Nejlepší závodní auto historie...

Jak byste volili vy?
Zatímco konstruktéři F1 v zimní přestávce usilovně pracovali na nových vozech, manažéři se vyrovnávali s finančními problémy a organizátoři závodů se mimo jiné začali potýkat s přemírou okruhů, ucházejících se o automobilové GP závody, trávili čtenáři britského časopisu Octane čas přece jen příjemněji: hlasovali o tom, který z automobilů by měl – bez ohledu na dobu v níž závodil - podle jejich názoru šanci získat titul největší závodní vůz historie.

Celá akce byla připravena ve spolupráci s Credit Suisse a tipy na vozy, ze kterých se vybíralo, dodalo sedm známých závodníků. A mezi sedmičkou vybraných vozů skutečně parádní automobily rozhodně nechyběly. Bylo mezi nimi například slavné sportovní Porsche 917 (to doporučil Derek Bell), japonský prototyp Toyota TS010 skupiny C (Andy Wallace), americký vůz AC Cobra (Carroll Shelby) či Porscheho předválečný GP vůz Auto Union (Brian Redman).

Mezi touto vybranou sedmou pak byly samozřejmě také tři monoposty, pro něž představovalo závodní scénu mistrovství světa vozů F1: Chapmanův Lotus 49 (ten se ve výběru objevil zásluhou mistra světa z roku 1996 Damona Hilla), nádherné Maserati 250F, jež bylo v F1 sedm dlouhých let závodním nářadím hned 64 pilotů (navrhovatel Stirling Moss) a také stříbrný Mercedes-Benz W196, s nímž se v padesátých letech na závodní okruhy vrátila stuttgartská automobilka a který svou konstrukcí tehdy předběhl dobu. Ten do soutěže doporučil Američan Bobby Rahal.

Čtenářská anketa se nakonec stala velmi těsnou záležitostí a o prvenství v ní rozhodoval jeden jediný bod. Právě o ten totiž v anketě zvítězil špičkový model italské značky Maserati, ztělesňující krásu vozů, u nichž byl motor umístěn před jezdcem – 250F.

A my si chceme v následujících řádkách připomenout, s jakými výsledky se tyto tři nepochybně slavné monoposty na GP okruzích opravdu chlubily. Přesto rozhodně nejde o žádné srovnání, protože srovnávat ani nelze. Z mnoha důvodů. Třeba už jen proto, že vítězný vůz konstruktéra Giaocchina Colomba (postavil i poslední GP Bugatti), představující pro nás romantickou nádheru, nebyl zdaleka pouze továrním speciálem, jehož prvořadým úkolem bylo získávat pro značku úspěchy.

Byl především klientským monopostem, s nímž jezdil každý, kdo si to mohl dovolit a samozřejmě vozem, který značce přinášel peníze. Byl proto vyroben ve 26 exemplářích a nikdo se nemůže divit, že se jen v jeho první mistrovské sezoně (1954) se v mistrovství světa představilo hned 11 vozů Maserati 250F! Na druhé straně takový Mercedes W196 byl ryze továrním sportovním esem, takže na jeho závodní nasazení by bylo nutné brát naprosto jiná měřítka...

Přesto si tyto vozy připomeňme. Řadovým šestiválcem o objemu 2400 cm3 poháněný vůz Maserati 250F, byl dílem Gioacchina Colomba (postavil i poslední GP Bugatti 251) a Valeria Colottiho, a v MS se zúčastnil 48 závodů (premiéru měl v GP Argentiny 1954, kde s ním jeli Fangio a jeho krajan Marimon, přičemž ten první hned napoprvé zvítězil). Posledním závodem tohoto vozu, v němž ve světovém šampionátu startovalo 64 (!) pilotů, byla GP USA 1960: v té se za volantem modenského monopostu představil ve svém jediném startu v MS Američan Bob Drake a dojel 13. Automobil s výkonem až 270 k, hmotností 630 kg, s rozvorem náprav 2280 mm a se zrychlením 4,3 s (z nuly na 100 km/h), nakonec během své historie zvítězil v osmi závodech mistrovství světa. Ve statistice, poměřující počet startů výhrami, proto z důvodů o nichž jsme se již zmínili, kdovíjak úspěšný nebyl (16,66 %), nicméně Juan Manuel Fangio se v jeho kokpitu stačil stát dvakrát světovým šampionem.

Jak na tom byl v tomhle směru Lotus 49, další z monopostů F1, který měli čtenáři Octane při své anketě k dispozici? Konstrukce Colina Chapmana a Maurice Philippa s hliníkovou skořepinou a vybavená třílitrovým motorem Ford-Cosworth, byla postavena pro sezonu 1967 a také ona začala slavně. Hned v premiéře se dočkala vítězství, které ve Velké ceně Nizozemska 1967 obstaral Jim Clark. Vůz nakonec ve světovém šampionátu použilo devět pilotů a v šesti případech se Chapmanův automobil dočkal výhry (pětkrát Clark, jednou Graham Hill). Posledním závodem tohoto monopostu, jehož verze B přinesla během GP Španělska 1968 na svém kabátě do F1 poprvé sponzory, byla jihoafrická GP 1970 (s „devětačtyřicítkou“ v ní startoval domácí John Love). A jaký byl u Lotusu 49, jenž Hillovi v sezoně 1968 dopomohl k titulu mistra světa (po prvních dvou závodech sezony už ale používal vylepšený typ 49B), poměr úspěšnosti? Po 18 závodech v mistrovství světa to bylo 33,33 procent.

V tomto směru na to byl z této trojice samozřejmě nejlépe německý Mercedes konstruktéra Hanse Scherenbergera, který se vedle klasické verze v šesti závodech objevil dokonce i s karoserií, jež zakrývala kola. Ten ve světovém šampionátě startoval ve dvanácti závodech a také on se okamžitě napoprvé dočkal triumfu. V GP Francie 1954 totiž hned při premiéře získal dokonce double, když za vítězným Fangiem dojel na druhém místě Karl Kling. Těch výher si nakonec stuttgartský vůz, jehož pohon obstarával řadový osmiválec s desmodromickým rozvodem o objemu 2496 cm3, připsal v MS devět (ve třech případech s verzí se zakrytými koly) a Argentinec Fangio s ním získal dvakrát titul mistra světa. A protože tenhle vůz, s nímž v šampionátu startovalo sedm různých jezdců, nevyhrál v MS jen tři ze závodů ve kterých startoval (britskou GP 1954 ve které však Fangiovi patřilo pole position, GP Španělska 1954, v níž Argentinec dojel třetí a GP Monaka v následujícím roce, ve které opět pole position patřilo Fangiovi), je jeho poměr úspěšnosti vzhledem k počtu startů téměř neuvěřitelný – 75 procent!

Jak je vidět, experti v každém případě vybrali čtenářům Octane skutečně vozy, která za to stály. A jak byste hlasovali vy?
Diskuze (54) Další článek: První test nového Red Bullu zastavila převodovka