Peter Collins, opravdový velikán formule 1

Dnes je tomu přesně pětapadesát let, co tento svět opustil Peter Collins, bývalý jezdec Ferrari, vítěz tří závodů a muž, který se dobrovolně vzdal šance na zisk titulu mistra světa ve prospěch svého týmového kolegy.
Peter Collins, opravdový velikán formule 1

Že prý není ve formuli 1 místo na opravdové přátelství? Nesmysl. Peter Collins a Mike Hawthorn by mohli vyprávět, být tu stále mezi námi. O výjimečném vztahu, který mezi těmito dvěma britskými závodníky panoval, byla dokonce napsána kniha. Jejím autorem je Chrin Nixon a nese název ‘Mon Ami Mate‘. A zatímco jméno Mika Hawthorna - historicky prvního britského mistra světa - je v análech královny motorsportu zapsáno tučným písmen, na Petera Collinse jako by se za ta léta skoro až zapomnělo. A to se na závodníka, kterého samotný Commendatore označil za ‘opravdového velikána‘, rozhodně nesluší. A proto si jej dnes, u příležitosti pětapadesátého výročí od jeho smrti, připomeneme.

Peter John Collins se narodil 6. listopadu 1931 v anglickém Kidderminsteru, který se nachází v hrabství Worcestershire, do rodiny automobilového obchodníka. V šestnácti letech jej vyhodili ze školy, neboť čas původně vyhrazený výuce raději trávil na autodromu v nedalekém lunaparku, kde zdokonaloval své řidičské schopnosti. Po vyhazovu ze školy pak začal pracovat v garáži svého otce Pata. Když mu bylo sedmnáct, dostal od rodičů k narozeninám zbrusu nový vůz značky Cooper-Norton. Netrvalo dlouho a mladý Peter začal prohánět pérka své nové hračky v tamních závodech. Účastnil se jak těch okruhových, tak i těch do vrchu a brzy si ve světě rychlých kol vydobyl zvučné jméno. Počátkem padesátých let vstoupil do formule 3, kde svými výkony ohromil jistého Rega Parnella, který jej posléze doporučil Aston Martinu. A protože se v dobrém světle ukázal i v testech, vysloužil si u britské stáje závodní smlouvu. S Aston Martinem pak nastupoval v závodech sportovních vozů a společně získali několik významných úspěchů. Prvním takovým bylo vítězství ve slavné devítihodinovce v Goodwoodu v roce 1952 . Za volantem vozu DB3s tehdy Peter Collins a jeho parťák Pat Griffith nadělili druhé posádce v cíli celá dvě kola.

V sezoně 1952 se Collins rozhodně nenudil. Kromě svého angažmá u Aston Martinu, s nímž se zúčastnil i čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans, totiž nastoupil také do několika závodů formule 2. Co je však nejpodstatnější - v témže roce absolvoval debut v královně motorsportu. Stalo se tak v barvách týmu HWM-Alta u příležitosti Velké ceny Švýcarska. Přestože mu tehdy patřilo na startovním roštu nadějné šesté místo, závod kvůli technickým problémům nedokončil. A podobně tomu bylo i v Belgii a ve Velké Británii. Jedinou světlou výjimkou roku 1952 byla GP Francie, kde si Collins dojel pro svůj nejlepší dosavadní výkon v F1, když v závodě na okruhu v Ruen spatřil šachovnicovou vlajku jako šestý. Na první bod v královně motorsportu si nicméně musel ještě počkat, neboť tehdy v cíli bodovalo pouze prvních pět jezdců.

V podobném duchu se odvíjel rovněž ročník 1953. V něm nastoupil Collins do čtyř velkých cen. Zatímco v Nizozemsku a Francii skočil osmý, respektive třináctý, v Belgii a ve Velké Británii nedojel. Na konci sezony dvaadvacetiletý rodák z Kidderminsteru tým HWM-Alta opustil a zamířil k Vanwallu. Avšak ani zde ani u Maserati v roce 1955 se žádných valných úspěchů v rámci formule 1 nedočkal. V průběhu těchto dvou sezon nastoupil do pouhých čtyř velkých cen a dokončil jedinou z nich.

