Boj o titul v předposledním závodě
Velká cena Kanady 1980 se nesla především v duchu souboje o titul mezi Nelsonem Piquetem s brabhamem a Alanem Jonesem s williamsem. V průběžném pořadí šampionátu dlouho ročníku kraloval Jones, ale byl to právě Piquet, kdo se po posledním závodě v Imole dostal do čela. Oba dva jezdce na špici dělil před závodem v Kanadě jen jeden jediný bod.
Mladý Brazilec nehodlal ponechat nic náhodě, v kvalifikaci naprosto rozdrtil veškerou konkurenci a zajistil si svou druhou pole position sezóny. Druhý Jones na Piqueta a jeho rychlý brabham ztratil hrozivých osm desetin sekundy. Přestože tvrdil, že jeho kolo mohlo být rychlejší, pokud by se nedostal do lehkého provozu, uznal, že Piquetův čas by rozhodně nepřekonal. Třetí se kvalifikoval s ligierem Didier Pironi, čtvrtý byl s alfou romeo Bruno Giacomelli a elitní pětku uzavřel s druhým williamsem Carlos Reutemann.
Zklamáním byl rozhodně výkon obou renaultů a ferrari. Renaultům trať evidentně nesvědčila a třináctý Jabouille, lepší z obou jezdců francouzské stáje, na vítěze kvalifikace ztratil přes dvě a půl sekundy. U Ferrari byla situace po kvalifikaci ještě tristnější – domácí Villeneuve měl startovat až dvaadvacátý, přestože zde ještě v loňském roce bojoval v závodě s Jonesem o vítězství, a úřadující mistr světa Jody Scheckter zajel v předposlední kvalifikaci své kariéry tak pomalý čas, že se do závodu vůbec ani nekvalifikoval.
Kolize na startu
Po startu šel dopředu Jones, ale v nájezdu do první zatáčky zatlačil Piqueta příliš doprava, ten se dostal na špinavou část trati a roztočil se poté, co se obě auta srazila. Piquetův manévr spustil řetězovou reakci a způsobil velkou hromadnou kolizi hned několika vozů. Mezi těmi, kdo měli být bezprostředně po startu vyřazeni ze závodu, byli kromě Piqueta ještě Keke Rosberg, Jean-Pierre Jarier, Derek Daly, Emerson Fittipaldi, Jochen Mass, Mario Andretti a domácí miláček Gilles Villeneuve. Jones sice nehodu přežil bez vážnějšího poškození a udržel se na čele, pořadatelé ale závod kvůli mnoha stojícím vozům na trati okamžitě přerušili.
To umožnilo všem poškozeným nasednout pro restart do náhradních aut, což ještě udrželo Piqueta v boji o titul a zároveň vrátilo do hry domácího Villeneveuva. I napodruhé nicméně odstartoval z vedoucích jezdců nejlépe Jones, který se ihned propracoval do čela, zatímco Piquet se propadl až na třetí místo za druhého Pironiho. Druhý start závodu již naštěstí proběhl bez jakýchkoliv problémů.
Boj o vítězství
Po prvním kole vedl Jones před Pironim, Piquetem, Giacomellim, Reutemannem, Johnem Watsonem a Jacquesem Laffitem. Již ve druhém kole se ale projevila dobrá forma Piquetova brabhamu a mladý Brazilec předjel na rovince Pironiho způsobem, jako by tam Francouz snad ani nebyl. O kolo později pak Piquet na tom samém místě pokořil i Jonese a převzal vedení ve velké ceně. Následně začal Brazilec zbytku startovního pole rychle ujíždět a vypadalo to, že závod promění v jednoznačnou záležitost, pokud jej tedy nepostihnou nějaké technické problémy.
Čtvrtý Giacomelli se v sedmém kole pokusil předjet Pironiho, ale při snaze zaútočit na vnitřek zatáčky z vysokých rychlostí nedobrzdil a roztočil se na obrubnících. Pironi možná něco takového od Giacomelliho čekal a aby se vyhnul kolizi, zamířil raději na trávu. Giacomelli musel ze závodu odstoupit, Pironi ale mohl pokračovat dále.
Ve 23. kole se rozplynuly téměř veškeré šance Nelsona Piqueta na zisk titulu mistra světa – kvůli poruše motoru Cosworth musel z vedení závodu odstoupit. Jediné, v co Brazilcovi zbylo doufat, bylo, že Jones závod nedokončí, ten ale naopak po vypadnutí Piqueta vedl a byl na té nejlepší cestě k zisku mistrovského titulu. Postupem času však začal Jonesovi na záda dýchat rychlý Pironi.
