A nepřizpůsobím-li se alespoň částečně této povrchnosti, lidé mi přestanou rozumět. Kvalita řízení a fungování naší země se vyznačuje sestupným trendem. Ti, kdo mají úlohu autorit, jsou často spíše velmi špatným příkladem.
Co jsem chtěl popřát za sebe, je najít sílu k oné toleranci. Příležitostně o tom na tomto místě hovořím, a tuto myšlenku budu propagovat i nadále: F1sport.cz a jejich čtenáři nejsou nutným manželstvím. V tom je oproti těm běžným manželstvím trochu výhoda. Jsme spolu, protože spolu být chceme. My máme, a vždy budeme mít, otevřenou náruč směrem ke všem fandům formule 1. Rádi vás pozveme k nám domů. A pod tíhou všech různých vlivů a aspektů, závěrečné slovo o tom, jak ten dům budeme mít zařízený, závisí na nás.
Že se vám náš vkus nelíbí, není projevem toho, že my nebo vy jste za kreténa. Ale prostě jen důsledkem toho, že jsme se pod vlivem různých okolností netrefili do vašeho vkusu. To není ani vaše, ani naše vina. V tom já naopak vidím princip svobody. Mít možnost opustit televizní program, který se nám nelíbí. Mít možnost neposlouchat interpreta, který nám nic neříká. A mít možnost nevyťukávat do prohlížeče F1sport.cz, pokud se mi jeho styl nezamlouvá.
Jak někdo trefně poznamenal: „Kritizovat něčí Twitter účet je stejné, jako se někomu snažit dovolat uprostřed noci, abyste mu řekli, že s ním nechcete mluvit.“
Do této kritiky já samozřejmě nepočítám upozornění na chyby, omyly, faktické nedostatky. Tato upozornění vnímáme jako důležitou část tolik cenné zpětné vazby. A za to moc díky.
Stejně jako velké díky mému týmu v F1sport.cz. A to nemluvím teď zdaleka jen o oblasti zpravodajské činnosti kolem F1, ale o lidských týmových činnostech obecně: takovouhle stabilní, loajální, inteligentní a šikovnou partu byste pohledali. Považuji skoro za zázrak, že za téměř nemožných ekonomických podmínek jsou moji lidé stále tak věrní a zodpovědní. Díky jim za tento dar udržení víry v člověka jako takového, v čím dál náročnější době. Nechci vám tu cpát tyhlety interní věci v redakčním týmu. A už vůbec nežádám, abyste souhlasili. Chtěl jsem to ale prostě napsat. Protože to tak je. Z mého pohledu.
Protože oni, stejně jako já, se této činnosti věnujeme už mraky let. Já osobně už tak nějak patnáct let. A velkou porci těch let ‚pouze‘ z čirého nadšení pro tenhle svět F1. A posledních šest let ‚především‘ z čirého nadšení. Prostě nám ten život tak nějak nabídl šanci hlásat do světa to, co se o F1 dozvíme. A lidé nás chodí číst. A my jsme rádi.
A ono nadšení je také hlavním důvodem lehké absence – chcete-li – jakéhosi profesionálního odstupu od událostí kolem Michaela Schumachera. Stejně, jako tomu bylo v případě Roberta Kubici. Jasně, že Schumi není náš příbuzný nebo kamarád. Veškeré rozhovory, které jsem s ním kdy vedl, byla veskrze profesionální interview mezi Schumim a novináři. Ale F1 je náš svět. F1 je jakási naše virtuální rodina. Je to koníček. Je to láska. Se vším dobrým i zlým. Je to svět nabízející mnoho příkladů inspirace. Tvrdé práce. Profesionality. Úžasných výkonů na poli lidském i technickém. Má temperament, stinné stránky.
A hlavně má duši. A z tohoto titulu není Schumacherova tragédie jen tragedií pro jeho rodinu, ale i pro nás. A v podobném duchu i pro všechny fanoušky, kteří to cítí podobně.