V královně motorsportu se Peteru Collinsovi štěstí spíše vyhýbalo, o to větší radost pak musel mít, když si v barvách Aston Martinu společně s Belgičanem Paulem Frèrem dojel pro druhé místo ve slavné čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans. Lepší než oni byla tehdy v roce 1955 už jen posádka ve složení Mike Hawthorn - Ivor Bueb. A stejný počin zopakoval i v následující sezoně, tentokrát se o vůz DB3S dělil se Stirlingem Mossem. Aston Martin nicméně nebyl jediným týmem, pro který v rámci závodů sportovních vozů jezdil, ve druhé polovině padesátých let Collins proháněl také automobily značky Mercedes či Ferrari. Ostatně, se stájí z Maranella se rozhodl spojit svoji další budoucnost i ve formuli 1. Avšak ještě než se tak stalo, získal pro Mercedes společně s Mossem ceněné vítězství v Targa Florio. Následně se mělo za to, že Collins bude u německé stáje pokračovat i v královně motorsportu, jenže Mercedes se na konci sezony 1955 z formule 1 stáhl, a tak si to tehdy čtyřiadvacetiletý Angličan zamířil k Ferrari. Tam jej čekal zlomový rok.

V Maranellu zaujal místo po svém příteli Miku Hawthornovi a se stal týmovým kolegou samotného Juana Manuela Fangia. Byl to právě Hawthorn, jenž poradil Enzovi, aby angažoval mladého Collinse, a jak se později ukázalo, tento krok Commendatoremu vyšel náramně. U Ferrari se rychle zabydlel a po boku El Maestra se toho hodně přiučil. Úspěchy na sebe tedy logicky nenechaly dlouho čekat. Ve výsledkové listině Velké ceny Monaka téhož roku svítilo Collinsovo jméno na druhém místě. V cíli závodu si však body za stříbrnou příčku rozdělil společně s týmovým kolegou Fangiem, kterému musel, jakožto stájové jedničce, přenechat v průběhu závodu svůj monopost, neboť ten Argentincův doznal značného poškození. Prostředek sezony 1956 zastihl rodáka z Kiddermisteru ve skvělé formě. V Belgii si na své konto připsal historicky první vítězství ve formuli 1 a stejný počin se mu podařilo zopakovat i v GP Francie o měsíc později. Tyto dva triumfy jej okamžitě katapultovaly do čela průběžného pořadí. V domácí velké ceně postihly Collinsův monopost technické problémy, ze závodu nicméně neodstoupil. Ferrari učinilo stejný krok jako v Monaku o pár měsíců dříve. Collins naskočil do vozu Alfonsa de Portaga a dojel si pro druhé místo v cíli. Jenže smůla zasáhla i v Německu, a tentokrát již cíl nespatřil. O titulu se tedy rozhodovalo až v závěrečném závodě sezony, který se konal na italské Monze.

Velká cena Itálie byla na programu 2. září a byl to závod, který vstoupil do historie. Ve hře o mistrovský titul byli hned tři jezdci - Juan Manuel Fangio, Jean Berha a Peter Collins, byť šance posledních dvou jmenovaných byly již jen matematické. Oba totiž museli vzhledem k bodovacímu systému vyhrát a zároveň spoléhat na to, že Fangio závod nedokončí nebo nedojede na bodech. Co se však nestalo! Krátce před polovinou závodu postihl Argentince mechanický problém, a on tak byl nucen během zastávky v boxech vystoupit ze svého vozu. Ferrari proto přikázalo jeho týmovému kolegovi Luigimu Mussovi, aby přenechal svůj monopost Fangiovi. Ital nicméně týmové příkazy neuposlechl, neboť se chtěl před domácím publikem blýsknout pěkným výsledkem. Mezitím ze závodu odstoupil Jean Berha, a tak v boji o celkové vítězství v šampionátu zůstali už jen Fangio a Collins. V tu chvíli se stala věc nevídaná. Collins z úcty k týmovému kolegovi, ale zároveň úhlavnímu soupeřovi v bitvě o kýžený titul mistra světa, přenechal tehdy již trojnásobnému šampiónovi svůj vůz a ze závodu dobrovolně odstoupil. Tím otevřel Fangiovi cestu k zisku čtvrtého šampionátu.  

