Olivier Gendebien - z výsadkáře ikonou automobilového závodění

Dnes by své devadesáté narozeniny oslavil několikanásobný vítěz čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans, tovární pilot Ferrari a účastník čtrnácti velkých cen F1.
Olivier Gendebien - z výsadkáře ikonou automobilového závodění

Příběh o jednom z nejúspěšnějších závodních jezdců v historii sportovních vozů začíná 12. ledna 1924 v belgickém hlavním městě Bruselu. Olivier Gendebien se narodil do velmi zámožné rodiny, jež byla ve své vlasti známá zejména díky působení v oblasti strojírenského průmyslu, a nutno podotknout, že z počátku pranic nenasvědčovalo tomu, že by se jeho profesní kariéra měla ubírat jiným než právě tímto směrem.

Poté, co v Evropě vypukla druhá světová válka a Belgie se ocitla v rukou nacistů, rozhodl se mladý Gendebien přidat k odboji. V té době již uměl velmi dobře anglicky, a tak bylo jeho úkolem spolupracovat s britskými agenty vysazenými na území okupované Belgie. Posléze dokonce vstoupil do britské armády a stal se výsadkářem. S koncem války se vrátil zpět na univerzitu a vrhnul se na studium zemědělství. To zavedlo mladého Gendebiena až do Belgického Konga, kde strávil čtyři roky svého života prací pro jednu lesnickou společnost. Zde se seznámil s jistým Charlesem Fraikinem, závodníkem rally, který jej přemluvil k tomu, aby se po návratu do Evropy stal jeho navigátorem.

Ještě před tím, než tito dva spojili své síly, zúčastnil se Gendebien v roce 1955 závodu sportovních vozů, jenž nesl jméno Grand Prix des Frontières. V tomto klání, které by se de facto dalo za jeho debut ve světě rychlých kol, tehdy jednatřicetiletý Belgičan obsadil slušnou šestou příčku. Spojení Charlese Fraikina s Olivierem Gendebienem bylo vcelku úspěšné, kromě zvučného jména si však tento pár vydobyl ve světě rally také jednu, do jisté míry nelichotivou, přezdívku. Vzhledem k velkému počtu druhých míst se jim začalo říkat ‘věčné družičky‘.

Když se pak oba závodnici ještě během téhož roku vydali každý svou vlastní cestou, ukázal Belgičan, že také on umí být za volantem pekelně rychlý. Vyhrál několik prestižních závodů, za což si vysloužil pozornost samotného Enza Ferrariho. Ten mu nabídl možnost stát se továrním pilotem italské stáje v šampionátu sportovních vozů s příležitostným startem ve formuli 1. A taková nabídka se zkrátka neodmítá! Na svůj první počin v barvách Ferrari nicméně Gendebien rozhodně nevzpomínal v dobrém, neboť nechybělo mnoho a ošklivě vyhlížející nehoda, k níž došlo během trénikových jízd na severoirskou Turist Trophy, mohla skončit fatálně. Nakonec z ní Belgičan vyvázl pouze s otřesem mozku, což však pochopitelně znamenalo nějaký čas bez závodění. Za volantem závodního vozu se znovu objevil až v roce 1956.

V této sezoně pak poprvé okusil, jaké to je postavit se na startovní rošt některé z velkých cen. Svůj debut v královně motorsportu si odbyl v rámci Velké ceny Argentiny. A debut to byl vskutku vydařený, neboť prakticky bez jakékoliv předchozí zkušenosti s formulí v něm tento belgický závodník obsadil vynikající páté místo, za které si na své konto připsal dva mistrovské body. Následně se objevil také v GP Francie, tam jej však zradila technika.

Navzdory průniku do formule 1 zůstal Gendebien věrný sportovním vozům, ve kterých nadále získával jeden skvělý výsledek za druhým. V roce 1956 skončil druhý v Buenos Aires, třetí na Nürburgringu a v Le Mans. V následujícím ročníku pak přidal vítězství na Tour of Sicily, ve dvanáctihodinovce v Remeši a v automobilové Tour de France, ty nejvýraznější úspěchy Belgičanovy oslnivé kariéry však měly teprve přijít.

