následně utratili své peníze v místních kasinech. Velké divácké návštěvnosti se však nakonec závod netěšil a ani mezi jezdci nebylo jeho konání přijato s valným nadšením.

Trať, kterou pořadatelé narychlo zbudovali, nabízela nezajímavou kombinaci obdobně působících pomalých a středně rychlých točivých zatáček, jeho jediným pozitivem byl patrně pouze fakt, že z tribun bylo vidět takřka na všechno podstatné dění. Jezdci okruh nesnášeli, například John Watson jej nazval tím „nejméně atraktivním“, na kterém kdy závodil. Kritika se snášela také na to, že klima bylo uprostřed nevadské pouště mnohem teplejší, než na jaké byli piloti jinak zvyklí, na trati se rovněž kroužilo proti směru hodinových ručiček, což dnes nepředstavuje takovou kuriozitu, ale v roce 1981 šlo o poměrně zásadní problém, jelikož v důsledku toho mnoho jezdců během závodního víkendu trpělo silnými bolestmi krku a zad.

Schéma okruhu. Foto: Wikipedia, Public Domain

Kvalifikační triumf Reutemanna

Reutemann nehodlal ponechat nic náhodě a v poslední kvalifikaci roku vytáhl ten nejlepší z možných výsledků – podruhé v sezóně získal pole position, šlo o jeho šesté a zároveň poslední pole position v kariéře. Svého týmového kolegu, který ho měl v první řadě doplnit, porazil Reutemann s naprostým přehledem, přesto se Argentinec nechal podle Jonesových slov před závodem zbytečně rozhodit ohledně postavení pole position.

Jones totiž Reutemannovi udělil „přátelskou radu“ a upozornil ho na fakt, že pozice, odkud měl Reutemann do velké ceny odstartovat, se nalézá ve špinavé stopě na levé části okruhu. Reutemann pak apeloval u pořadatelů, kteří pole position přesunuli do závodní stopy, což ale hrálo do karet Jonesovi, ten se totiž nyní nacházel na vnitřku: „Mohli jste mít ten nejhorší start na světě a pořád pravděpodobně závod vést v nájezdu do první zatáčky, pokud jste startovali na vnitřku, což byl nyní můj případ,“ vzpomínal později Australan. Jones mimochodem již před závodem veřejně deklaroval, že Reutemannovi v boji o titul nikterak nepomůže a že je mu zcela jedno, jestli se mistrem světa stane Reutemann nebo Piquet.

Jako třetí skončil v kvalifikaci Gilles Villeneuve, který již poněkolikáté v sezóně dokázal překonat potenciál svého vozu. I přesto si stěžoval, že nebýt výrazných nedostatků šasi jeho ferrari, stál by právě on na pole position o půl sekundy před ostatními jezdci. Jak již bylo zmíněno, řada jezdců trpěla během závodního víkendu bolestmi krku, mezi ně patřil i kandidát na zisk titulu Piquet, který musel kvůli velkým bolestem vynechat značnou část tréninkových jízd, přesto se ale nakonec přemohl a během pátečního odpoledne zajel čas, který mu stačil k zisku čtvrtého místa na startovním roštu. Vyhlídky pro závod ale neměl příliš valné, oběma williamsům se na trati dařilo již od prvních měřených tréninkových jízd a podle redaktora britského magazínu Motor Sport Alana Henryho to vypadalo na jeden z těch dnů, kdy si oba jezdci Williamsu pojedou vlastní ligu a roznesou veškerou konkurenci na kopytech. Všechny trumfy tak držel zdánlivě v rukou Reutemann, zvláště když se Laffite po problémech s motorem a trakcí svého vozu kvalifikoval až jako 12.

