Očima návštěvníka velké ceny F1 na Monze

Nijak nekorigováno. Autor: Tomáš Bohuslav

Zdravím všechny čtenáře F1sports.cz!

Po téměř pětiletém slibování si, od doby, co jsem začal Formuli 1 sledovat, jsem se konečně vydal navštívit jeden její závod naživo. Nutno podotknout, že to vlastně byla iniciativa rodičů, od kterých jsem tak dostal takový vánoční i narozeninový dárek v jednom. Ovšem, stál opravdu za to! Minulý víkend jsem se konečně dočkal a poprvé na vlastní oči jsem shlédl závod vozů F1, který se konal na závodním okruhu v Monze nedaleko Milána. Se všemi, kteří jste ještě nepřestali číst můj, třeba i redakcí F1sports.cz publikovaný :), článek se chci podělit se svým zážitkem a možná i tak navnadit k tomu, abyste i Vy osobně navštívili nějaký ze závodů, protože spatřit a hlavně slyšet vozy F1 kroužíc 10 metrů od Vás je opravdu nezapomenutelný zážitek. Avšak pěkně popořádku.

Po celkem 14ti hodinové a dosti nepohodlné cestě autobusem jsme v pátek ráno dorazili do Milána. Toto město určitě stojí za prozkoumání. Kromě jeho památek, jakými jsou milánský Dóm, hrad Castello Sforzesco, či světoznámá operá La Scala nebo fotbalový stadión San Siro, nelze přehlédnout ty zástupy svůdných Italek, které jsem míjel na každém kroku. Člověk si toto místo rychle zamiluje. To hlavní však mělo teprve přijít! Odpoledne jsme se konečně autobusem vydali na závodní okruh Autodromo Nazionale di Monza.

Už při příchodu na okruh je slyšet monoposty F1 na dobrý kilometr. Řev je to neskutečný, a čím více se blížíte vstupní bráně, tím více si uvědomujete, že se stáváte součástí tohoto jednoho velkého cirkusu. Vstupenky jsme měli ty nejlevnější, jaké se dají sehnat, tedy na stání na přírodní tribuny. Ale v pátek pořadatelé povolili i s těmito vstupenkami vstup na všechny možné tribuny na okruhu. Logicky jsem tak nemohl odmítnout šanci posadit se na hlavní tribunu nad startovní rovinkou přesně proti boxy. Snažil jsem se udělat nějaké fotky, ale i přesto, že jsem měl foťák nastavený na režim několika snímků těsně za sebou, z nich moc nebylo. Zkuste si stíhat fotit formule jedoucí 300 km/h :). Navíc fotografie kazí všudypřítomný ochranný plot, a tak je lepší všeho zanechat a vychutnat si tuto chvíli naplno. 2. trénink utekl jako voda, ale na odjezd bylo ještě dost času, a tudíž jsem se šel porozhlédnout po okruhu a najít co možná nejlepší místo na sledování sobotní kvalifikace. Jako nejlepší, vzhledem k mé vstupence, se jevila „druhá šikana“ neboli Variante della Roggia. Nabízel se zde i výhled na velkoplošnou obrazovku, což bylo velmi důležité, neboť vozy kolem Vás projedou během pár vteřin a poté ztratíte přehled o veškerém dění na trati.

V sobotu ráno jsem tak již nemrhal časem a rychle jsem spěchal na moje vyhlídnuté místo. Hned vedle byla tribuna a u jejího vstupu stál jeden z pořadatelů. Nedalo mi to a pokusil jsem se s ním domluvit, jestli bych si nemohl stoupnout na kraj tribuny, abych viděl o něco málo víc. On se však jen ironicky usmál a řekl, že to není možné. No, myslel jsem si své a v poklidu jsem se šel postavit těsně vedle tribuny k plotu. Po pěti minutách přišel ke mně nějaký „tifoso“ se vstupenkou stejnou, jako jsem měl já. Vyšplhal se přes plot, druhou nohou si stoupl na tribunu a dostal se tak na stejné místo, o které jsem smlouval před malou chvílí s organizátorem. Fanoušek se na něho nenápadně podíval, ale on dělal, jakoby nic neviděl. Naštěstí pro mě tam vydržel pouze pár minut. Když slezl, neváhal jsem ani sekundu a zaujal jeho místo. A Najednou to nikomu nevadilo!

Aby mi v neděli neunikl žádný ze závodů, zašel jsem si koupit do jednoho ze stánků oficiální program, který stál 10 Euro. Jedna z mála věcí, co mě na okruhu zklamala, bylo ta malá troška stánků, které jsem mohl po vstupu hlavní bránou v „F1 village“ navštívit. Na to, že se všude říká, jak je Formule 1 exkluzivní a vyšperkovanou záležitostí, zdaleka to nenaplnilo mé představy. Všeho všudy jsem napočítal asi osm stánků jednotlivých stájí s prodejem suvenýrů, či týmového oblečení. To mi na závod takového formátu přijde trestuhodně málo. Nicméně nebyl jsem tam kvůli nakupování suvenýrů, ale kvůli závodění. A to bylo to nejdůležitější! Po „namáhavém“ sobotním odpoledni nastal čas odjet zase zpátky na hotel a připravit se na nedělní závod.

