Nezapomenutelné závody: Největší vítězství Nikiho Laudy poznamenané smrtí Toma Pryce

Velká cena Jižní Afriky 1977 do historie bohužel vstoupila spíše kvůli smutné a tragické nehodě sedmadvacetiletého britského pilota Toma Pryce, který během závodu ve 22. kole nešťastně v plné rychlosti srazil traťového maršála. O život přišli oba. Tato tragédie by neměla nikdy upadnout v zapomnění, poněvadž šlo o naprosto zbytečnou smrt dvou mladých lidí, které se dalo velmi snadno předejít. Stejně tak by ale pro tuto tragickou událost nemělo upadnout v zapomnění i to pozitivní, co Velká cena Jižní Afriky 1977 nabídla.

EisKing 17: Niki Lauda zvaný computer

F1sport.cz

Videa

Tím je fantastické a dle popisů místy až neuvěřitelné vítězství Nikiho Laudy, který se i přes obrovské množství technických problémů dokázal udržet na prvním místě a zajet si tak pro své první vítězství od nehody na Nürburgringu v roce 1976. „Byl to jeden z mých nejlepších závodů, mé největší vítězství,“ píše samotný Niki Lauda ve své knize Mé roky s Ferrari. Pojďme si nyní tento heroický výkon a největší vítězství v kariéře trojnásobného mistra světa připomenout.

Start závodu a tragická nehoda

Na startu jihoafrické velké ceny stál již potřetí ze tří úvodních podniků roku 1977 na pole position James Hunt na voze McLaren, za ním pak do závodu vyráželi Carlos Pace s Brabhamem a Niki Lauda na Ferrari. Po startu si Hunt své první místo udržel a vedl před Laudou, Jody Scheckterem a Pacem, který se naopak propadl na čtvrtou pozici. Lauda již od prvních metrů závodu vykazoval rychlejší závodní tempo než Brit před ním, dokázal se Hunta udržet v těsném závěsu a v 7. kole svého soka předjel. Hunt se dále propadal a v 11. kole se před něj na druhou pozici dostal i Scheckter. Pořadí se poté trochu ustálilo, vedl Lauda s pohodlným náskokem na Schecktera a za nimi pak o třetí místo bojovali Hunt s Patrickem Depaillerem na Tyrrellu.

Ve 22. kole bohužel přišla ona již výše zmiňovaný tragická nehoda. Italu Renzu Zorzimu na voze Shadow zhasl na rovince v prostoru startu a cíle motor a Ital tak musel odstavit svůj vůz na okraj trati. Ze zádi vozu vyšlehly menší plameny a k místu tak přes trať vyrazili dva traťoví maršálové s hasicími přístroji. V tu chvíli se ovšem na druhém voze Shadow řítil startovní rovinkou britský pilot Tom Pryce, který zrovna sváděl souboj s Hansem-Joachimem Stuckem.

Video: S vozem Laudy v ulicích Monte Carla

Petr Kubala

Niki Lauda

Stuck se sice dvojici maršálů vyhnout dokázal, to samé ale neplatilo o Pryceovi, který se srazil s devatenáctiletým maršálem Jansenem van Vuurenem a jeho vůz tělo nebohého chlapce vymrštil do šestimetrové výšky a rozmetal na kusy. Sám Pryce byl zasažen do hlavy hasicím přístrojem, který van Vuuren nesl a který Britovi na místě zlomil vaz. Jeho vůz však setrvačností pokračoval v jízdě a srazil z dráhy i Ligier Jacquese Laffita. Oba dva skončili v záchytných plotech. Laffite sice dokázal odejít z místa nehody po svých, Tom Pryce však již nejevil známky života.

„Normálně za takových okolností ten kozel nejede!“

A právě jeden z uražených prvků Pryceova auta způsobil nemalé problémy vedoucímu muži závodu Nikimu Laudovi, který celou situaci kolem osudné havárie ze svého pohledu podrobně popsal ve své knize Mé roky s Ferrari: „Na rovince je nějaká vypuklina. V okamžiku, kdy tam přijíždím, vidím na trati něco ležet, vypadá to tvrdě a kovově. Ještě je možné udělat malou kličku, ale cítím úder. Té věci jsem se musel dotknout. Jinak není v té chvíli cítit nic. Otevřu horní díl zámku na bezpečnostním pásu, čímž se můžu v sedačce trochu zvednout a líp se podívat vozu na čumák. Můžu se tak podívat dokonce na přední spoiler, ale nepozoruji na něm žádnou změnu. Opět se pevně připoutávám. Situaci venku nechápu: viděl jsem nějaké trosky, ale teprve o pár set metrů dál dva vozy mimo trať. Asi se srazil Pryce s Laffitem. Ale ty vraky, jak to, že jsou tak daleko?,“ ptá se v knize Lauda. Tehdy ještě netušil, co se přesně stalo a nevěděl ani to, že je Tom Pryce již po smrti. Rakušan byl v té chvíli více zaměstnán velkou nedotáčivostí jeho monopostu a znepokojovalo ho i to, že se mu na druhém místě jedoucí Scheckter začínal pomalu přibližovat.

Skvělá grafika: Mistři světa a jejich vozy pohromadě

Petr Kubala

Historie

Lauda se musel nové situaci přizpůsobit a nově do zatáček najížděl tak pomalu, aby při tak velké nedotáčivosti nemusel sundávat nohu z plynu a měl rychlé výjezdy na rovinky. Systém fungoval dobře a Lauda se postupně začínal Scheckterovi dokonce i nepatrně znovu vzdalovat. Objevily se však další problémy: „Červené světýlko při brzdění na konci rovinky. To nemůže být pravda! Znovu se podívám, ale nic není vidět. Příští kolo při brzdění: bác, opět červené světýlko – a žádný tlak oleje. Do prčic! Kolik že kol ještě? Šestadvacet! Hotovo, na tenhle závod zapomeň, tady už nemáš žádnou šanci,“ zoufal si Lauda. Později vyšlo najevo, že se ochranný oblouk z vozu Toma Pryce vmáčknul do chladiče Laudova vozu, což mělo za následek klesající tlak oleje: místo čtrnácti litrů vody v chladiči zůstaly jen tři a místo osmi litrů oleje pouze půl druhého. „Normálně za takových okolností ten kozel nejede,“ divil se Lauda.