Triumfy z Remeše a Tour de France se mu záhy podařilo obhájit, a nádavkem přidal ještě výhry v Targa Florio (společně s Luigim Mussem) a ve slavné čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans, kde se dělil o vůz s budoucím mistrem světa F1 Philem Hillem. Kromě toho si na své konto stihl připsat další tři starty v F1 a to na domácí půdě v Belgii, kde se představil svým krajanům ve žlutě zbarveném monopostu Ferrari 246 Dino, v Itálii a v Maroku. Na body si nicméně musel počkat až do následující sezony, to když projel cílem Velké ceny Francie na skvělém čtvrtém místě, což znamenalo dosavadní Gendebienovo maximum.

Za zlomovou by se pak v Belgičanově případě dala označit sezona 1960. V ní dosáhl Olivier Gendebien úspěchů na obou frontách, tedy jak ve formuli 1, tak v šampionátu sportovních vozů. S monoposty Cooper – Climax dojel hned dvakrát za sebou na stupních vítězů, nejprve skončil třetí ve Spa a následně druhý v Remeši. Bronzová příčka ze Spa však měla hořkosladkou příchuť, neboť se jednalo o jeden z nejtragičtějších závodů v historii královny motorsportu. Během onoho nedělního odpoledne tragicky zahynuli dva jezdci – Gendebienův týmový kolega Chris Bristow a posléze rovněž Alan Stacey z Lotusu.

Ačkoliv vynechal Belgičan pět z celkových desíti velkých cen, v konečném zúčtování obsadil vynikající šestou příčku. V šampionátu sportovních vozů získal společně s Hansem Herrmannem ceněné vítězství ve dvanáctihodinovce na Sebringu, tentokrát za volantem Porsche 718 RS, a následně přidal svůj druhý triumf v Le Mans, kde se dělil o vůz s krajanem Paulem Frérem.     

V sezoně 1961 zaměřil Gendebien svoji pozornost převážně mimo formuli 1, v ní si odbyl derniéru během GP USA, přičemž na poslední body dosáhl kde jinde než na domácí půdě ve Spa. S Philem Hillem znovu opanoval nejslavnější čtyřiadvacetihodinovku světa a také dvanáctihodinovku na Sebringu.

V roce 1962 se pak Olivier Gendebien rozhodl po nátlaku ze strany své ženy pověsit závodní přilbu na hřebíček. Ještě před tím, než tak učinil, stihl počtvrté a tentokrát již naposledy zvítězit v Le Mans, čímž stanovil nový rekord v počtu triumfů v tomto slavném závodě. Belgičanovi se tak podařilo to, o čem sní téměř každý sportovec na světě – tedy ukončit svoji kariéru na samém vrcholu. Jeho rekord z Le Mans pak zůstal nepřekonán dalších devatenáct dlouhých let.

V závodnickém důchodu se Gendebien věnoval podnikání a dařilo se mu v něm stejně dobře jako na závodní dráze. Krátce před svou smrtí obdržel z rukou krále Alberta II Řád koruny, což je druhé nejvyšší belgické vyznamenání. Zemřel 2. října 1998 ve věku čtyřiasedmdesáti let.               

Další článek: Berger: Současný výkon motorů není pro F1 dostatečný

19:25 | Pérez měl něco jako tiskovou konferenci. Nic nového: Red Bull nebo rok volna. Red Bull rozhodne po konci sezóny...
14:48 | Audi na konci této (2021) sezóny odejde z formule E. Chce se soustředit na elektromobil pro Dakar (2022) a návrat do Le Mans s hypercarem (2023).
14:01 | Nová fotografie z nemocnice... odkaz
10:45 | UPDATE: Grosjeana navštívil šéf týmu. Popáleniny se hojí dobře. Grosjean bude z nemocnice propuštěn v úterý.

GP Sachíru

Pátek 4. prosince 2020
1. trénink 14.30–16.00
2. trénink 18.30–20.00
Sobota 5. prosince 2020
3. trénink 15.00–16.00
Kvalifikace 18.00–19.00
Neděle 6. prosince 2020
Závod 18.10