Se zájmem jsem sledoval ohnivou výměnu názorů na to, zda počínání Sebastiana Vettela během Velké ceny Malajsie bylo správné či nikoli. Ve svém komentáři jsem vyjádřil názor za sebe, tedy že nic proti, když chce člen týmu jet na sebe a ignorovat zájmy stáje, pro kterou pracuje. Ale vidím to férově pouze tehdy, má-li jeho týmový soupeř (pardon, kolega) vůbec informace o tom, že se nejede v nastavené formaci, ale že se bojuje na krev.
Vozy formule 1 jedou v takovém režimu „Multi 21“ či Multi 12“ takříkajíc na neutrál, na který je auto nastaveno. To se to pak tomu za vámi bojuje.
Vettela jsem se po závodě v Malajsii ale nakonec zastal, protože jsem chápal jeho pohnutky, i když musel vědět, že Webber jede na základě instrukcí týmu „na půl plynu“. A on si také, v té době podle mého přesvědčení upřímně, začal sypat popel na hlavu. Mně se v životě povedlo takových věcí, u kterých jsem myslel, že jsou OK, a došlo mi až vzápětí, že jsou totální pitomost. Život je krásný.
Jasně že bych chtěl vidět piloty stejného týmu rvát se až do konce závodu. A pokud někdo ze zástupců týmů tvrdí, že už žádná týmová režie, prostě jednoduše lže. Není to reálné. Pokud inženýři dostanou na začátku závodu vstupní informaci o tom, že jejich jezdci budou mít dovoleno rvát se „do posledních metrů“, musí nastavit auto na 100 % výkonu po celý závod. To znamená zejména množství paliva. Realita je taková, že množství paliva není nastaveno stylem „jeď, co to dá“ krát „ délka závodu krát „spotřeba“ rovná se „množství paliva na začátku závodu“. V závodech formule 1 se naplno jede přibližně v jeho prvních dvou třetinách nebo čtyřech pětinách.
„Výkonové nasazení“ auta nebo motoru postupně klesá podle toho, jak se závod vyvíjí. Pokud máte možnost ke konci „ubrat“, můžete na začátku závodu auto zatížit menším množstvím váhy v podobě paliva. Pokud ale nastane situace, že se zástupci různých týmů „řežou“ až do konce, není možné auto na volnější režim nastavit. To pak vede k „problémům s nedostatkem paliva ke konci závodu“. Inženýři nejsou idioti. Týmy v rámci ostré konkurence musí sáhnout k něčemu, čemu se v angličtině říká „calculated risk“, neboli „přijatelné riziko“. (Zrovna teď jsem rozepsaný článek natvrdo uložil. Přijatelné riziko v psaní toho – neuloženého – článku v režimu automatického ukládání se pro mě stalo nepřijatelným.)
Pokud přijatelné riziko vyloučíte, musíte auto na začátku závodu natankovat větším množstvím paliva, což znamená větší váhu, tedy menší konkurenceschopnost. Pochybuji, že racionálně uvažující stratég špičkového týmu na to někdy přistoupí. Řeči o zrušení týmové režie (takové režie, která je nutná pouze ve výjimečných případech) jsou pouhými PR kecy. Týmy jen svá pochopitelná opatření lépe schovají před očima veřejnosti.
Co mě ale zmátlo, přiznávám, byla Vettelova slova před začátkem Velké ceny Číny o tom, že toho, co v Malajsii provedl, vlastně nelituje:
Vettel během závodu v Malajsii „neporozuměl“ příkazu držet pozice (slavné Multi 21). „A proto jsem se týmu omluvil,“ říká Vettel
„Za to, že jsem vyhrál závod, se neomlouvám,“ dodává.
Po závodě jste se omlouval Markovi, teď už ale ne. Změnil jste názor? Toť otázka jednoho z novinářů ve skrumáži v padoku Velké ceny Číny.
„Tohle řeším přímo s ním… …Není mým stylem to vysvětlovat médiím. Pokud mám co říci, řeknu to v soukromí.“
Pokud byste rozkazu o zachování pozic rozuměl, vyhověl byste?
„Ke konci jsem byl rychlejší. Proto jsem jej dokázal předjet. Nezapomeňte, že ve formuli 1 je předjíždění velmi obtížné. Pokud bych rozkazu porozuměl, a zamyslel se nad ním, nejsem si jist, zda bych vám dokázal přesně odpovědět. Asi bych se octil ve stavu vnitřního konfliktu, protože na jedné straně je nutné respektovat příkazy týmu, na straně druhé si Mark tohle vítězství nezaslouží,“ odpovídá Vettel.
Udělal byste to znovu?
„Nejsem si jist, zda jsem schopen vám dát jasnou odpověď, protože může jít o odlišnou situaci, ale asi bych to pravděpodobně udělal znovu.“
Jak vidno, situace je velmi komplexní. Nelze Vettelovi zazlívat chuť vyhrát, tím spíš, když si pomalu jedoucí Webber vítězství „nezaslouží“, ale Webber byl pomalý především proto, že dostal informaci o „složení zbraní“ od vlastního týmu. Chápu „přírodně instinktivní“ sympatie směrem k Vettelovi, ale co potom Webber? Jasně, pojďme se rvát. Ale ne ve stylu, že jeden boxer v ringu dostane povel „Bojuj!“ a druhý už má dvanáct kol za sebou. To je jak uznat gól až po závěrečném hvizdu. Složit soupeře, když ten už to nečeká, neboť nastalo příměří.
Komentátor britské televize Sky Martin Brundle to vystihl následovně: „Vettel se chce omluvit týmu, ale nikoli Webberovi. Proto působí zmateně.“
To se dá pochopit. Řeči o lásce mezi týmovými kolegy nikdy nepůsobí dobře. Soupeře musíte nenávidět a toho vedle sebe ve stejných barvách tím spíše. A snažíte se jej porazit.
Ale proč se pak Vettel původně omlouval mimo jiné přímo Webberovi, mi jasné není. Nikdy bych se neomluvil ve stylu:
„Tak jó, já se omluvím, protože si to politicko-veřejná situace žádá. Abyste měli pokoj. ‚Omlouvám se,‘ vy blbečci. Stejně si myslím svoje.“
Vettel si dnes silně stojí za tím, co v Malajsii provedl. Beru. Charakterově čistější by ale bylo si za tím stát již bezprostředně po závodě, a nehrát alibistická divadla. Působí pak nevěrohodně.
Když se vyhrotil spor mezi Sennou a Prostem u McLarenu, komentátor ESPN John Bisignano to tehdy komentoval slovy:
„A je to tady. Rukavice jsou dole, jede se na pěst.“
Nic proti tomu, ale v případě Red Bullu je jednomu ze soupeřů určeno si ony pomyslné rukavice ponechat.