Cítíme ty emoce. Protože člen té naší milované ‚rodiny‘, nota bene jeden z těch ‚slavnějších‘ členů, se ocitl ve velmi vážném ohrožení života. Jasně že ten prožitek je jiný, než když by o život v nemocnici podobně bojovalo vaše dítě nebo partner, či rodič. To ale neznamená, že tam ten prožitek není, a už vůbec ne, že na něj nemáme právo.
Můj oblíbený ‚Zákon o zachování emotivní energie‘ funguje i zde. Stejně jako cítíme adrenalin a nadšení, když se děje něco vzrušujícího. Stejně jako cítíme vztek a rozhořčení, když se děje něco kontroverzního. Tak stejně cítíme poctivý smutek, když se nám v ‚tom světě‘ děje něco nešťastného. Jsou-li emoce pozitivní, musí být i negativní. Není-li těch negativních, jak pak bychom mohli mít nadšení z těch emocí pozitivních? Jak pak bychom je vlastně rozeznali?
Sám jsem měl tvrdý úraz na lyžích. Naštěstí bez skály. A s přilbou. Ve velké rychlosti. Levá lyže se zrovna nedomluvila s tou pravou. Dodnes nechápu, jak jsem mohl dostat takovou ránu do hlavy, a z takového směru...
‚Proč je takové haló kolem nějakého Schumachera?“ slýchávám. No to haló neděláme my. To haló je jakýmsi přirozeným zhmotněním určité energie, kterou velikáni Schumacherova typu (a jiného typu v jiných odvětvích) kolem sebe nesou. Nežiji ve Volgogradu, a tak nemohu dostatečně vycítit tu bolest desítek rodin, které byly zasaženy ještě větší tragédií. Byl jsem ale mnohokrát na moskevském letišti Domodědovo, kde se v lednu 2011 stalo něco podobného. A už jen skrze vztah, onu vazbu k tomu místu, ať je postavena na jakýchkoli principech, je prožitek z takové události trochu jiný. Podle mého názoru je to jen přirozené. Vztah ke jménům osob je také povětšinou vytvářen skrze vztah k samotným nositelům těchto jmen.
Pro náš svět, svět formulových fandů, je pak čistě emotivně (a vcelku pochopitelně) Schumacherova událost zásadnější, než ty absolutní nelidské nesmysly ve Volgogradu a jinde. Byť, čistě statisticky, jde o tragédii nepoměrně větších rozměrů. Nadměrně vlhké oči při sestavování zpravodajských článků o Schumiho stavu určitě nejsou nedoceněním jiných tragédií jinde na světě.
A tím se dostávám k tomu, co bylo řečeno v úvodu. Třeba je mezi našimi čtenáři takový, který má blízké příbuzné ve Volgogradu. Jezdí tam trolejbusem do práce každý den. A pro něj je pak pocitové rozložení při vnímání současných událostí samozřejmě odlišené. A my to chápeme. My to tolerujeme. Tolerujeme to se stejně velkou vervou, s jakou vás prosíme nechat nás ‚bojovat‘ za Schumiho uzdravení tak, jak každý z nás sám nejlépe umí. A jak určitě víte, už jen podělit se o ty naše pocity s jinými členy fanouškovské komunity F1 je výraznou úlevou.
Kdybyste jen tušili, jak šíleně jsem obulel odchod Dana Wheldona, například. Ale to už je zase jiný příběh…
Přeji vám nejen úspěšný vstup do nového roku. Přeji vám, aby všechny dny, které vás čekají, byly úspěšné. Z celého srdce. Tím spíš, že pořád je to v našich silách. V našich rukou.
Prostě ještě, aniž bychom museli vinit kdekoho či kdeco kolem, věřím v existenci principu „jaký si to uděláš, takový to máš“. Že je to na nás.
Za celou redakci F1sport.cz děkuji, že s vámi můžeme být a že s námi jste.