Drama na startu

Pro Reutemanna se ale začal nadějně rozjetý závodní víkend velmi brzy hroutit. Do puntíku se vyplnila Jonesova slova, že startovat na vnějšku nebude příliš výhodné: „Samozřejmě že jsem ho předjel do první zatáčky… (…) Byl z toho v p*deli a pak se už jenom propadal.“ Reutemann si kromě Jonese nedokázal pokrýt ani Villeneuva a další soupeře, po první zatáčce byl čtvrtý a na konci prvního okruhu figuroval dokonce až na pátém místě za Alainem Prostem (Renault) a Brunem Giacomellim (Alfa Romeo). Argentince mohlo alespoň trochu konejšit, že mizerně odstartoval i Piquet, který se po startu pohyboval až na osmém místě, Reutemann tak měl alespoň stále svého nejbližšího soupeře za sebou a mohl si jeho pozici hlídat.

Zatímco Jones na čele všem ujížděl a již od začátku závodu si budoval komfortní náskok, za ním probíhaly tuhé boje. Ve třetím kole si na Villeneuva, který jako už poněkolikáté v sezóně „špuntoval“ zbytek startovního pole, vyšlápl Prost a posunul se na druhé místo, v hloubi pole se mezitím srazili Andrea de Cesaris (McLaren) s Patrickem Tambaym (Ligier). Francouz utrpěl poškození svého auta, které ale bezprostředně nezaznamenal a snažil se pokračovat v závodě. S neovladatelným vozem však následně těžce havaroval do ochranné bariéry z pneumatik a z místa nehody musel odkráčet s pochroumaným levým kotníkem. Po problémové kvalifikaci se pořadím vzhůru velmi rychle prodíral Laffite, který brzy dostihl Villeneuva s Giacomellim, tedy dvojici jezdců svádějící souboj o třetí místo. Piquetovi se mezitím podařilo dotáhnout Reutemanna, za kterým po několik kol kroužil, aby ho pak v 17. okruhu pokořil manévrem, který slovy Alana Henryho působil až „absurdně přímočaře“ v kontextu toho, co bylo v dané chvíli v sázce. Před Reutemanna se o pár zatáček později dostal i John Watson (McLaren), Argentinec tak k tomu všemu ztratil se svým nejbližším soupeřem přímý kontakt. V tuto chvíli již přestal mít situaci ve svých rukou.

Kdo bude mistrem světa?

Před velkou cenou bylo sportovními komisaři jasně deklarováno, že ten jezdec, který poruší startovní proceduru, bude ze závodu bezpodmínečně diskvalifikován. To se týkalo Villeneuva, který se na startu závodu se svým ferrari špatně zařadil, a proto byl brzy nato z velké ceny vyřazen. Došlo ale k poměrně kuriózní situaci – rozhodnutí komisařů dospělo až po nějaké době k týmu Ferrari, kde se následně horečnatě diskutovalo, jak se zachovat, zda nechat Villeneuva závodit a později se proti rozhodnutí pokusit odvolat, nebo svého jezdce z velké ceny stáhnout. Nakonec vzaly podobné úvahy za své, ve 21. kole Villeneuve vylétl z trati a nebyl schopen v závodě dále pokračovat, což posunulo na třetí příčku Laffita.

Po 28. kolech vedl nikým neohrožovaný Jones před Prostem, Laffitem, Mariem Andrettim (Alfa Romeo), Piquetem a Watsonem. Andretti se dokázal protlačit až na čtvrté místo, ale pak musel odstoupit kvůli poruše na zavěšení. Ve 32. kole zajel do boxů pro výměnu pneumatik Prost, již dříve zamířil ke svým mechanikům Watson. To posunulo v pořadí účastníky boje o titul mistra světa – Reutemann kroužil opět na bodovaných pozicích a Laffite se nacházel dokonce už na druhém místě. Kdyby v tuto chvíli předjel i vedoucího Jonese, stal by se mistrem světa. Francouzovo tempo ale v dalších minutách nabralo spíše opačný trend, Laffite se začal naopak rychle propadat pořadím a v 52. kole musel i on chtě nechtě zamířit do boxů, což znamenalo definitivní konec jeho mistrovským ambicím.

