Niki Lauda startoval do inkriminovaného závodu z první řady. Stejně jako všichni ostatní, i on měl auto osazené pneumatikami do mokra. Neodstartoval dobře, což pro něj bylo atypické. Později Lauda vysvětlil, že použil netradiční postup. Startoval se zařazeným druhým rychlostním stupněm s ohledem na mokrou trať. Ale přepočítal se. Předjelo jej osm aut.
„Akceleroval jsem příliš rychle. Kola se příliš protáčela, a to je u dvojky ještě horší než u jedničky. S vyšším rychlostním stupněm pak musíte skoro zastavit, začnou-li se kola protáčet. A to se mi stalo.“
Trať velmi rychle osychala a stejně jako ostatní, i Lauda přezul na pneumatiky do sucha. Na nich se pak snažil dohnat nabranou ztrátu, navzdory skutečnosti, že trať byla na určitých místech mokrá. Okruh byl dlouhý 22,835 km a závod se tak jel pouze na 14 kol. V jednom ze smykových nájezdů na obrubník tak došlo k prohnutí spojovací tyče zavěšení kola…
Lauda si toho nebyl pochopitelně vědom, ačkoli s tím Ferrari mělo problémy i v minulosti. Šlo o jednu ze slabin Ferrari 312T2/Ferrari 3.0 F12, která nebyla adresována.
Při nájezdu do zatáčky Bergwerk magneziová spojovací tyč (coby jedna z komponent zajišťující upevnění zavěšení k bloku motoru) praskla a utrhla se. A v důsledku toho celé zavěšení zadního kola. Laudovo Ferrari následně opustilo trať po tečně, doprava od směru dráhy. Lauda v době selhání spojovací tyče jel rychlostí přes 200 km/h.
Zadní část auta nejprve uletěla doprava a v reflexivní reakci vyrovnat začínající smyk došlo ke změně směru pohybu: šikmo do (z dnešního pohledu) primitivní ochrany z pletiva a následně do terénního svahu. Náraz do něj vymrštil auto zpět na dráhu, a navíc rozbil palivovou nádrž. Benzín to rozneslo všude kolem, včetně auta samotného, které zachvátily plameny. Později se ukázalo, že Lauda používal přilbu firmy AGV, upravenou využitím extra pěny tak, aby se na hlavě lépe snášela. Tyto úpravy, které beztak byly zcela mimo (z dnešního pohledu) primitivní kontrolu, měly negativní efekt v tom, že při nehodě relativně snadno vyklouzla přilba z Laudovy hlavy, vystavující jeho tvář daleko přímější konfrontaci s ohněm. Jak pozdější prezident FIA Max Mosley poznamenal: „Byl to přístup tehdejší doby. Jezdci samotní byli největším nepřítelem bezpečnosti.“
Formule Hesketh-Ford Guye Edwardse se ještě dokázala Laudovi vyhnout a zastavit za ním. Brett Lunger ve voze Surtees-Ford ale už ne a do hořícího Laudova Ferrarzi narazil, čímž hořící auto posunul na značku 90 metrů od místa původního nárazu. Do dvojice poškozených aut narazilo ještě jedno: Hesketh-Ford Haralda Ertla.
Jak Lunger tak Ertl zůstali nezraněni, a okamžitě se snažili Laudovi pomoci. Jenomže s ohledem na délku trati nebyla k dispozici jednotka hasičů, kteří by jezdcům v roli záchranářů dokázali pomoci. Ze skupiny závodníků nucených zastavit před místem nehody byl Arturo Merzario s vozem Williams-Ford tím posledním. To už na scénu přijeli první traťoví maršálové. Ti však na sobě neměli ohnivzdorné obleky. Edwards, Lunger a Ertl dělali vše, co bylo v jejich silách, dostat Laudu z plamenů. Merzario utíkal k havarovanému Ferrari a téměř bez rozmyšlení, vybaven jen kombinézou, rukavicemi, kuklou a přilbou, v momentu relativní neuváženosti, bez ohledu na své zdraví či svůj život, v neuvěřitelně rychlém momentu rozepnul Laudovy pásy. Harald Ertl získal hasicí přístroj, a jelikož neměl jinou příležitost, začal hasicí směs vrhat přímo na Laudu, aby jej dostal z plamenů. Lauda tak nadýchal i chemikálie z hasicí směsi. Při částečném zkrocení plamenů, Lunger naskočil na Ferrari a s pomocí kolegů vytáhl Laudu z poničené formule. Je neuvěřitelné, že se Lauda dokázal udržet na vlastních nohou. Z jezdců, kteří museli před místem nehody zastavit, pomohl John Watson odvést Laudu do nepoznamenané oblasti a položit jej na trávu vedle trati.