V boxech se mezitím začala šířit zpráva, že prý má být Pironi potrestán 60sekundovou penalizací za ulitý start. Pokud by se to potvrdilo, mohl Williams Jonese informovat, že s Pironim nemusí o vedení v závodě bojovat. Zatímco se na čele bojovalo o vítězství v závodě, v druhé části pole tvrdě boural s renaultem Jabouille a musel být převezen do nemocnice s několikanásobnou zlomeninou pravé nohy. Nehodu pravděpodobně způsobila porucha zavěšení předního kola.
Když se informace o Pironiho penalizaci nakonec potvrdila, instruoval Williams Jonese, aby se příliš nebránil a ve 44. kole se Pironi bez větších potíží posunul na první místo. Zbývající místo na stupních vítězů dlouho držel Watson s mclarenem, ale ten se při snaze ubránit se před Reutemannem a předjet o kolo zpátky Jochena Masse v 56. kole roztočil a propadl se až na páté místo. Bylo tak jasné, že ani v tomto závodě Watson první pódiové umístění McLarenu v sezóně 1980 nedoveze.
Fantastický výkon naopak předváděl Gilles Villeneuve, od kterého se čekalo po startu ze zadních pozic máloco, ale že se bude v závěru závodu pohybovat na bodech na šestém místě, nepředpokládal asi nikdo. Když pak dvě kola před cílem došlo palivo Laffitovi, skončil v konečném součtu Villeneuve na skvělém pátém místě a vyrovnal tak dosavadní nejlepší výsledek sezóny pro Ferrari z Long Beach a Monaka.
Závod nakonec ovládl Pironi, ale podobně jako v roce 2019, kdy právě v Kanadě připravila časová penalizace o vítězství Sebastiana Vettela, se z triumfu radoval ten druhý v cíli – čerstvě korunovaný mistr světa Alan Jones, který zároveň dovezl jubilejní desáté vítězství pro tým Franka Williamse. Druhý byl klasifikován Reutemann před Pironim, který se i přes svou penalizaci udržel na stupních vítězů před čtvrtým Watsonem. Jak již bylo zmíněno výše, páté místo obsadil po neskutečném výkonu před domácím publikem Villeneuve a z posledního bodu se mohl radovat Mexičan Héctor Rebaque.
Po závodě mohly naplno vypuknout mistrovské oslavy. „Jsem pesimista. Až do této chvíle jsem nevěřil tomu, že bych se stal mistrem světa. I teď mi to ještě úplně nedošlo. Až když se vrátím do hotelu a půjdu si dát sprchu, začnu pravděpodobně skákat štěstím jako blázen,“ říkal Jones po závodě. Kromě nově korunovaného Alana Jonese se z titulu radoval i Frank Williams, jehož vozy si vůbec poprvé zajistily triumf v Poháru konstruktérů již v předchozím závodě v Imole.
Výsledky
P |
Jezdec |
Tým |
Čas / ztráta |
kol |
1 |
Alan Jones |
Williams |
1:46:45.53 |
70 |
2 |
Carlos Reutemann |
Williams |
15,54 |
70 |
3 |
Didier Pironi |
Ligier |
19,07 |
70 |
4 |
John Watson |
McLaren |
30,98 |
70 |
5 |
G.Villeneuve |
Ferrari |
55,23 |
70 |
6 |
Hector Rebaque |
Brabham |
1 kolo |
69 |
7 |
J.P.Jarier |
Tyrrell |
1 kolo |
69 |
8 |
Jacques Laffite |
Ligier |
palivo |
68 |
9 |
Keke Rosberg |
Fittipaldi |
2 kola |
68 |
10 |
Elio de Angelis |
Lotus |
2 kola |
68 |
11 |
Jochen Mass |
Arrows |
3 kola |
67 |
12 |
Jan Lammers |
Ensign |
4 kola |
66 |
|
Alain Prost |
McLaren |
zavěšení |
41 |
|
René Arnoux |
Renault |
brzdy |
39 |
|
J-P.Jabouille |
Renault |
zavěšení |
25 |
|
Nelson Piquet |
Brabham |
motor |
23 |
|
Mario Andretti |
Lotus |
motor |
11 |
|
A.de Cesaris |
Alfa Romeo |
motor |
8 |
|
Eddie Cheever |
Osella |
palivový systém |
8 |
|
E.Fittipaldi |
Fittipaldi |
převodovka |
8 |
|
Bruno Giacomelli |
Alfa Romeo |
šasi |
7 |
|
Riccardo Patrese |
Arrows |
nehoda |
6 |
|
Derek Daly |
Tyrrell |
nehoda |
0 |
|
Mike Thackwell |
Tyrrell |
nehoda |
0 |
Příběh Alana Jonese a sezóny 1980
Hvězda Alana Jonese a Williamsu stoupala již na konci sezóny 1979. První vítězství pro stáj Franka Williamse sice dovezl ve Velké ceně Velké Británie Clay Regazzoni, pak se ale usmálo štěstí i na Jonese, který se svým williamsem vyhrál čtyři závody z posledních šesti a sezónu ukončil na parádním třetím místě. Dobrá forma Williamsu pokračovala i v roce 1980, který Jones otevřel hned vítězstvím v Argentině a následně triumfoval ještě ve Francii, Velké Británii, Kanadě, Watkins Glen a ve Španělsku, kde se ovšem jeho bodový zisk nepočítal. Nikdo rozhodně nepochyboval o tom, že se Jones stal v roce 1980 mistrem světa naprosto zaslouženě.
