Nepředvídatelnost? Druhé jméno Albert Parku

Moc dobře si pamatuji rok 1996, kdy se GP Austrálie přestěhovala ze starých ulic Adelaide do tohoto moderního velkoměsta. Nevyhnul jsem se velké kolizi.
Nepředvídatelnost? Druhé jméno Albert Parku

Ke srážce došlo s mým současným parťákem z komentátorského stanoviště, Martinem Brundelem, když sešrotovával svůj monopost Jordan. O rok později jsem zde ale vyhrál a v roce 2003 to zopakoval, takže mám na toto místo spíše kladné vzpomínky. Nejedná se o klasický městský okruh, ale o závodní dráhu v tom pravém slova smyslu. Obsahuje několik opravdu náročných pasáží. Není to okruh, na kterém by se dalo úplně snadno předjíždět, ale systém KERS a zadní křídla tomu mohou pomoci.

Rozhodnutí, že bude možné zadní křídlo přenastavit pouze na cílové rovince, mě trochu mate. Souhlasím se Samem Michaelem - větší smysl by to dávalo mezi druhou a třetí zatáčkou, tam by se to dalo lépe využít. Ve druhé zatáčce se můžete dostat do špinavého vzduchu, což před cílovou rovinkou není možné. Taky by se vůz mohl stát nedotáčivým a skončili byste ve zdi, jako Michael Schumacher před několika lety. Navíc první zatáčka není příliš prudká a dobře se tam brání pozice. Třetí zatáčka je v tomto ohledu vhodnější, věřte mi, vím to, v obou jsem se pokoušel o předjetí a také se v obou vyboural!

Vlastnosti této trati nahrávají nepředvídatelým závodům. První zatáčka je relativně blízko za startovní čárou a vozy se v ní pěkně nakupí. Velikost zrcátek vozů formule 1 je neporovnatelně větší, než jak velká zrcátka máte ve svém autě. Tím pádem existuje velmi široký slepý bod. Mozek závodního pilota si ovšem nezřídka automaticky pomyslí, že koho nevidí, ten neexistuje. Pokud se to samé stane i vám a prostě ledabyle zatočíte, je pouze na tom nahoře, zda tak učiníte bez újmy. Proto tu v první zatáčce bývá tolik nehod.

Co debutanta Paula (di Restu) překvapí nejvíce (a to platí nejen pro Melbourne), je neuvěřitelně dlouhá vzdálenost, jakou musí pilot v závodě ujet. Je to jiné než celodenní testování. Tam se sto kol po desetikolových dávkách dá ujet v pohodě. Jen málokdy se provádí opravdové simulace závodů. Člověk si musí vyzkoušet na vlastní kůži ten fyzický a psychický tlak šedesátikolového závodu, aby tomu vůbec mohl uvěřit. Na ukazatele na boxové zídce jsem se díval po pěti kolech, přičemž jsem si myslel, že jich za sebou mám nejmíň pětatřicet.

Mám v živé paměti své první vítězství v barvách Williamsu. Bylo to v Estorilu v roce 1995. Tehdy jsem si při vedení závodu říkal, že jestli mě bude Schumacher pořád dotahovat, dříve nebo později to prostě nevydržím a nabourám. Bylo hrozné držet se v tom šíleném tempu. Z vlastní zkušenosti vím, že být takříkajíc na limitu ve voze formule 1 a kupříkladu DTM je něco úplně jiného. Paul si ale svou šanci zaslouží a Británie může být hrdá, že má na startovním roštu dalšího jezdce. Rozhodně oplývá talentem na to, aby ve formuli 1 uspěl.

Přiznám se, že jsem před svým debutem v komentátorské kabině vzrušeně nervózní. Mimo toho, že jsem bývalý pilot, jsem také velkým fanouškem motorsportu. Patřím do té kategorie, která každý týden netrpělivě prohlíží schránku, zda nepřišlo další číslo Autosportu (bohužel v Monaku chodí s jednodenním zpožděním). Jako malý kluk jsem nemohl vydržet dívat se na půlhodinové představení závodu před samotným přenosem na BBC2, který jsem sledoval se svým otcem. Nyní mám příležitost kruh uzavřít. Rád bych napomohl podnítit nadšení v další generaci mladých pilotů.

Další článek: U HRT stále panují nejistoty ohledně splnění kvalifikačního limitu