Popáleninová poranění na Laudově hlavě a tváři byla zjevná, ale lidem přímo na scéně spíše přišlo neuvěřitelné, že přežil, i když při nárazu přišel o přilbu. Ukázalo se později, že s takovou konstrukcí přilby ani neměl Lauda závodit.
I když byl při vědomí, z nehody si nic nepamatoval. Dokázal i komunikovat: s Merzariem v italštině či s Watsonem v angličtině. Toho se dotázal, jak vypadá jeho tvář, která byla plamenům vystavena téměř minutu. Pochopitelně odpověděl, že je to OK. V takovou chvíli nebylo pro upřímnost místo.
Sanitka na místo nehody dorazila za méně než tři minuty. Po převozu do zdravotního centra na okruhu hovořil s Danielem Audettem, šéfem Ferrari. Vysvětlil mu, kde přesně na parkovišti se nachází jeho auto, a požádal jej, aby zavolal jeho ženě, vysvětlil jí, že je v pořádku a aby mu pomohla najít nejlepší nemocnici v Německu. Audetto reagoval, že Lauda by měl zamířit do nemocnice Ludwigshafen, vzdálené asi 45 minut, a kde mají specialisty na popáleniny. Bylo to brilantní doporučení.
Přibližně 40 minut po nehodě byl Lauda letecky přepravován do nemocnice. Během letu helikoptérou mu lékaři poskytovali anestetikum a Lauda několikrát ztratil vědomí. Paradoxně však byl podle jeho pozdějších slov start motoru a zvuk vrtulí při startu vrtulníku to první, co si pamatoval.
Laudův osobní pilot, Hans Klemitinger, viděl odlétat helikoptéru a takového momentu se vždy obával. Vždy věděl, co udělat, kdyby se nedej bože jeho šéf ocitl v nesnázích a byl převezen do nemocnice. Věděl, že v takový moment musí okamžitě podpořit Laudovu ženu Marlen. Odstartoval s Laudovým letounem Cessna Golden Eagle jakmile to bylo možné, a zamířil do Salcburku. Klemitinger věděl, že Marlene bude chtít být po manželově boku co nejdříve.
Není bez zajímavosti, že Klemitingerovo jednání Marlene očekávala, a na letišti v Salcburku vzdáleného 10 kilometrů od jejího bydliště vyčkávala ještě před přistáním. Do nemocnice tak dorazila jen několik hodin poté, co tam byl převezen její manžel. Marlene pozděi řekla: „V tu chvíli jsem netušila, jak vážná jeho zranění jsou. Řekli mi, že je v pořádku, ale on byl v nemocnici. To až když jsem mluvila s doktory a poprvé jej viděla, nastal ten moment šoku.“
Když helikoptéra přistála v nemocnici Ludwigshafen, stálo při Laudovi trochu štěstí. „Jako by se vše zlé chtělo v dobré obrátit. Poslali mě do nejlepší nemocnice v Německu. A i když byla neděle odpoledne, na oddělení popálenin byl přítomen ten nejvyšší šéf toho celého. Jen se na mě podíval a rozhodl se, že popáleniny mé tváře jsou nedůležité v porovnání s popáleninami plic a jejich poškozením. Poslal mě na jednotku intenzivní péče v Manheimu, kde mé štěstí pokračovalo. Nejmladší profesor v Německu zde zrovna v neděli pracoval. Jmenoval se profesor Peter a zachránil mi život. Udělal vše naprosto správně bez jediné chyby.“
Hlavní chyby, které se Peter vyhnul, bylo dát Laudovi kyslík. O několik týdnů později Lauda vyprávěl: „Je nutné si uvědomit, že v té době nebyla problematika poškození plic tak vyvinutá, jako jiné oblasti. Dát mi kyslík se jevilo v té chvíli logické. Ale v tu chvíli by mě to paradoxně zabilo.“
Pro Laudu byl sestaven tým šesti doktorů a 34 sester. Diagnostika: popáleniny prvního až třetího stupně hlavy a rukou, několik zlomených žeber, zlomenina klíční a lícní kosti. Ale jak si všimli již doktoři v nemocnici v Ludwigshafen, hlavní starosti jim dělaly jedovaté látky z hasicího přístroje a plamenů. Průdušnice a plíce byly popáleny a Laudův život ohrožovala hromadící se tekutina v jeho plicích.