Přestože se poté ještě jelo o týden později ve Spojených státech, už v Kanadě se pomyslně uzavřel příběh dramatické sezóny 1980. Sezóny, do které vstoupil vůbec nejlépe Renault, pro který René Arnoux vyhrál hned první dva závody ze tří. Postupem času se ale opět začala projevovat proslulá nespolehlivost turbo renaultů a v průběžném čele šampionátu Arnouxe vystřídal po závodě v Monaku nejprve Piquet a poté po závodě ve Francii Jones. Následný souboj o titul pak probíhal hlavně v režii těchto dvou jezdců. Jones vyhrál ve Francii a Velké Británii, zatímco Piquet triumfoval v Nizozemsku a v Imole. Po závodě v Imole se Piquet vrátil do čela šampionátu, ale v Kanadě mu jeho vůz nedovolil prodloužit boj o titul až do posledního závodu a mistrovské vavříny si pro sebe uzmul Jones. Bylo to mj. poprvé a naposledy, kdy korunovace nového mistra světa proběhla na kanadské půdě.
Kromě boje o mistrovský titul přinesla formule 1 v roce 1980 naopak i řadu ne úplně příjemných záležitostí. V roce 1980 o sobě dal poprvé naplno vědět dlouhotrvající spor mezi organizacemi FISA a FOCA o kontrolu nad šampionátem formule 1. Jeho první obětí se stala Velká cena Španělska, která se sice odjela, ale její výsledky byly následně anulovány a bodové zisky se jezdcům do celkového součtu nezapočítávaly. Na anulaci výsledků zřejmě nejvíce doplatil Alan Jones, který závod vyhrál. Přesto jej ale dodnes mezi svůj seznam triumfů řadí: „Byla to Velká cena Španělska, jel jsem ji a vyhrál jsem ji. Z mého pohledu ji tak můžu zařadit mezi svých 13 vítězství (v oficiálních statistikách má Jones triumfů 12, pozn. autora).“
V roce 1980 byla navíc formule 1 svědkem dramatického pádu týmu Ferrari, úřadujícího mistra světa v obou šampionátech. Výkony slavné italské stáje byly těžce za očekáváním (nejlepším výsledkem byla tři pátá místa, pozn. autora), nadějí byl pro slavnou stáj z Maranella alespoň připravovaný model Ferrari 126C, který měl být poprvé v historii Ferrari osazen turbomotory a který Ferrari poprvé testovalo během závodního víkendu v Imole (model 126C pak Ferrari zajistil dva tituly v poháru konstruktérů v letech 1982 a 1983, pozn. autora).
Formule 1 zároveň v letech 1979 a 1980 přišla o značné množství ikonických jmen. V průběhu roku 1979 se s formulí 1 definitivně rozloučil James Hunt a na konci sezóny dal královně motorsportu po neutěšených výkonech jeho brabhamu sbohem Niki Lauda. V březnu 1980 pak během závodu v Long Beach tvrdě boural Clay Regazzoni, kterého následky jeho nehody bohužel upoutaly na invalidní vozík, což mu znemožnilo pokračovat v kariéře pilota formule 1, přestože se lásky k závodění ani poté nikdy nevzdal. Po posledním závodě sezóny ve Watkins Glen (šlo mimochodem o poslední představení formule 1 na tomto okruhu, pozn. autora) se loučili další dva velcí šampioni – Jody Scheckter a Emerson Fittipaldi. V jistém smyslu se tak dá říci, že rok 1980 svým způsobem uzavřel ikonická 70. léta. Formule 1 vstupovala do nové éry.