Do nejlepšího postavení se tak dostal Piquet, závěr velké ceny se nesl zejména v duchu nevyřčené otázky, zda se Brazilec dokáže udržet na takové pozici, jež by mu zajistila zisk titulu mistra světa. V momentě, kdy se Reutemann opět propadl mimo bodované pozice, potřeboval Piquet dojet alespoň šestý. Po Laffitově pit stopu kroužil na třetím místě, ale pak jej předjel na čerstvých gumách Prost a následně i Nigel Mansell se svým lotusem. Brazilec viditelně ztrácel tempo, dotahovali se něj Watson s Laffitem s novými pneumatikami, nelze rovněž zapomínat na silné bolesti, kterými během závodního víkendu trpěl.

Přesto se ale dokázal s tímto vším poprat, po 75 kolech protnul pomyslnou cílovou pásku na pátém místě a stal se novým mistrem světa formule 1. Závod vyhrál po jednom ze svých nejdominantnějších výkonů kariéry Jones, pro kterého to bylo v probíhající sezóně druhé vítězství, díky kterému si zajistil konečnou třetí příčku v celkovém pořadí mistrovství světa. Na druhém místě velkou cenu dokončil Prost před třetím Giacomellim (pro něhož to bylo jediné pódiové umístění v kariéře, současně šlo o jediné stupně vítězů pro tým Alfa Romeo v sezóně 1981, poznámka autora), čtvrtý byl Mansell a poslední bod bral za šesté místo zklamaný Laffite, který v závěru velké ceny alespoň pokořil Watsona. Reutemann v závodě dojel po značně neuspokojivém výkonu až na osmém místě, od svého týmového kolegy dostal naděleno celé jedno kolo.

Piquetovy oslavy, Reutemannovy chmury

Vyčerpaný Piquet se závodem spíše protrpěl: „Po 30 ze 75 kol jsem přemýšlel, jestli vůbec dokončím. Když mi bylo signalizováno, že do konce zbývá 33 kol, málem jsem zemřel. (…) Byl jsem úplně vyčerpaný… moje záda a pravé rameno v (naprosté) agónii.“ V kokpitu zvracel, jako absolutně dezorientovanému mu museli po skončení velké ceny z auta pomáhat, přesto zvládl i navzdory neskutečnému trápení svůj brabham spíše instinktivně nějakým způsobem dovést do cíle na bodované pozici, kterou potřeboval.

Svůj první ze svých tří titulů mistra světa tak na konci své teprve třetí kompletní sezóny ve formuli 1 získal ve velkém stylu a po nesmírném sebezapření. Piquet se stal po Emersonu Fittipaldim teprve druhým Brazilcem, jemuž se podařilo dosáhnout na titul světového šampiona, byl také prvním mistrem světa s vozem značky Brabham od roku 1967, kdy triumfoval Denny Hulme. Přesto si od Bernieho Ecclestona, šéfa své stáje, příliš chvály nevysloužil – Ecclestone se místo oslav vypařil z dějiště velké ceny ještě před jejím koncem a později se nechal slyšet: „Udělal pouze to, za co je placený.“

Zklamaný musel nepochybně být Reutemann, který po skončení závodu okamžitě zamířil na svou farmu v Argentině, odkud oznámil svůj konec ve formuli 1. Důvody Reutemannova selhání v klíčovém okamžiku sezóny zůstávají dodnes obestřeny tajemnem. Argentinec si po závodě stěžoval na problémy s převodovkou, na což upozorňoval například i Alan Henry, který ve své reportáži napsal, že Reutemannovi v závodě nefungoval čtvrtý převodový stupeň. Tým však Argentincovu verzi nikdy nepotvrdil, kupříkladu Patrick Head vždy říkal, že s autem bylo vše v naprostém pořádku.