„Chcípni buď hned, ty stará svině, nebo nikdy!“

Houževnatý Rakušan to ale nevzdal a i přese všechny své problémy se stále držel na vedoucí pozici. Opět mu pomohla ona neuvěřitelná schopnost jasně analyzovat problémy na jeho voze a přizpůsobit se nově vzniklé situaci: „Co můžu udělat pro to, abych pomohl tlaku oleje? Za prvé brzdím na konci rovinky o padesát metrů dřív. Docela dobré. Tlak oleje alespoň neklesá, červené světýlko se však objevuje pravidelně. Časnější začátek brzdění musím teď kompenzovat tím, že do začátky vjíždím rychleji. Ještě nemám na sobě přilepeného Jodyho, můžu se tedy pouštět do zatáček s plným soustředěním, jezdím jako prase. V některých zatáčkách vysazuji spojku. Plyn přidávám dřív, dřív a ještě dřív.“

S tím, že v tomhle stavu nemůže v žádném případě dovézt auto do cíle a že pro něj závod již prakticky skončil, se Lauda už dávno smířil. Jeho jediným přáním zůstávala prosba k jeho vozu, ať už klidně zastaví, hlavně aby si to nerozmyslelo pouhého půl kola před cílem. Místo proseb to ale byly spíše nadávky, co se z Laudy v té chvíli hrnulo: „Chcípni buď hned, ty stará svině, nebo nikdy!“ Zdá se to být až neuvěřitelné, ale houževnatý Rakušan svůj vůz do cíle přeci jenom nějakým zázračným způsobem dostal. A kdyby jen to, dokázal se dokonce udržet na prvním místě a vyhrát tak svůj první závod od nehody na Nürburgringu v roce 1976. A to především díky jeho neuvěřitelné schopnosti analyzovat problém, vyhodnotit nejlepší řešení a co nejlépe se snažit přizpůsobit. Opět tak potvrdil, že přezdívku Computer pro tyto skvělé vlastnosti a schopnosti nedostal jen tak nadarmo.

„Taková pitomost!“

Divákům, kteří netušili, s jakými problémy se musel Lauda během závodu potýkat, přišlo zřejmě podivné, že Rakušan svůj vůz okamžitě po protnutí cílové pásky odstavil, vyskočil z monopostu a jal se podívat, co jeho trápení vlastně způsobilo. „Dřív bych to byl neudělal. Dřív bych zašeptal inženýru Tomainimu: „Něco s tím je, nějaké cizí těleso.“ Ale v posledních měsících už nejsem tak útlocitný. Je mi jedno, zda se všichni lidé v televizi dovědí, že vůz nebyl v pořádku,“ popsal Lauda svou změnu přístupu k závodění ve Ferrari v sezóně 1977 ve své knize.

Zpráva o smrti Toma Pryce a Jansena van Vuurena Laudu zastihla až při vyhlašování vítězů. Na pódiu okamžitě zavládla hořkosladká atmosféra: „Tíseň z jeho smrti a radost z vlastního vítězství se mísí v nepopsatelný pocit,“ píše Lauda. Přesto mohl Rakušan odjíždět z Jižní Afriky nadmíru spokojen. Přese všechny technické problémy se mu povedlo vyhrát a dokázat Enzu Ferrarimu, který o jeho rychlosti po nehodě na Nürburgringu pochyboval, že ani po tak strašlivé nehodě nepatří do starého železa a že se na trati rozhodně nenechá zahanbit. „Ty jsi pořád Ty – tak jako dřív, více než dřív!,“ napsal v reakci slavný Commendatore telegraficky.

„Taková pitomost,“ pomyslel si Lauda, „Neposlal ten telegram přece kvůli mně, ale jen proto, že jeho auto přijelo do cíle jako první. Neblahopřál k mé práci, ale k náhodě, že ten kozel zůstal na trati. Kdyby stroj chcípl v poslední zatáčce, byl by můj výkon navlas stejný. Ale on by telegram neposlal.“ Tento jízlivý komentář je potřeba chápat v kontextu okolností sezóny 1977, kdy se vztahy mezi Ferrarim a Laudou vyostřily natolik, že se Lauda pro sezónu 1978 raději uklidil do klidnějšího prostředí v Ecclestonově Brabhamu, přestože v roce 1977 s Ferrarim získal svůj druhý titul mistra světa. Ale to je zase na trochu jiné povídání.

Velká cena Jižní Afriky 1977 každopádně v celé své nahotě ukázala Laudovu velikost. Přestože by se Rakušanovo vítězství mohlo jevit z pohledu zvenčí jednoznačně nebo přesvědčivě (ostatně Scheckter dojel s odstupem více než pěti sekund za Laudou), získat ho jednoduché jistojistě nebylo. Lauda se musel po velkou část závodu potýkat se zásadními technickými problémy a jeho způsob adaptovat svůj styl jízdy na tyto problémy působí až neuvěřitelně. Ne nadarmo tento závod muž zvaný Computer označil jako své největší vítězství.

Zdroj: LAUDA, Niki, Mé roky s Ferrari, Praha 1983.

Výsledky

Foto: Getty Images / McCarthy