Collins svým činem ohromil celý formulový svět a dodnes za něj sklízí velké uznání. Na druhou stranu ale události z Velké ceny Itálie roku 1956 dokazují, že úvahy o tom, jak z formule 1 postupem času vymizel vzájemný respekt a úcta mezi jezdci, se tak trochu nezakládají na pravdě. Musso svůj monopost slavnějšímu stájovému kolegovi a hlavnímu aspirantovi na titul neposkytl, a to navzdory týmovým příkazům. Vlastní úspěch mu byl zkrátka přednější než ten Fangiův. Nakonec to tedy spíše než o vzájemném respektu a úctě bylo o charakteru jednotlivých závodníků, stejně tak jako dnes.     

Na konci sezony 1956 pak Argentinec Ferrari opustil a na jeho místo přišla ke Collinsově radosti staronová tvář. Nebyl jí nikdo jiný než jeho dlouholetý přítel Mike Hawthorn. Avšak ani přes velmi zvučné jezdecké složení, které tvořili Peter Collins, Mike Hawthorn a Luigi Musso, se stáji z Maranella v sezoně 1957 příliš nedařilo. Na trati udávaly tempo vozy týmů Maserati a Vanwall, Ferrari stálo opodál. Collins tehdy zaznamenal jen dvě třetí místa a v konečném zúčtování obsadil až devátou příčku.

Ani začátek nového ročníku nevyšel úplně podle představ, z Velké ceny Argentiny musel britský pilot odstoupit kvůli technickému problému, pak ale následovala čtyřměsíční přestávka, kterou si pilot Ferrari vyplnil závody sportovních vozů. A v nich si náležitě spravil chuť. Společně s Philem Hillem opanovali tisícikilometrový závod v Buenos Aires a poté zvítězili i ve dvanáctihodinovce v Sebringu. Ve formuli 1 nicméně Collinse provázela i nadále smůla. V Monaku si sice dojel pro třetí místo v cíli, ale pak následovala dvě odstoupení v Nizozemsku a Belgii, po kterých se vztahy mezi ním a Enzem Ferrarim začaly zhoršovat. Commendatore se domníval, že forma britského závodníka upadá, a tak se jej rozhodl přeřadit do F2. Collins nicméně našel zastání u svého kamaráda Hawthorna, jenž Ferrariho přesvědčil, aby dal jeho krajanovi ještě šanci. Rodák z Kiddermistru tedy u týmu nakonec setrval a hned v následujícím závodě, ve Velké ceně Francie, si na své konto připsal dva body za páté místo v cíli. Avšak oči Ferrari a ostatně i celého formulového světa se v té chvíli upínaly jinam. V klání na okruhu v Remeši totiž tragicky zahynul Collinsův týmový kolega Luigi Musso. Ital ve snaze dohnat lídra závodu Hawthorna nezvládl své ferrari a v jedné ze zatáček vyletěl z tratě. Jeho vůz se následně několikrát převrátil a ubohý Musso utrpěl vážná poranění, kterým posléze v nemocnici pohledl.

O mnoho let později prozradila tehdejší Italova přítelkyně Fiamma Breschi v televizním dokumentu nazvaném ‘The Secret Life of Enzo Ferrari‘, jaká v roce 1958 panovala uvnitř týmu atmosféra. Zatímco Hawthorn s Collinsem vždy stáli při sobě, Musso byl outsiderem. A vše prý nakonec zašlo ještě o kousek dál: “Angličané měli dohodu. Ať už vyhrál jeden nebo druhý, oba dva si rovnoměrně rozdělovali peníze za vítězství. Bylo to oni dva proti Luigimu, jenž součástí dohody nebyl. Spíše než zničující byla vlastně pro Ferrari tato nesnášenlivost příznivá. Čím rychleji závodníci jeli, tím pravděpodobnější bylo, že Ferrari vyhraje.“ Za výhru ve Velké ceně Francie se tehdy udělovala největší prémie, Mussova finanční situace navíc nebyla nikterak příjemná, neboť se ocitl v dluzích, a proto nebylo divu, že vítězství v tomto závodě pro něj bylo velmi důležité. Bohužel však nakonec za svou snahu předčít týmového kolegu Ital zaplatil daň nejvyšší.