Jelikož jsme byli ubytovaní v 50 kilometru vzdáleném alpském městečku, vyjeli jsme v neděli ve ¾ na 7, abychom nic nepodcenili. Na okruh dorazil autobus kolem čtvrt na devět. Pro diváky se vstupenkou na stání byly postaveny také menší tribuny o třech stupních. Jednu takovou s výhledem na obrazovku jsem měl v hledáčku i já. Avšak ve čtvrt na devět byla již téměř celá zaplněná vášnivými tifosy. K velké nelibosti skupinky Italů se mi tam podařilo protlačit. Výhled jsem tak měl dobrý. Jednomu „Makarónovi“ se to však vůbec nelíbilo a pořád na mě cosi mluvil italsky. Já samozřejmě jen předstíral, že nevím, co po mě chce. Neustále mi každou půl minutu klepal na rameno a naznačoval, že tam není volno. Ale já byl neodbytný a zůstal nehnutě stát na svém místě. Po půl hodině ho to přestalo bavit a svou snahu vzdal. Asi bych nespočítal, kolik jsem si za tu chvíli vysloužil nadávek, nicméně italsky neumím, a tak mě to nikterak nemohlo vyvést z míry zvláště, když za pár hodin měla odstartovat ta velká show.

Po zajímavých závodech formulí GP3, jejichž zvuk bych nepřál slyšet nikomu z vás, následovaly série GP2 a Porsche Supercup. Čtrnáctá hodina se už kvapem blížila. Mezitím ještě samotní jezdci projeli na přívěsu s tahačem jedno symbolické kolo, aby tak pozdravili všechny fanoušky. Všichni pěkně po hromadě asi 10 metrů od Vás. Působivé! Po dlouhé, ničím nevyplněné, hodince mezi „drivers parade“ a startem závodu bylo čekání konečně u konce. Znovu se rozeřvaly osmiválce vozů F1, a to již znamenalo závod samotný! Atmosféra na okruhu by se dala přirovnat k hokejovému zápasu. Italští fanoušci neutichnou ani na vteřinu a celý závod ženou rudé vozy vpřed. Připadal jsem si jako v kotli pardubických fanoušků v domácí Duhové aréně. Když zhasla červená světla a vozy se řítily do první zatáčky, nikdo z nich napětím ani nedýchal. A i přesto, že Alonso neudržel první pozici před Buttonem, dočkali se jezdci Ferrari při průjezdu kolem nás bouřlivého aplausu. Po asi deseti vteřinách celé startovní pole zmizelo za zatáčkou Lesmo. Naštěstí jsem měl před sebou velkoplošnou obrazovku, takže i ve chvíli, kdy se závodilo na jiných částech okruhu, jsem měl dokonalý přehled o dění v závodu. Hlasité povzbuzování se opakovalo každé kolo, kdy Massa a Alonso projížděli před zaplněnými tribunami. Avšak opravdový výbuch nadšení italských tifosy nastal až v osmatřicátém kole, když se podařilo mechanikům stáje Ferrari odbavit Alonsa o něco rychleji než jejich rivalům z McLarenu v případě Buttona a dostal se tak do vedení. Závod se sice už blížil ke svému konci, ale já vůbec ničeho nelitoval. Užil jsem si každou minutu a už jsem pomalu začal v hlavě přemýšlet o tom, kam že bych se to mohl jet podívat příští rok. Třešničkou na dortu bylo pak to, když pořadatelé po závodě pustili diváky na trať. Prošel jsem si celý úsek od Variante della Roggia přes startovní rovinku až do Parabolici, nabral pár kamínků z kačírku na památku a udělal pár „špionážních fotografií“ boxů jednotlivých stájí. To bylo vše, zbývala už pouze 14ti hodinová cesta autobusem zpět do ČR.

Co dodat závěrem? Do příštího roku mi nezbývá nic jiného, než našetřit nějaký peníz a vydat se opět na Formuli 1. Každopádně tentokrát ne na travnatou plochu ale raději na některou z tribun. Máte tak hned o starost méně. Nemusíte se s nikým přít o Vaše místo, tak jako se to poštěstilo mně a nemusíte na okruhu vystávat už od brzkého rána. Jako ideální kombinace se nabízí pomalá zatáčka nejlépe s velkoplošnou obrazovkou před Vámi, abyste tak i ze samotného závodu něco měli. Určitě to ale stojí za to a jedná se o nezapomenutelný zážitek!

Publikoval