Tehdejší inženýr Williamsu Neil Otley ale později uvedl, že se Reutemann skutečně s menšími problémy s převodovkou potýkal, přičemž tyto komplikace mohly nabrat na větší intenzitě v souvislosti se specifickou povahou okruhu v Las Vegas, kde se prakticky neustále brzdilo a znovu akcelerovalo, což vytvářelo právě na převodovku nesmírnou zátěž. Otley rovněž zmínil, že problém mohl také spočívat ve špatném nastavení Reutemannova vozu pro závod. V momentě, kdy není exaktně známa pravá příčina Reutemannova slabého výkonu, je velice obtížné srovnávat, nelze ale v tomto kontextu nevzpomenout na Velkou cenu Itálie 1980 v Imole, kde se Reutemann po startu kvůli problému s převodovkou propadl až na samotný chvost startovního pole a ve zbytku závodu nemohl využívat čtvrtý převodový stupeň, i přes tuto komplikaci však nasadil k heroickému výkonu, předjížděl jedno auto za druhým a nakonec skončil na stupních vítězů jako třetí.

Nezapomenutelné závody: První závod formule 1 v Imole

Michal Šik

Historie

Často se hovoří o tom, že Reutemannovy schopnosti byly limitovány jeho složitou psychikou, neschopností soustředit se v klíčovém okamžiku na sto procent. Argentinec, bez nejmenších pochyb pilot špičkových kvalit, mohl zničehonic podávat naprosto průměrné výkony, které ostře kontrastovaly s jeho nejlepšími momenty a které jej zbytečně srážely dolů. Tak o tom například mluvil Gordon Murray: „Když to byl jeho den, byl neskutečný. V těch dnech byl rychlý jako Senna. Zejména v rychlých zatáčkách oplýval neuvěřitelným citem a přesností. Ale takové dny neměl vždy.“ Je tak klidně možné, že se v rozhodujícím závodě v Caesars Palace Argentinec porazil úplně sám. Řada argentinských fanoušků je nicméně dodnes skálopevně přesvědčena, že Williams před závodem záměrně sabotoval Reutemannův vůz, aby se mu pomstil za to, že nenechal v Brazílii Jonese vyhrát. Snaha o podobné vysvětlení může souviset s jistým druhem jakéhosi národního sportovního traumatu, vždyť tehdy v Las Vegas Brazílie, velký a odvěký národní rival, v podobě Nelsona Piqueta v podstatě porazila Argentinu.

Podle jedné z teorií by se Reutemann stal mistrem světa, kdyby byl do šampionátu počítán i úvodní únorový podnik v Jižní Africe, před kterým dostal Argentinec od Williamse i Ecclestona ujištění, že se jeho výsledky budou počítat do šampionátu a který následně přesvědčivě vyhrál. Závod v Jižní Africe byl ale velmi specifickou velkou cenou, v duchu zjitřené atmosféry začátku roku 1981 a probíhajícího sporu mezi organizacemi FOCA a FISA se konal pod hlavičkou Formula Libre (doslova volná, svobodná, otevřená formule, závod bez jakýchkoli pravidel či omezení, může se jej zúčastnit široká škála různých typů automobilů nezávisle na stáří, značkách, pravidlech atd.; dodržována jsou většinou jen základní bezpečnostní opatření, poznámka autora), nikdy nebyl mistrovským závodem a dokonce ani nemistrovským závodem ročníku 1981.

Velké kauzy F1: Závod, který se nepočítal 2 a okolnosti podpisu první Concordské dohody

Michal Šik

Historie

Čistě technicky to ani nebyl podnik formule 1, jel se za velmi speciálních podmínek a okolností, takže spekulace podobného ražení v tomto případě nejsou úplně na místě. Lze ale říci, že politické spory, které v konečném důsledku způsobily, že se závod v Jižní Africe musel konat za těchto specifických podmínek, Reutemanna s velkou pravděpodobností zisk titulu stály.

Výsledky