O čtrnáct dní později se celý kolotoč formule 1 přesunul na Silverstone. Po Mussově smrti se zdála být Collinsova pozice u Ferrari v bezpečí, ale závod na domácí půdě Vanwallu v čele se Stirlingem Mossem neměl být pro italský tým snadným oříškem. Totéž ostatně potvrdila i kvalifikace, v níž Hawthorn s Collinsem obsadili čtvrté, respektive šesté místo, zatímco Moss se těšil z pole position. Raketový start nicméně katapultoval do čela závodu právě Collinse. Pilot Vanwallu se svého krajana držel do doby, než jej v pětadvacátém kole zradil motor. Když se tak stalo, měl Collins značně ulehčenou práci a směřoval ke svému prvnímu vítězství v domácím závodě. To se po sedmdesáti pěti absolvovaných kolech stalo skutečností.

Už už to vypadalo, že triumfem na Silverstonu se rodák Kiddermisteru dostal zpět do boje o titul mistra světa, pak ovšem přišla osudná Velká cena Německa. Dějištěm osmého klání sezony 1958 byl Nürburgring, respektive jeho Severní smyčka. Jezdci Ferrari měli závod velmi dobře rozjetý, Collins kroužil na prvním místě, týmový kolega Hawthorn na druhém. Na začátku desátého kola se ale před oba dva dostal Tony Brooks. Peter Collins se snažil jezdce Vanwallu držet, v zatáčce Pflanzgarten ovšem jeho ferrari vyjelo mimo trať, jedním kolem zavadilo o příkop a následně se ocitlo v kotrmelcích. Náraz byl tak silný, že Collinse dokonce vymrštil z kokpitu. Posléze byl pilot Ferrari převezen do nemocnice v Bonnu, brzy na to ale bylo zřejmé, že zranění budou fatální. Zemřel téhož dne.

Ne všichni ovšem nad Collinsovou ztrátou truchlili. “Oba dva (Collinse a Hawthorna) jsem nenáviděla,“ řekla Fiamma Breschi. “Zaprvé kvůli tomu, že jsem si byla vědoma jistých skutečností, které nebyly správné, a také kvůli tomu, že když jsem se po (Mussově smrti) vrátila z nemocnice zpátky na hotel, přistihla jsem je, jak se na plácku před hotelem smějí a hrají fotbal s prázdnou plechovkou od piva. Takže když oba dva také zemřeli (Hawthorn tragicky zahynul při automobilové nehodě v lednu roku 1959), bylo to pro mě osvobozující. V opačném případě bych vůči nim navždy cítila odpornou zášť,“ dodala.

Je otázkou, do jaké míry je Italčin komentář vzhledem k její slabosti pro Luigiho Mussa objektivní, jedno je nicméně jisté - smrtí Petera Collinsa přišlo Ferrari, ale ostatně i celá formule 1 o skvělého pilota, respektive ‘opravdového velikána‘.

Další článek: Vergne byl na Red Bull naštvaný, ale akceptoval vysvětlení

11. května | Podle posledních spekulací bude GP Turecka zrušena bez náhrady. Počet závodů by klesl z 23 na 22.
11. května | Júki Cunoda dnes slaví 21. narozeniny.
11. května | Za účasti tří týmů pokračují testy 18palcových pneumatik. Tentokrát v Barceloně. Red Bull nasadí Albona, Alfa Romeo Kubicu a Alpine by mělo nasadit Kvjata (od letošního roku rezervní jezdec týmu).
10. května | Red Bull ve Španělsku zůstal. Zítra a ve středu bude testovat 18palcové pneumatiky pro rok 2022. Po oba dny bude jezdit Alex Albon.