Doktoři očekávali Laudovů smrt, i když se snažili zbavit tekutiny v jeho plicích v prvních 24 hodinách po nehodě. Lauda neutrpěl nějaké konkrétní závažné poranění, ale rozsah poranění plic a krevního oběhu, poznamenaného inhalací chemikálií z hasicího přístroje, kouře a benzinových výparů, byl velký. Popáleniny jeho tváře, hlavy a rukou byly rozsáhlé, ale ne kritické. A možná se jako kritický faktor ukázalo, že žádného zranění nedoznala Laudova mentální síla…
Lauda vzpomíná na první noc bitvy o přežití. „V neděli v noci mi do plic zavedli trubici, aby skrze pumpu dokázaly odvodnit mé plíce. Nebylo to tak snadné, protože kdyby pumpa pracovala moc, zničila by mi plíce. V onu nedělní noc mi mozek fungoval, ale tělo jako kdyby to vzdávalo. Slyšel jsem hlasy jakoby z dálky. Ale právě na tyto hlasy jsem se soustředil, abych neupadl do bezvědomí.“
Svět pondělního rána přinesl novinové příběhy o Nikim Laudovi, obhájci titulu mistra světa formule 1, o kterém doktoři nevěřili, že to dá. Jamese Hunta zpráva o Laudově umírání zasáhla. Jejich rivalita jim zabránila stát se respektovanými přáteli, přesto Hunt řekl: „Najednou pro mě bylo strašně důležité, aby Niki žil. V takové míře, v jaké jsem si to ani neuvědomoval. A bylo mi šíleně, protože nebylo nic, co bych s tím dokázal udělat. Jsem tu, doma, kde si užívám života, i když se mi zrovna dvakrát nechce… Co jsem chtěl, je jít a pomoci, nebo udělat něco… a nebylo co.“
Laudovy plíce byly v zoufalém stavu. Úterní rentgen navíc odhalil, že jejich stav se zhoršuje. Úroveň hladiny kyslíku v jeho plicích byla pod teoretickou hladinou nutnou k přežití (osm), konkrétně 6,4.
Marlene Laudová nebyla na nadcházející utrpení vůbec připravena, a nikdy nemluvila o momentu, ve kterém jí doktoři řekli, že manžel zcela jistě zemře. Lauda vzpomíná: „Doktoři řekli mé ženě, že neexistuje žádná naděje pro to, abych přežil.“
Čtyři dlouhé dny a noci Marlene Laudová sledovala, jak život jejího manžela visí na vlásku. Ubytovala se v hotelu nedaleko nemocnice a každá krátká návštěva byla doprovázena velkým zájmem novinářů a fotografů, kteří toužili o to zachytit momenty jejího utrpení. Marlene později řekla: „Nehod mě hluboce šokovala, ale současně mi nabídla první skutečné porozumění motorsportu. Do té doby jsem o nebezpečí na závodní trati neměla potuchy. Tehdy jsem kouřila jednu nebo dvě cigarety denně. Po nehodě se ze mě stal těžký kuřák. Nebylo to dobré pro moje zdraví, ale pomohlo mi to projít tou nejhlubší krizí.“
Lauda o tomto období později řekl: „Po celou dobu jsem doktorům naslouchal a snažil se s nimi spolupracovat, jak jen to šlo, bez ohledu na mé vlastní bolesti. Pumpu na odvodnění mých plic například používali hodinu denně. Ale když jsem cítil, že se mé plíce zaplňují, zavolal jsem jim, aby pumpu zapnuli, a to jsem si byl vědom obrovské bolesti s tím spojené. Doktoři mi řekli, že jsem první, kdo vůbec o zapnutí pumpy žádá. Jenomže já si uvědomoval, že to je jediná cesta k tomu, abych přežil.“
Lauda pokračuje: „Marlene byla úchvatná. Bylo to pro ni šokující, ale nikdy mi to nedala najevo pokaždé, když byla za mnou v nemocnici. Po celou tu dobu mi držela ruku a říkala, že to bude zase dobrý. Musela být zhrozena mou tváří, ale ona mi místo toho dávala pocit toho, že jako chlap stojím za to, a dodávala mi sílu se z toho dostat. Mnoho jiných žen by plakalo a bylo hysterických. Došlo mi, že v Marlene bylo podstatně víc, než jsem si kdy dokázal uvědomit.“
Ve středu se Laudův stav zhoršil a do jeho pokoje přišel kněz dát poslední pomazání. V neustálých výměnách mezi vědomím a jeho ztrátou bylo přesto jasné, že si přítomnost kněze Lauda nepřeje. Jak později potvrdil: „V jednu chvíli se mě zeptali, zdali si přeji vidět kněze. A já řekl ‚OK‘. Přišel a dal mi spolední pomazání a řekl mi: ‚Sbohem, příteli.‘. No málem jsem dostal infarkt! Chtěl jsem někoho, kdo mi pomůže přežít v tomto světě, ne k tomu dostat se do toho dalšího. Upnul jsem se tedy na vzdálené hlasy a na sílu mé ženy. Nechtěl jsem si dovolit upadnout do bezvědomí, protože jsem se bál, že umřu. Toužil jsem po tom udržet mé vědomí vzhůru, abych dokázal své tělo znovu nastartovat. Pokud bych to vzdal mentálně, umřel bych. Věřím tomu, že jsem přežil také díky své fyzičce před nehodou. Nikdy jsem ve svém životě nekouřil, a tak moje plíce možná měly nějakého to extra procento síly na boj s infekcí.“
Vypadá to, že Lauda přežil zejména díky své pevné vůli, i když někteří jeho kritici mají za to, že některé prvky jeho zotavování měly za cíl Hunta zmátnout ohledně rozsahu Laudových zranění. Lauda řekl: „V Boha nevěřím, ale věřím v něco víc než jen život. Řídím se pravidly. A z toho vychází moje síla přežít tu nehodu. Vychází z mé mysli. A z mé ženy.“
A i když noviny po čtyři dny nabízely predikce Laudova zesnutí, ukázalo se přeci jen, že by se z toho mohl nakonec dostat. Lauda vzpomíná: „Tři dny po nehodě se plíce začaly zlepšovat. Úroveň kyslíku v krvi byla pořád špatná: 6,8. To bylo stejné po celý týden. Nikdo si nebyl jist tím, že by můj tělesný systém začal znovu pracovat, zda dokáže krvi dávat dost kyslíku. Pokud by se to nepovedlo, pak by mi doktoři museli obměňovat krev tak často, jak by uznali za vhodné, s vědomím, že bych přežil rok, možná dva.
Takže mi napumpovali novou krev a čekali, co se bude dít. Po čtyřech dnech se to trochu zlepšilo. A znovu mi obměnili krev. Můj tělesný systém začal pracovat. Začal krvi dodávat potřebné množství kyslíku. Už mi doktoři nemuseli krev nadále obměňovat.“
Hned po nehodě se začala bulvární média předhánět v nabízení článků o rozsahu Laudových zranění. Spoléhala se přitom jen na útržky informací od nemocničního personálu. Německý Bild byl obzvlášť nestoudný: „Můj Bože, kam se poděla jeho tvář?“ hlásal jeden z titulků. A článek pokračoval: „Niki Lauda, nejrychlejší pilot na světě, přišel o svou tvář. Zbylo jen krvavé maso, ze kterého vyčnívají oči. Niki Lauda přežil… ale jak může žít muž bez tváře?
Možná to zní strašně. I kdyby se jeho tělo kompletně zotavilo, na veřejnost nemůže tak minimálně šest měsíců. Novou tvář mu sestaví tak v roce 1979. To pak novou podobu dostanou jeho nos, obočí, rty… Ale ani nová tvář mu nepřinese původní podobu. Závodníka Laudu jeho přátelé poznají jen díky hlasu a gest.“
Ano. Když lékaři poprvé Laudovi poskytli zrcadlo, zhrozil se. Ostatně, jak sám popsal: „Ukázali mi mou tvář v zrcadle. Když jsem se na sebe díval, nemohl jsem tomu uvěřit. Připadal jsem si jako nějaké groteskní zvíře, protože moje hlava i krk byly tak třikrát větší. Nedalo se věřit tomu, že jde o člověka. Řekli mi, že důvod pro to je následující: byl jsem vystaven žáru o velikosti více než 800 stupňů Celsia. V důsledku toho tělo směruje veškeré tekutiny do postižených míst. Ale mně přišlo, že opuchám i během pohledu do zrcadla. Zavřel jsem oči a měl jsem pocit, že jsem na pět dní zcela oslepnul… Vše byla jen velká hromada ničeho.“
Spousta věcí v médiích nebyla pravdivá, ale noviny se prodávaly ve velkém. Ale Enzo Ferrari těm bulvárním příběhům věřil. Byl to již druhý pilot, který se v sezoně zranil, a zdaleka nejen italští novináři hlásali do světa, že Lauda skončil. Enzo zpanikařil a vstoupil do jednání s nespokojeným pilotem Brabhamu, Carlosem Reutemannem, který měl Laudu okamžitě nahradit. O několik dní později byl Lauda letecky přepraven do Salcburku, blíže domovu. Právě tady zahájil svou jen těžko uvěřitelnou cestu zpět na závodní trať.
43 dní po (zdánlivě) beznadějné havárii na Nürburgringu.
